Morien

Očekávání jsem neměla žádná. Vlastně jsem jenom doufala, že bitevní scény by mohly být fajn, neboť všichni pořád pějí ódy na české kaskadéry a tak. Ale akce byla tak rozstříhaná a kamera tak rozklepaná, že ta jatka nejenže pozbyla veškerou působivost, ale často ani nešlo poznat, kde kdo je ve vztahu k ostatním a kdo s kým zrovna mečuje. Člověk tuší, že tuhle asi hekl Budař, ale záběr je pryč tak rychle, jako by střihač říkal, že je to jedno, jenom šum. A tak, jako se tvůrcům nepovedlo srozumitelně poskládat jednotlivé scény, se jim nepovedlo vybudovat ani celý příběh a jeho možný svět. Vysoké politické pletky jsou bez tušení pořádného podhoubí nezajímavě odrecitované v pasivních scénách a boží bojovníci se motají dokola a dokola v jednom lese a co je horší, v jednom kuse dostávají na budku. I když je to hezký les, na epický spektákl, kam asi autoři mířili, to nestačí. Nejasné motivace tvůrců, nezkušenost, promarněná snaha. Kdybych já dělala film o husitech, tak to bude akční horor.

Přemýšlela jsem, proč mi vadí, že je to tak odtažité, když jsem sama trochu robot. Asi to s tím nemá nic společného, problém je ve starém dobrém tom, že mi ani jedna z postav nepřipadala jako "hrdina". Všichni tři jsou zároveň hajzlíci i oběti, a to by film celkově musel mít úplně jiné koule, abych si takovou premisu užila. Je to velmi... britské.

Pan tvůrce své dílo začíná strašně, strašně nedůvěryhodně, když nám nabízí takové bonbonky jako "u této záhady existuje tolik informací, které člověk musí vzít v potaz, například spousta lidí věří, že to byli mimozemšťani" a podobně. V průběhu filmu se to trochu zlepší a on sám se promění z cvoka, co chrlí senzacechtivé myšlenky, na cvoka, co by si přál s Ďatlovem být kamarád, což dokážu ocenit. Sám nám tvrdí, že už toho leccos natočil a zažil, ale tenhle film vypovídá spíš o tom, že je to pořád nezkušený filmař. Měla jsem problém se soustředit na to, co vlastně chce říct, protože hrozně neobratně dohromady skládal to, čím to chtěl říct/podpořit. Když začal předkládat "argumenty" pro svoji hlavní teorii, musela jsem se v jednu chvíli i zasmát, protože jeden z jeho expertů použil termín Occamova břitva, zatímco ta jejich teorie tento princip na první pohled ostentativně ignorovala. A tady je právě to, že si nejsem jistá tím, jestli si experti tahali svá tvrzení z paty nepodložená důkazy, a nebo jestli to jenom filmař nesprávně natočil, předložit a přetlumočil do filmové řeči. Výroky typu "To jim nežeru, musela to být vražda." mi jdou prostě proti srsti, když to ten konkrétní řečník ani filmař ničím kromě modřin nepodloží. Nevím, jak složité by to bylo na provedení, ale proč například nevytáhnou nějaké pitevní zprávy z jiného případu a nepopíšou, jak by doopravdy vypadala zranění někoho, kdo uvíznul v lavině nebo z výšky tří metrů spadl na zamrzlý potok, a jak se to liší od zranění těchto výletníků. Nebo proč vůbec nezmínili to, že minimálně jeden z nich se nejspíš pokoušel lézt na ten cedr a potom z něj spadl. Nebo že v mínus čtyřiceti holýma rukama hrabali v mrznoucím sněhu provizorní ohniště. Naopak zmiňují nějaký domorodý opasek omotaný kolem stromu, ale neukážou žádný fyzický důkaz, žádný zápis, žádnou fotku, že by něco takového existovalo. Stan podle paní rozřezal někdo z venku, ale zřejmě se vznášel ve vzduchu, protože nezanechal žádné stopy ve sněhu. A ze své vlastní výpravy do průsmyku a setkání s místním klimatem si pan tvůrce odnese myšlenku, že "hory jsou krásné", ale už nijak nereflektuje to, že i on sám se setkal se šíleným počasím a že by ho potkal kdo ví jaký osud, kdyby ho musel přečkat na nechráněné pláni, kam by došel po desítkách kilometrů na běžkách, místo ve vyhřáté chatě, kam dojel na sněžném skútru. Na závěr jenom již tradičně dodám, že pro mě nejpřesvědčivější pátrací práci o Ďatlovovi provedl Patrik Kořenář v epizodě série Fakta vítězí.

