Yrret.

To si ze mě děláte srandu? Úžasný japonský horor plný lekaček a děsivé atmosféry? Asi jsem sledovala naprosto odlišný film. Postavy byly snad ještě méně logicky uvažující než v běžných hororech. Stále padající k zemi a čekající až k nim duch/bubák/smrt přijde sama? Ha ha ha. Wow. Jsem posera, co se hororů týče, ale na tohle jsem se zvládla dívat a k tomu u každé scény vyčíst její nelogičnosti a frustrovaně sledovat postavy pokojně čekající alespoň půl minuty na svůj konec, místo aby z domu vyběhly dveřmi, které měly půl metru po své levici.

Ještě nikdy jsem z kina neodcházela s tak příšernou tíhou na hrudi. V krku jsem měla knedlík a jediné, co mi bránilo před kompletním zhroucením, byl nejspíš příjemně chladný noční vítr. Od začátku do konce byl tenhle film tak neskutečně smutný, že jsem nevěděla, kdy se pořádně nadechnout. Možná mě všechen ten smutek dostihl až na konci filmu, protože v jeho průběhu nebyl vůbec čas na truchlení a vzpamatování se. I když jsem téměř vše, co se událo, čekala, několikrát jsem se přistihla, jak si koušu nehty. Myslela jsem si, že po posledním filmu ze mě něco opadne jako je tomu často u takovýchto sérií, ale něco mi pořád hlodá v hlavě. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že dnes neusnu. Možná nechoďte na takovýhle film, pokud jste náchylní k depresím. Sedmnáctiletá Katniss s její vlastní depresí a posttraumatickým syndromem vám rozhodně den neprojasní. Musím dát 5* i když měl film jiný spád než bych si pro vyvrcholení takovéto série představovala, ale možná je to dobře, alespoň se liší od všech těch akcí napěchovaných klišé.