Jeoffrey

Naprosto průměrný isekai, který mě ale moc nebavil a který má několik nedostatků, které mě i docela štvaly. Už od začátku jsem byl otrávený tím, jak hlavní hrdina získal své první monstrum a své OP schopnosti, protože stát se mocným proto, že o věci doslova zakopávám a scénář mi vše servíruje na zlatém podnose úplně trapně až pod nos, je totální nuda. Stejně tak mě absolutně nezaujal hlavní hrdina, připadalo mi, že nemá skoro žádnou osobnost, většinu věcí řešil bez emocí, sem tam hodil jen nějaké to suché konstatování. Nepředvedl vlastně nic, pro co bych si ho měl nějak oblíbit, třeba s ním i soucítit, prostě tam jen celou dobu tak nějak byl a dělal jakože cool věci… Příběh mě bavil tak napůl, protože z části to byla jen taková nudná variace na písničku Dlouhán Franky, kde si hlavní hrdina jen chodí od místa k místu a „tam ruce k dílu hnedle přiloží a zase jede dál“ a pak se autoři snažili o zapojení rozsáhlého spiknutí, ovšem ani s tím si nedokázali moc zdařile vyhrát a i když plány zdejší temné organizace působily občas velkolepě a měli vytvářet opravdu velká rizika pro zdejší svět, stejně jsem po celou dobu necítil žádné napětí. Ono by to ani nešlo, když hlavní hrdina všechny plány hned odhalí, nebo o nebezpečí opět doslova zakopne. Seriál mi ani moc nedokázal prodat své prostředí – zkrátka svět ve kterém se vše odehrává. Spoustu tajemství buď hned nudně odhalil, nebo jen mizivě naznačil, aniž by s nimi dál nějak pracoval, možná si odpovědi nechává na další řadu, ale s tím, jaká nuda byla tahle, silně pochybuji, že pokud vyjde, tak se k ní dokopu. A přitom je to škoda, podle jistých náznaků jde o kombinaci fantasy a tajemných futuristických technologií, ale proč to tak je a jaký tedy ten svět vlastně je, se nejspíš nedozvíme, prostě to tu zase jen tak nějak je… Dokonce i ten poslední souboj, který měl být vyvrcholením téhle série fungoval stěží napůl a v určitých pasážích, kdy po sobě soupeři minutu metali naprosto identická kouzla a já tak viděl jen výbuchy a neustále opakování jednoho zaklínadla, jsem jen kroutil hlavou, na co že to koukám. I u samotného finále a nosných momentů, kdy seriál chce vyzdvihnout nějaké ty hlubší myšlenky a dát celému tomu putování od místa k místu nějaký ten smysl, stejně jako se snaží nechat hrdinu částečně prozřít, jsem se docela nudil, protože to celé nemělo žádnou sílu a váhu. Což bude z části asi i tím, že jsem většinu vedlejších postav zapomněl hned v momentě, kdy hlavní hrdina opustil jejich město. A když se u sledování nakonec vlastně bavíte akorát tak rozpustilostí všech těch hrdinových slizů, tak je to sakra málo. 3,7/10

Na tento film jsem se opravdu hodně těšil, protože jsem očekával, že mi přinese nějaké uspokojivé rozhřešení finální scény ze seriálu. Měl jsem od toho, jak to autoři nakonec rozseknou, velká očekávání, předpokládal jsem, že to bude napínavé, dramatické a že tam bude nějaký intenzivní a zajímavý dialog mezi naším taxikářem a jeho poslední seriálovou cestující. No a jsem hodně zklamaný, protože na to nedošlo. Samotné finále, na které jsem se třásl, je nakonec jen cca dvouminutová nejednoznačná scéna, jejíž konečné vyústění přinese až jeden záběr v závěrečných titulcích. A tak jsem si během dvou hodin znovu prošel příběh původního seriálu, který mi sice byl podávaný docela zajímavou formou, ale trpěl jsem tím, že jde vlastně jen o výcuc ze seriálu, a tak všechno co se stane vlastně znám a rozšíření příběhu a motivací postav je opravdu jen minimální. Tím, že jde o převyprávění v menším formátu je také spousta věcí osekaná a chybí mnohé skvělé dialogy a scény, které na mě v seriálu tak zapůsobili. Takže ve výsledku je Odd Taxi: In the Woods jen takovou obyčejnou průměrnou kompilací z pro mě skvělého seriálu, která ale nepřináší nic moc nového, což vzhledem k očekáváním spíš zamrzí a celkový dojem, i když je základem pro mě tak kvalitní látka je díky samotnému finále jen nevýrazné „meh“. 5/10