Ze začátku jsem měla tendenci pojmenovávat si pro sebe různé neduhy a výhrady, ale nakonec jsem se rozhodla to přijmout zcela a bez keců. Poslední díl, ó bože. RIP.

Ježíši Kriste, to bylo depresivní. Samozřejmě jsem věděla, do čeho jdu, a neočekávala jednorožce a duhy, ale bože, celý film je jako jeden velký zhmotněný záchvat paniky. Nejzajímavější na něm je, a proč ho v mé hlavě hodnotím jako docela dobrý, ale zase vlastně úplně ne až tak dobrý, že je nejlepší a nejsilnější v momentech, které se nijak netýkají hlavní dějové linky. Jessica Chastain je úplně fantastická v roli ženy, kterou životní okolnosti pomalu stahují ke dnu neviditelné a nekonečné bažiny, a ještě se musí snažit, aby si nikdo v jejím okolí nevšiml, že se topí. Oproti tomu je průhledná a přímočará hlavní linka o "andělu smrti" kompletně nezajímavá. (Na tomto místě navrhuji zamyšlení nad rozdílem mezi "neviditelná" a "průhledná" v kontextu, ve kterém jsem je zde použila.) Už od prvního záběru je jasné, o co jde, Eddie nemá co hrát, a stejně tak je jasné, jak to všechno skončí, ani člověk nemusí znát reálné historické skutečnosti. Škoda.

Fantastické. Nechci to nicméně popisovat slovy. Zmíním jen božsky zvolenou doprovodnou hudbu.

Ačkoliv jsem předem nevěděla, že to je film Jesseho Eisenberga, tak dává smysl, že to uvnitř jeho hlavy vypadá takto. Ale kruci, pořád se k filmu musím v myšlenkách vracet, protože se nemůžu rozhodnout, jestli to je nebo není hotový film.

Těžké zklamání. Řekla bych, že základní pravidlo muzikálů je/by mělo být, že se člověk těší, až začne další písnička, nikoliv že čeká, až se s tím skončí, aby se děj konečně zase pohnul kupředu. Ačkoliv neznám divadelní předlohu, tak bych řekla, že hlavní problém In The Heights je v převodu z divadelního do filmového média, protože jako film s ústředním hrdinou, začátkem, prostředkem a koncem to prostě nefunguje. Je to tak epizodické, že se v tom Usnavi a jeho honění se za snem docela ztrácí, a je to moc soustředěné na Usnaviho, aby to byla tapiserie o životě komunity. A v kombinaci s tím, že ta pozornost je tak roztříštěná a detaily se vytrácejí v rámci sprintu od postavy k postavě, je délka filmu (minimálně pro mě) až smrtící. Kéž by si tvůrci sedli, rozhodli se pro téma a ještě víc nemilosrdně ostříhali to, co od něj odvádí pozornost, například stroprocentně Ninu a Bennyho, sorry děcka, ale tohle město je příliš malé na dva páry hlavních milenců. V současném objemu lehce nahozeného tisíce motivu je to materiál spíš na limitovaný seriál o šesti až osmi dílech, ale ne na jeden film. Jediný moment, který se mě opravdu dotkl, byl když abuela začala zpívat, a jediná slova, která mi utkvěla v paměti, jsou "we are powerless".

Určitě to stojí za podívání, i když občas jsem měla dojem, že se to trošku zpomalilo. Nejvíc mě ale zklamala alternativní realita. Chtěla bych vidět něco sofistikovanějšího než ten nejhorší slum z první dobré, jako to dělá každý time travel projekt. (Předlohu neznám.)

Možná je to tím, že mám zánět zubního nervu a jsem úplně mimo, ale mně se to tak líbilo, že jsem si to pustila dvakrát hned po sobě.