Jeoffrey

Milé překvapení a příjemný zážitek. Příběh mě dokázal chytit, všechny postavy jsem si zvládl postupně oblíbit, animačně i hudebně se mi to líbilo, radost z létání mi to taky dokázalo prodat. Mělo to skoro pořád příjemnou atmosféru, ale zároveň to působilo i docela realisticky. Dokázal jsem se zasmát u některých situací a vtípků, a dokonce i ty dramatičtější pasáže byly dle mého povedené. Nebo spíš první rodinné drama se sestrou bylo vykreslené tak akorát, aby mě zaujalo a zároveň jsem měl dobrý pocit z toho, jak je mi vše servírováno, a i rozuzlení bylo sympatické. Druhé drama, které přišlo na samotném konci, bylo ze začátku taky docela zajímavé a povedené, ale samotné finále a to, jak se vše rozseklo, mi přišlo tak trošku přehnané a zároveň i nedotažené, zkrátka jsem skončil s dojmem, že kdyby vše bylo uzavřené trošku jinak, řekněme třeba jen v té hořkosladké a symbolické rovině, ke které to v určité chvíli směřovalo, a ne tímhle happy endem, že by to na mě zapůsobilo o něco líp. Přesto jsem si film užil, překvapilo mě, kolik toho dokázal obsáhnout, a i když jsem měl občas pocit, že mi tam chybí určité drobné střípky jako spojovací články mezi jednotlivými posuny (někdy skoro až skoky) v ději, stejně mi pořád dokázal servírovat hlavně ty pro příběh i pro mě jako pro diváka důležité momenty, a tak mi to narativně drželo hezky pohromadě. 7,5/10

Čekal jsem, že to bude mnohem zábavnější, že se tu najde hodně okamžiků a situací v kterých se najdu a v neposlední řadě jsem i předpokládal, že to bude další dabérský koncert Aoi Júki. Ve všech bodech jsem více méně zklamaný. 3/10

Ještě teď se nemůžu rozhodnout, jak moc se mi tahle poslední řada Doty líbila. Přeci jen rozřešení celého příběhu, obsáhlého v předchozích dvou sériích, přišlo hned po dvou dílech a zbytek už je jen takovou zvláštní etudou o boji jednoho tragického muže proti osudu. Říkal jsem si na konci druhého dílu „Co tu jako teď chcete ještě vymýšlet?“ a pořád si nejsem jistý, jestli jsem s předloženou odpovědí na tuhle otázku spokojený. Bylo to nutné? No asi ano, možná, nebo to alespoň v rámci jedné z postav celé dává docela smysl a seriálu to tak nakonec přidává i jednu další důležitou myšlenku o smyslu života a podstatě ideálního světa, která dle mého není úplně špatná. Bylo to zábavné? Po pravdě ani moc ne, nebo spíš jen v určitých momentech. Sice jsem během seriálu neztratil dojem, že se dívám na hodně dobrou fantasy, ale tahle závěrečná pasáž mě nechytla tolik, jako zbytek seriálu a pocit, že jde o něco důležitého, byl podstatně slabší než během sledování předchozích sérií. Zkrátka místo uspokojivého konce epické hrdinské ságy to bylo z velké části jen takové vztahové a rodinné drama. Navíc samotné finále, zkrátka to, jak to vlastně celé končí, jsem podvědomě tak nějak tušil na míle daleko. Zkrátka je to takové nepřesvědčivé, pořád dobré, ale nějak extra jsem si to neužil. Animačně opět skvělá podívaná, obsahově je to pro mě slabší. 6/10