Pro mě asi nejrozporuplnější dílko zimní sezóny 2015, kdy ani dnes pořádně nevím co si o tom mám myslet a na koncept děvčátek, které vlastně nejsou děvčátka, ale válečné lodě jsem si musel docela dlouho zvykat. A tak se u mě střídali různé stavy, kdy jsem to chtěl po prvním díle dropnout, po druhém se mi to začalo docela líbit a po třetím jsem byl opět na vážkách co od toho dál čekat. Někdy mi to zkrátka přišlo hodně divné, jindy zase roztomilé, občas mě to dokázalo překvapit a hlavně mě to stále zamotávalo hlavu v tom jak se na ta děvčátka dívat. Jednou řeší prakticky obyčejné starosti mladých dívek a jindy zase bojují jako válečné lodě. Navíc neumírají, ony se potápějí, nezraňují se, ony se poškozují a neléčí se, ony se opravují, což zabírá nějaký ten čas, pokud není k dispozici "opravářský kyblík", který funguje jako zdroj automatické opravy. Také se mají rády a já byl zvědavý, jak a kam se bude koncept této vzájemné lásky vyvíjet, protože někdy to malinko vypadá na cosi ve směru yuri a jindy je to prostě zabité suchým konstatováním o sesterských lodích... Zkrátka je to divné a dokonce mě to přinutilo se podívat na pár gameplayů z původní hry, kde jsem doufal že ledacos pochopím a na pár věcí jsem přišel, například je mi jasné, že pro někoho kdo tu hru hrál by to mohlo být super anime, už jenom z toho principu, že postava admirála (hráče ve hře) je v anime sice pravidelně uváděna, ale její vizuální podoba je skryta a tak dává hráči hry lepší možnost se do anime vžít, navíc je tam i spousta narážek a propojení, které bych bez toho aniž bych hru viděl příliš nemusel pochopit, viz. třeba ten "opravářský kyblík". Každopádně mě to jakožto člověka co hru nehrál neodradilo, spíš to naopak probudilo můj zájem a když k tomu ještě přidám dle mého hodně povedenou animaci, poměrně slušnou hudbu a docela zajímavé charaktery, tak jsem opravdu neměl problém toto dílo sledovat. Když to shrnu, bylo to docela zajímavé a hodně zvláštní - 6/10.

Vzhledem k faktu, že autorkou předlohy je Jošitoki Óima, která za mě osobně napsala jeden z nejlepších animovaných filmů poslední pětiletky, nebo minimálně bylo Koe no katači příběhem, který mě emocionálně v posledních letech asi nejvíc zasáhl, jsem měl od tohoto seriálu hodně velká očekávání a myslím, že se je podařilo i docela splnit... Opět je tu zajímavý námět, i když tentokrát ne až tak ze života, ale spíš o životě, v kterém se chytře snoubí nejrůznější motivy, jako je evoluce, dospívání, předurčení, předsudky, samota a mnoho dalšího. Je to hodně o vztazích, emocích, dramatech, občas se objeví nějaká ta akce. Seriál má také obrovskou výhodu v tom, že je hlavní hrdina v podstatě nepopsanou tabulí a divák si tak opravdu užívá vývoj a rozvoj jeho charakteru. K tomu spousta sympatických postav, velmi dobrá animace a nádherná hudba skládají zážitek opravdu veskrze skvostný. Užíval jsem si většinu dílů a opravdu si oblíbil March, Paronu, Pioran, Gugua, ale i hlavního hrdinu Fušiho a především tajemného muže v černém, který mě příběhem provázel. Povedený koncept, zajímavý námět, trocha tajemna - prostě tohle se mi hodně trefilo do noty a užíval jsem si většinu dílů. Na druhou stranu si ale říkám, jestli jsem od toho nečekal ještě víc. Anime mě dokázalo dojmout i emocionálně oslovit, ale ani jednou to nebyl tak silný zážitek že bych si byl jistý, že si na něj vzpomenu i za 5 let. Občas mi přišlo, že se moc tlačí na pilu, někdy mi to zase přišlo docela předvídatelné, většinou co se týká těch velkých a smutných zvratů, takže pak asi nepůsobily tak silně, jak by měly. Můj dojem je někde mezi slabšími 5* a velmi silnými 4*, ale dobře - 8,5/10

