kinderman

Mezi dvojkou a trojkou, ale nakonec za tři, protože ačkoli Ebena nepovažuji za vzor noblesy a duchaplného humoru, byl až na dva tři přešlapy snesitelný. Za excesy některých předávajících a oceněných umělců tvůrci přenosu nemůžou. Stejně tak nezodpovídají za rozhodnutí Akademie. K těm, která mi vadí, patří čím dál větší míchání televizních seriálů do celovečerní tvorby určené pro kina. O. Hes nebo K. Roden mohli být právem otrávení, když jim cenu "vyfoukl" K. Hádek. Příště tedy pobere všechny ceny vynikající minisérie Metoda Markovič? K těm rozhodnutím, kterým tleskám vestoje, patří to, že s prázdnou odešli dva současní nejpřeceňovanější scenáristé (Epstein a Šifra), potažmo pak celý projekt režiséra Chlupáčka. VŠ diplomy se v této zemi dají koupit na každém rohu, ale prestižní filmová cena snad ještě pořád ne.

Ať mi nikdo neříká, že Epsteinův scénář byl vtipný aspoň na papíře. Nebyl. Nemohl být. Proč podle něj tedy film vznikl může mít jen dva důvody: buď byli všichni zkouření tak, že jim každá blbost připadala děsně vtipná, nebo celý Wilsonov posloužil jako pračka na peníze. Jiné vysvětlení, proč to někdo soudný včas nezastavil, mě nenapadá.

"Jednou takhle jako vždycky seděli jsme v krčmě/vyprávěli starý zkazky a ty ještě starší./Náhle dovnitř přiběh posel, že se blíží Turci/chytli jsme se korbelů a poručili další." O téhle strašlivé vojně s Turkem při dobývání Konstantinopole nás tvůrci 2. série Obležených pevností: Legendárních bitev stihli informovat během jednoho hodinového dílu. Tady máme skoro šestihodinovou stopáž, pokud se ovšem divák dokáže oprostit od toho, že Turci jsou zde líčeni jako borci největší, čeká ho řemeslně slušně zvládnutá podívaná a jako bonus zábavně nadšená mluvící hlava z Istanbulské technické univerzity. Druhá série přináší dramaticky vyhrocenější příběh dvou mužů, kteří k sobě kdysi měli blízko, ale stali se z nich nepřátelé na život a na smrt. Mehmed II. nepřekvapivě předveden nejen jako nejbrilantnější strategický mozek, ale také jako moudrý muž a odvážný bojovník. Bude ještě bitva u Moháče (1526) a oslava Sulejmana I.? Protože rozprášení tureckého námořnictva u Lepanta (1571) a neúspěšné dobývání Vídně (1529 a 1683) nepředpokládám.

Měla je všechny (Zemlinského, Klimta, Mahlera, Gropiuse, Kokoschku, Werfela), tato "nevěsta větru" s neklamným citem pro umělecké génie, nejkrásnější dívka Vídně s věhlasným pasem a výstavním poprsím.  A ačkoli Beresfordovo pojetí života Almy Mahlerové neobsahuje žádné skutečné drama a je spíše odškrtáváním milostných položek, dávám za čtyři, protože S. Wynterová (nahá i oblečená) je fajn. Škoda, že film nevěnuje větší pozornost Kokoschkově soužití s Alminou figurínou v životní velikosti.

V průběhu sledování seriálu Vládcové nebes jsem si pustil  tento film zaměřený na činnost a psychologii štábních důstojníků, kteří plánují mise pro posádky bombardérů B- 17. Protože vznikl podle divadelní hry, nerachotí v něm kulomety, nýbrž dialogy a divák se dočká i několika působivých monologů. C. Gable se svou čerstvou válečnou zkušeností je v roli brigádního generála "Caseyho" Dennise vynikající a sám se později vyjádřil, že šlo o jeho největší kariérní výzvu. Snímek ukazuje, že oběťmi války byli všichni: nejen posádky bombardérů, ale také ti, kteří je tzv. posílali "na smrt".

Vánoční příběh o třech osamělých outsiderech, kteří si navzájemn vypomůžou, sice nepřináší nic nového ani překvapivého, P. Giamatti do značné míry opakuje svou postavu z Payneho výtečné Bokovky, ale má to fajn dialogy a správnou (zasněženou) atmosféru. Nesouhlasím s první větou distribučního textu, protože pana Hunhama bych rozhodně za učitele chtěl už od začátku (měl jsem podobného dějepisáře na gymnáziu) a žádné jeho "polidšťování" bych nepotřeboval. Nejspíš to znamená, že nejsem normální.

Zábavný western s luxusním obsazením, který tematizuje stáří, úpadek Divokého západu a pohasínající slávu kdysi proslulých desperátských gangů. Autor šestákových románů Ned Buntline, jehož spisek tolik inspiroval Annie, získal o dekádu později svoje zhmotnění v odporné postavě pisálka Beauchampa v Eastwoodových Nesmiřitelných.

I na malé ploše (začátek filmu) se Sirkovi podařilo působivě zprostředkovat syrovost a bezútěšnost východní fronty (rok 1944), John Gavin je výborně obsazen do role slušného Němce (příslušníka wehrmachtu), ale proboha, když pro scénu dojíždějícího večírku u Ernestova bývalého spolužáka Bindinga angažoval režisér dvě krásné herečky (blondýnu a brunetu) a svlékl je do spodního prádla (černého a bílého), proč se pak věnoval jen blondýně a tu druhou nechal povalovat se mimo záběr na předložce ze lví kůže? Celá práce s kontrastem vyšla úplně vniveč.

Čtvrtá hvězdička je za to, že ve své jediné akční scéně zlikviduje M. Yeohová postavu, která mě v celém seriálu iritovala ze všech nejvíc. A ne, žádné pokračování opravdu není potřeba, námět je osmi díly vydojený až až.

Když jsem film viděl před mnoha lety, odbyl jsem ho jako slabý, protože válečné akce je v něm skutečně sotva čtvrthodinka. Dnes oceňuju psychologické prokreslení postav, výborné dialogy a brilantní režii R. Walshe, díky které Battle Cry vůbec nepůsobí nudně nebo utahaně. Tu pátou (nezapomenutelnou) hvězdičku přihazuju za Dorothy Maloneovou v rudém svetru (bez podprsenky) a záběr, v němž se převléká do plavek a který Walsh a Hickox báječně vymysleli a zrealizovali.