poz3n

Po celou dobu se ve mně přely protichůdné pocity a emoce. Na jednu stranu mi přišla výprava, kostýmy a celé ztvárnění filmu chvílemi úsměvné, jenže zároveň mě příběh přitahoval a působil velkou silou. Sice jsem měl problémy rozluštit kdejaký ten verš, co vlastně znamená, ale zároveň jsem vnímal emoce a fatalitu příběhu. 6/10

Ve své podstatě příběh, který každý divák odhadne od začátku do konce. Jenže podstata všech filmů se nemusí vždycky zakládat na originálním a nepředvídatelném námětu. Pokud se podobných příběhů nechopí nějaký idiot, skrývají v sobě obrovskou sílu a pocit svobody, po kterém značná část z nás touží. Takže i kdyby jen pro ten pocit... 8/10

Klapischova trilogie zdaleka nedosahuje kvalit Linklaterovo schopností pojmenovávat přesně a správně životní okamžiky, nicméně pokud tohle trio filmů vezmeme o samotě, stojí si velmi dobře. Klapischův pohled na krize v různých životních obdobích je o hodně optimističtější a tím pádem i pro diváka méně náročný. K postavám si divák chca nechca vytvoří vztah a jejich vývoj nedokáže pozorovat bez emocí, takže v zásadě dostáváme ideální kombinaci pro sobotní večer. Nenáročné avšak emotivní. Tím ale nechci Xaviera a spol nijak shazovat. Často i oni trefí do černého a donutí mě k nějakému tomu zamyšlení. Krásný konec. 7/10

Považujíc se za alespoň základního znalce současných jihokorejských filmů, je mi líto, že tahle navýsost originální kinematografie dokáže vyprodukovat i takový nesmyslný shit, který sice chvílemi docela dobře vypadá a na základní úrovni dokáže bavit, ale jako celek je jen a pouze o tom, kdo, kdy a kde komu ustřelí palici. A to opravdu není to, co od filmů, obzvlášť těch jihokorejských, chci a očekávám. 4/10

Klasický Gilliam. Jednak ve své nekonečné fantazii a typické ulítlosti a také v občasné nevyrovnanosti. Ovšem jako celek je Baron Prášil zábavný a nápady sršící výtvor, který Gilliamovi jistě dělá čest. 7/10

Zwickovy filmy jsou pro mě synonymem kvalitních blockbusterů. Neboli kvalitních výpravných spektáklů, které dokážou oslovit jak náročnějšího, tak i běžného diváka. To celkem splňuje i Legenda o vášni, jenže narozdíl od Zwickovo pozdějších Samurajů a Diamantů je plná patosu, který ale není ukočírovaný v mezích, které u podobných snímků čekám, což následně podlamuje zážitek, který by třeba jen i samotné herecké obsazení mělo jistojistě nabídnout. 6/10

Z jedné části klasické sociální drama své doby, ze strany druhé docela neobvyklý příběh, který jednodznačně stojí na herectví dvou ústředních postav. A především Dustin Hoffman je ve své roli jako vždy obrovsky charizmatický, i když je jeho postava značně rozporuplná a pro diváka možná trochu špatně čitelná. O to víc ale zajímavá. 7/10

Meek's Cutoff v sobě podle mého skrývá obrovský filozofický potenciál. Jednoduchá linie příběhu, krásná kamera, (ne)jasný cíl. Jenže scénář jakoby se držel toho, co je nejméně zajímavé. Rozepře a problémy skupiny sice přicházejí, ale proplouvají bez jakéhokoliv hlubšího kontextu a výsledkem mi je vlastně až překvapivě povrchní zážitek. Kdyby se scénáře ujal třeba takový Malick a trochu by se inspiroval v Nebeských dnech, mohl by z toho být dechberoucí spirituální nářez. Neříkám, že je Meek's Cutoff špatný film. To vůbec. Ale promarnil možná víc, než by se mohlo zdát. 6/10

Samozřejmě. Muse už nejsou to, co bývali. To mojo, které v sobě skrývá HAARP už zmizelo v nenávratnu a nynější Muse jsou takřka jinou kapelou, která oslovuje i jiné (a širší) publikum. Jenže. Kde jinde uvidíte takovouhle show s tolik nápaditou a silnou hudbou? Starým Muse říkám fuck off, těm novým, popovým, se klaním.

Mám rád muzikály, ale paradoxně to, co mě na nich ponejvíce nudí, jsou často samotná hudební čísla. A ano, přesně to je případ Sound of Music. Avšak mé filmové srdce plesá nad vizuální stránkou, která tolik reprezentuje barevné spektákly let šedesátých a na širokém plátně v kině musí být Sound of Music zážitek vskutku monstrózní. Další klasika odškrtnuta. 7/10