Láska je těžká pro otaku (trochu jiné anime, ale hodí se to), obzvlášť když je vaše přítelkyně velmi přitažlivá normie holka a tak nikdo a ani vy nechápete, co s vámi vlastně dělá, proč s vámi vůbec je - ale láska je o tom být spolu, poznávat se a prostě to spolu vydržet v dobrém i zlém... Chápu, že hlavní hrdina to má těžké a chápu tu konfrontaci dvou světů, kterou nám zde autoři předvádějí, i když dle mého tak trochu přehnaně a dramaticky. Chápu i poměrně dobrá hodnocení, protože ta kvalita tady v některých ohledech je. Příběh má emoce a dokáže je i budit, sice jsou některé zápletky taková ta typická romantická klišé, ale až na jeden případ (který se objevil až teď v posledním dílu první série a kde jsem si při slovech, "nejsme pokrevní..." chtěl dát facepalm) s nimi dokážu bez problémů žít. Ony ty situace, kdy někdo má někoho rád a toho má rád i někdo jiný a toho má zase rád někdo další tak nějak k tomuhle životu patří a časem se do podobného vláčku, trojúhelníku, nebo jiného obrazce dostane asi každý, takže tak... Postavy nejsou ploché, každá má svoje klady a každá je v určitém směru tragická, nebo mnohem obyčejněji, má své nedostatky. Ne s každou jsem se dokázal sžít, některé mi příliš neimponovali a opět jsem se ujistil, že jak mám rád křehké dívky, tak dívat se na křehké chlapce (Itou) mě vůbec nebaví. Ale to je otázka preferencí... Hudba také není špatná a třeba ten opening k té romantice prostě sedí. Ale i tak se nemůžu dokopat k tomu, abych mohl říct, že mě to nějak extrémně bavilo. Není to tím, že bych si myslel, že romantické příběhy nejsou pro mě, pár už jsem jich viděl a občas jsem i docela citlivka, která dokáže dobrou romantiku prožít. Ale zkrátka já to tady celé nějak neprožíval, i když jsem zaregistroval některé povedené momenty, tak jedinou výraznou chválu, kterou dokážu teď v polovině příběhu (manga je již kompletně přeložená a ještě je v ní materiálu minimálně tak na jednu stejně dlouhou sérii) říct je, že to bude nejspíš i tak lepší než druhá letošní jarní romantika Tada-kun wa koi o shinai... Za mě 6/10

Opět jeden z tipů, které jsem dostal a po trefě do černého v podobě Gurren Lagannu jsem i od tohohle měl velká očekávání. Bohužel tady jsem se zklamal... Čekal jsem něco zábavného, ale dostal jsem pouze momenty, kdy jsem se jen lehce něčemu pousmál a i těch bylo velmi málo. Čekal jsem akci a je pravda, že té se zde najde docela hodně, ale takový ten pocit, že jsem opravdu napjatý jsem tady vlastně skoro vůbec nezažil. Co se romantiky týká tak ano, nějakou jsem zaregistroval, ale pocit nějakého silného jiskření, které by mě zaujalo, jsem opět nezaznamenal. Navíc jsem si ani po jedenácti dílech nenašel cestičku k hlavním hrdinům i když bylo patrné, že se pomalu vyvíjí a mění, ovšem ani tohle mě nějak nechytlo a z vedlejších postav mě také nikdo neoslovil. Když k tomu přidám i mecha řežby, které mi ale na rozdíl od výše zmíněného Gurren Lagannu nepřišli nijak strhující, tak zkrátka celkový dojem u mě je prostě podprůměr. Takže drop přesně v polovině (a to jsem to rozkoukával nadvakrát) a 4/10.

Přestože vím, že tohle anime na 5* prostě není, tak u mě je toto dílko opravdu přelomové a nezapomenutelné. Nikdy mi nebude žádná postava připadat tak tragická a nesnesitelná jako Orihime a nikdy nebudu žádnou anime dívku zbožňovat tak, jako Rukii. Navíc jsem měl rád tu akci a podle mě povedené souboje, dokonce i příběh (hlavní linie) se mi velice líbil. Co se fillerů týká, tak ty mě někdy štvali (třeba když se "spalšili" Zanpakuto a chudáci Šinigami je museli chytat, aby jim nezničili Seireitei), ale někdy i dobře bavili (Karakura raizer). Kromě výše zmíněných charakterů, které ve mě vyvolali emoce nejsilnější jsem si ještě neskutečně oblíbil Zaraki Kenpačiho, Ičimaru Gina, Hitsugaju, Uraharu a spoustu dalších. Zkrátka tohle byla taková moje první opravdová anime láska a i když není v mnoha ohledech dokonalá, přesto byla první a na tu se nezapomíná...