Pro člověka, co viděl obě sezóny Kakegurui, tenhle spin off prequel asi nepřináší nic nového a ani překvapivého. Takže jediné, co se s tím dá dělat je si to trošku porovnat s původním seriálem a dostat se k nějakému hodnocení. Nejdřív asi největší rozdíl. Oproti Kakegurui je Twin zatím o něco méně intenzivní, přehnaný – prostě a jednoduše je tu méně těch orgasmických hráčských momentů. Což je pro všechny fanoušky, kteří se na sérii dívají hlavně proto, aby viděly rozrušené dívky na vrchu blaha z právě vyhraného gamblu, který je podávaný s intenzitou reálného vrcholného sexuálního uspokojení, asi docela špatná zpráva. Ale nezoufejte, nějaké ty silnější momenty tu pořád jsou, některé postavy jsou stejně pošahané, jako ty v Kakegurui a i nějaké to jiskření se tu objeví. Pro mě je však fakt, že trošku ubrali plyn, spíš dobře, líp se mi na to kouká a neměl jsem při sledování až tak blbý pocit, že mám otevřené okno, když venku sedí sousedi. Mary Saotome zatím není až takový blázen do her, jako byla od začátku Jumeko a celkově je mi tu zatím jako osobnost tak nějak sympatičtější. Neustále říkám zatím, protože každý prequel má jeden zásadní problém, jelikož víte, jak to nakonec celé dopadne a kam se postavy dostanou, což často ubírá na nějakém intenzivnějším zážitku. Chybí strach o výsledek, ten tu znáte dopředu, a tak jediné z čeho můžete mít požitek, je cesta k němu. No jo, ale po pravdě Twin zatím v tomto ohledu není moc nápaditý, protože během šesti dílů vlastně jen cca třikrát zopakuje naprosto identické schéma, které by se dalo shrnout zase jednou do mé oblíbené věty „já vím, že ty víš“. Takže i když jsou ty jednotlivé mind games občas docela zábavné, když se zamyslíte nad jejich průběhem a výsledkem, tak je to pokaždé až příliš identické. Animace je fajn, hudba spíš průměr. Celkově to pro mě ale není jeden z těch zbytečných prequelů, protože postava Mary je dostatečně zajímavá, abych o ní chtěl vědět víc a je to rozehrané tak, že jsem zvědavý, kde se vše pokazí a jak dopadnou některé vedlejší postavy. Ovšem vzhledem k již zmíněným nedostatkům končím na čistém průměru s tím, že na další díly se stejně podívám. 5/10

Na to, jak zajímavý koncept Šikimori má, je nakonec asi největším překvapení, že je to celé jen úplně obyčejná, trošku naivní a vcelku průměrná štěněčí romantika. A přitom by to mohlo být zajímavé, otočit klasické a klišé role z romantických seriálů naruby, kdy ona bude ta cool občas drsná hrdinka, zatímco on bude ten citlivý chlapec v nesnázích, co potřebuje sem tam zachránit, zní vlastně fajn, ale tady to stejně nějak extra dobře nefunguje. Ukazuje se, že opakování situací, kdy princ zachraňuje princeznu od nejrůznějších nebezpečí, dokáže nudit úplně stejně, i když je princem hrdinka a princeznou hrdina. Na rolích nezáleží, ohraje se to časem obojí stejně. Navíc má tenhle seriál podobný problém jako třeba Tonikawa, celé je to takové obyčejné, naivní a já mám během sledování pocit, že kromě pomalých krůčků k rozvíjení vztahu hlavní dvojice tu vlastně o nic nejde. Příjemné na relax, asi i fajn na sledování, ale bez nějaké hloubky a dramatu to docela slušně uspává. Napětí se tu nekoná, o vztah hrdinů se nebojíte ani na vteřinu a jakékoli ohrožení je vyřešeno během dvou dílu tak nějak příliš sluníčkově. Romantika docela funguje, roztomilé to taky občas umí být, ale stejně mám teď na konci dojem, že nejzajímavější linku měla s hlavním hrdinou vlastně Kamija, i když to všechno prostě jen vyšumělo. Ve výsledku je Shikimori's Not Just a Cutie pro mě jen lehce nadprůměrným seriálem, kde bych se určitě dokázal podívat na další díly, ale taky je dost pravděpodobné, že si na něj za měsíc ani nevzpomenu. 5,9/10