Během sledování filmu jsem si až příliš často připadal jak malé dítko, kterému babička vypráví unylým hlasem pohádku, jejíž příběh nebyl úplně marný, mělo to pár silnějších témat k zamyšlení, spoustu japonského folklóru, ale celkové podání nebylo ani z poloviny tak zajímavé, jak bych si přál a nedokázalo mě to náležitě vtáhnout a pohltit, spíš naopak, takže jsem chvílemi až ztrácel pozornost. Zkrátka ta celková atmosféra a to, jak mi byl příběh přednášen, působilo hodně rozvlekle, a tak nějak bez šťávy. Dokonce i ty nejzajímavější okamžiky na mě nepůsobily náležitě silně. Nenudil jsem se, jen jsem se prostě díval a nějak nic moc necítil. Ovšem není to špatný film, jak jsem psal, má pár dobrých momentů a silných témat, s kterými ale bohužel pracuje tak nějak – no řekněme že ne zrovna moc poutavě. Mnohé je tu naznačeno, něco je tu lehce rozebráno a vše se řeší tak nějak v jednolité notě, jako když vám někdo jen odříkává, co se děje, ale nepracuje s intonací a barvou hlasu, a tak tomu prostě chybí pořádná atmosféra. Moc tomu nepomáhá ani hudba a většina animace také jako by neměla jiskru, nebo kouzlo, snad kromě těch momentů, kdy stará paní Kiwa vypráví nějaký ten příběh a styl kresby se najednou podstatně změní. Tyhle pasáže byly překvapivě barvitější a povedenější, něž zbytek filmu, který u mě z vod průměru dál tahá už asi jen samotný konec, který se mi docela líbil. 6/10

Za mě slušná adaptace videohry, která dobře drží její myšlenku (aspoň co si z Tekken série pamatuji) a láká vizuálně slušnými souboji. K lepšímu dojmu to za mě chtělo víc prostoru pro příběh (jeho rozpracování), trošku víc místa pro většinu vedlejších postav (rozvést jejich motivace), zkrátka kdyby scénárista dostal tak 2-4 episody navíc, mohla to být zajímavější a silnější podívaná ve všech směrech. Takhle je to jen 6/10

Pro mě zatím asi nejsilnější dovětek k seriálu Aria (the Origination), který jsem si užil víc než všechny předchozí. Může to být způsobené mým současným špatným rozpoložením, že mě to zasáhlo a zahřálo u srdíčka víc, než Avvenire nebo Crepuscolo, protože jsem evidentně něco takhle příjemného dneska prostě potřeboval, ale nebude to jediný důvod, který mi nakonec leze na mysl. Kromě všech silných atributů, které série Aria má už od první seriálové části (Aria the Animation), mezi které počítám nádherné prostředí, úžasnou relaxační a atmosférickou hudbu, které dominují klavír, kytara a občas flétna, tu totiž byly tentokrát v centru dění ty postavy, které mám z celého seriálu asi nejradši, nebo minimálně patří Akira a Aika do mé Top 3. Tedy mě jejich příběh zajímal víc než story kolem Alice, Atheny a Anjy z Crepuscola a dokázal jsem si ho emocionálně daleko silněji prožít. Také vše bylo hezky ucelené, procítěné, zkrátka mám radši tento hodinový formát než tři dvacetiminutová OVA, kterými byla Avvenire. Sice to bylo zase jednou hodně silné slzavé údolí, ale prohřáté krásnými lidskými emocemi, nostalgií, symbolismem... Byly tu i chvíle, kdy jsem se pobaveně usmál, Kozue Amano pořád ví jak na mě a co pro pobavení potřebuji, stejně jako zná způsob, jak u mě navodit dobrou náladu i zájem, a to i v momentech, kdy mnozí z vás budou jen zírat a přemýšlet o tom, že se tu až příliš často vlastně nic moc neděje. Nenudil jsem se ani vteřinu a užil si to výborně, i když mi přišlo, že se tu tentokrát tak nějak šetří s těmi zábavnými signifikantními výrazy postav (asi poučení autorů z Amanchu, kde to s nimi bylo naopak občas přehnané). 9/10