Čínská "anime" se ráda inspirují vším možným, a i na The Last Summonerovi je to vidět. Je to taková docela vtipná splácanina hned několika nápadů, která ale pořád nějak drží pohromadě. Je tu i pár odkazů na různá japonská anime, ale i na americkou tvorbu (a nejen tu animovanou), které se dají snadno rozpoznat a potěší. Seriál taky umí docela dobře balancovat mezi momenty, kdy si ze všeho, včetně sebe sama, dělá legraci a chvílemi, kdy jde do tuhého a o něco jde. Postavy nejsou špatné, animace ujde, hudba taky docela fajn. Příběh je takový trošku rozháraný a stylu vyprávění chybí větší ladnost a konzistence. Na druhou stranu mě to dokázalo zabavit, zajímá mě, co bude dál a jsem zvědavý, kam to celé povede. Sice to není nejlepší čínský animovaný seriál, co jsem letos viděl, ale pořád je to vlastně docela v pohodě podívaná, kde se klidně kouknu na další řadu. 6/10

Roztomilé dívky dělají roztomilé věci, tentokrát v Naruto stylu a do toho se profesionální nindže Takagi, tedy vlastně Cubaki, zapalují lýtka a nic víc. Od Soičira Jamamota jsem asi čekal něco lepšího než jen tohle sympatické nic, kterému k výslednému dojmu u mě napomáhá pěkná animace a příjemná hudba. Asi tomu chybí chlap. Dovedu si představit, že nějaká ta romantika, kterou autor dle mého docela umí, by tomuhle dílku rozhodně prospěla. Jenže takhle je to jen docela energická, bez problému snesitelná podívaná, která je občas milá a občas vtipná, ale obojího je na můj vkus méně, než bych si ideálně přál. Vtípky jsou často jednoduché, někdy (hlavně ty o mužích) se až moc často opakují, a tak jsem se usmál maximálně jednou za díl, což je pro mě málo. Nejsem si jistý, jestli se Cubaki dočká dalšího pokračování a říkám si, že by mě opravdu zajímalo asi pouze tehdy, pokud by došlo na nějakou reálnou konfrontaci s mužem, která by někam vedla. Takhle je to pro jen nepřesvědčivých 5,6/10 a snad bude další dílo pana Jamamota, které právě vychází, lepší.

Onipan je takový nenáročný, docela sympatický a hravý dětský pořad. Původně jsem neměl moc v plánu se na něj dívat, nelíbilo se mi vysílací schéma ve stylu Saikiho a samotná premisa o Oni holčinách a jejich magických spoďárech mě taky zrovna neoslovila. Ale pak jsem viděl na internetu záběry z prvního segmentu, kde studio WIT zase jednou flexuje s tím, jak dobře a dynamicky umí animovat pohyb a zjistil, že stejně jako u již zmíněného Saikiho vychází seriál i v alternativní stopáži, která byla na sledování mnohem snesitelnější. A utraceného času vlastně ani nelituji, jak jsem už psal, je to takový milý pořad pro děti s pár zajímavými tématy, hezkou a barevnou animací, které ale často chybí detailnější propracování (což ale vlastně není tak úplně potřeba, je to přeci jen pořad pro děti), jednoduchým humorem a sympatickými hrdinkami. Ze začátku je trochu znát, že hlasové herečky hlavního tria tady dostaly svou první roli a chvíli jim trvalo se do toho položit, ale postupně se vše zlepšuje. Jednotlivé příběhy pro mě taky byly buď zásah, nebo výstřel mimo, kdy některé jsem si dokázal užít (představení Momo, pomáhání v obchodní ulici atp.) a jiné jsme jen přetrpěl (většina dílů s idol tématikou). Ale ve výsledku jsem měl ze všeho prostě takový pohodový, lehce nadprůměrný zážitek. 5,7/10

Nějak si nemůžu pomoct, ale mám ze sledování tohohle pokračování Grimoire of Zero asi stejný pocit, jako když jsem si četl o čem je divadelní hra Harry Potter and the Cursed Child. Zkrátka původní seriál byla fajn a zábavná fantasy, která měla několik zajímavých a originálních aspektů, ale tohle pokračování je prostě celé tak nějak špatně. Hlavní hrdina tu je naprosto genericky vypadající klučina bez emocí, jehož historie mi dává asi takový smysl, jako původ jisté Delphi v již uvedené Harry Potter divadelní hře. Navíc mi tu celou dobu chybí nějaké napětí, protože budovat atmosféru tím, že se partu kolem hlavního hrdiny budu snažit vyděsit původními a divákovi známými charaktery evidentně nefunguje a konečná konfrontace s hlavní a reálnou hrozbou působí jako vycucaná z prstu s pitomým vyústěním. Stejně tak na mě moc nefungují myšlenky o tom, jak se může každý snadno a rychle změnit, a i když je Tyrant nakonec asi nejlepší nová postava v celé sérii, jeho linka na mě stejně pořád působí tak nějak divně. Další ne zrovna příjemnou věcí je fakt, že mě ještě teď v hlavě děsí představa, že SPOILER tu hlavní hrdina „vykousne“ vlastní tetičku KONEC SPOILERU. Oni vůbec ty romantické zápletky tu jsou celkově zase tak nějak podivné, a nakonec má nejnormálnější a nejlépe přijatelnou romantickou linii v celém seriálu asi zase Tyrant. No a když se zrovna seriál nezabývá zkouškami, jejichž výsledek už dopředu víte, tak jen předvádí nudný život ve vesnici se snahou o nějaký rozvoj charakterů, což ale u hlavního hrdiny s jeho prázdnou hlavou moc nefunguje… Dobře, dost už, dáme nějaká ty pozitiva. Seriál se nebojí krve, je jí tu dost, stejně jako usekaných končetin, sice to nemá ve výsledku kýžený efekt, protože magie všechno spraví, ale tak aspoň něco. Také je fajn vidět staré známé postavy z Grimoire of Zero, i když bych radši dostal přímé pokračovaní, kde bych viděl celou tu vleklou válku a jak se dostali tam, kde nyní jsou. Ale i tak jsou scény se starými známými podstatně lepší, než ty s novými hrdiny, což jen dokazuje, jak moc mě příběh kolem nich psaný vlastně vůbec nezajímal. Za mě je prostě tohle zbytečné a ne moc dobré pokračování něčeho, co jsem měl docela rád, a tak jsem asi víc naštvaný a otrávený, než bych být měl... 3/10

Druhá sezóna Mačikado mazoku je pořád stejně ukecaná, vtipná, milá a nápaditá jako ta první. Mám prostě strašně rád energii celého tohoto seriálu, a také jak sympaticky pitomě tu všechno funguje, nebo spíš to, jak originálně se tu hraje s celým mahó šódžo subžánrem jak v rámci příběhu, tak i v rámci vztahů a dynamiky mezi postavami. Druhá sezóna je navíc ještě lepší než ta první, protože se tu začínají řešit i nějaké ty vážnější problémy hrdinek a otázky z řady první a jelikož to seriál dělá svým specifickým mile bláznivým způsobem, tak jsou tu najednou další silné, příjemné, zajímavé nebo dojemné momenty (Šamiko back story, Ugallu…), které tomu všemu přidávají další šťávu a samotnému příběhu i trochu té hloubky (jsou tu chvíle, kdy o něco jde). Jediné, co mě moc nechytlo, byly dvě nové postavy (Lico a tapír), které potkala hrdinka při hledání brigády, ale i když mě tolik neoslovily, stejně měly v rámci celé série smysl a scénář je dokázal hned několikrát šikovně využít. Animace i hudba se mi taky pořád líbí. Takže – "Nevzdávej to Šamiko! Jestli udržíš tenhle trend, tak v příští sezóně máš výhru jistou…". 8,3/10