Tom Riddle

OBSAHUJE SPOILERY! Ryan Murphy má v Hollywoodu pověst geniálního hyperaktivního dítěte, a to z dobrých a pochopitelných důvodů. Jeho seriály mnohdy začnou pořádným výbuchem a stylem, a pak to někde, někdy a najednou začne působit, jako by se Ryan u psaní seriálu začal snad nudit (obvykle proto, že začal psát další seriál). Stalo se mu to u Glee, děje se mu to u American Horror Story, a jeho vymazlený projekt Scream Queens se navíc nesetkal s nejvřelejším přijetím, ba ani pochopením ze strany diváků. Jsem proto dvojnásob rád a upřímně mu přeju, že tohle obří sousto, které si ukousnul s procesem OJe, zpracoval tak skvělým způsobem, a takřka neoddiskutovatelně tím potvrdil tu část o géniovi. V první sérii ACS stvořil desetihodinový televizní román, který elegantně nahlíží na celý proces od začátku do konce, na všechny jeho účastníky (včetně poroty), dělá to informativně, překvapivě civilně, a přitom neuhýbá tak daleko od vtipně skandálního pulpu (např. scény v podobě slávychtivých teen Kardashianek), který je Murphyho rukopisu tolik vlastní. Dokonale vykresluje charaktery obou stran, zobrazuje společenský přesah celého případu, rasovou problematiku, mediální šílenství, a přitom nechává všechny otazníky nezodpovězené, nenutí divákovi, jestli je OJ vinen či ne, nechává každého vyvodit si vlastní závěry (býval bych nevěřil, že si kdokoli může myslet, že OJ to neudělal, ale pak jsem se podíval na imdb a zjistil, že nemalá část diváků se domnívá, že tenhle seriál víceméně utrvzuje OJovu nevinu). Herecky (co do výkonů) i obsazením (co do vizáže) se pak ACS předvádí, jako už dlouho nic. Murphyho favoritka Sarah Paulson snad nikdy nehrála líp, a jestli za Marciu Clark nedostane Emmy i Glób, pak jsou všechny televizní ceny větší fraška, než OJův proces. Nikdo ale nijak nezaostává, takový David Schwimmer ze mě svým výkonem dokázal vymámit sympatie, které jsem k žádnému Kardashianovi nikdy nechoval. Soudce Ito či otec Rona Goldmana jsou pak zřejmě jednovaječná dvojčata svých předobrazů (viz google). Jedinou diskutabilní castingovou volbou je Cuba Gooding Jr., který se reálnému OJovi nijak nepodobá, a na tuhle roli se zkrátka typově nehodí, byť to zahrál výborně. The People v. OJ Simpson je jednou z největších televizních událostí posledních let, je strhující, zábavná, mnohdy bolestivá (1x06 jsem pomalu ronil slzy vzteku a rozhořčení, zrovna tak při verdiktu), ale především důležitá, protože podněcuje k diskuzi o závažných otázkách, a to se málokterému seriálu podaří. Murphy a jeho vlastní Dream Team zkrátka umí, a já upřímně doufám, že se během následujících sérii nenechají rozptýlit nějakým barevným odleskem na zdi.

Dva z Queensu, aka King of Inconsistencies, aka Fat Guy/Skinny Wife. Tlouštík Doug má fajn život, solidní práci, krásnou a chytrou manželku Carrie, až se jeden diví, proč se ta ženská zahazuje s takovým balíkem, ale jenom do chvíle, dokud se divák neseznámí s jejím otcem Arthurem, hysterickým bručounem, který se každou chvíli pokouší přijít k nějakým rychlým prachům a vzít někoho na hůl, to se potom zase jeden diví, že chudák Doug dávno nesedí za vraždu. KOQ (chuckle) je sesterským sitcomem Everybody Loves Raymond (dočkáme se hned několika crossover epizod), a tak nepřekvapí, že se mu velice podobá pojetím i stylem humoru, který čerpá hlavně z dysfunkce všech vztahů a lidských slabostí. Doug je nejlínější a nejsobečtější nenažranec, Carrie (byť s ní takřka stoprocentně soucítím) neustále sekýruje (sarkasticky, nutno dodat), Arthur každou chvíli vymýšlí nějakou šílenost, a i všechny podpůrné postavičky baví se svými trablemi. Osazenstvo si svoje role očividně užívá, Kevin James je tu nepochybně v životní roli (a to nejenom proto, že mnohdy vypadá, že mu jde o život, srsly, nepamatuju, jestli jsem kdy viděl někoho dalšího přežít tolik bolestivě vypadajících držkopádů) a chemie mezi ním a Leah Remini z televize takřka stříká. Celých devět sezón se jedná o pohodovou zábavu, která je pořád úsměvná a někdy i trochu víc než to. Je tu ovšem problém, který jsem zmínil úvodem. O takových Golden Girls se povídá, že je v nich hodně nesrovnalostí, a jelikož jsem je celé viděl několikrát, můžu potvrdit, že je to pravda. KOQ jsem sice viděl jenom jednou, ale i tak můžu s jistotou říct, že králi Queensu nešahají ani po kotníky. Je pravda, že napsat seriál o 206 dílech, ve kterém si nikdy nic nebude protiřečit, je asi nadlidský úkol, ale mnohdy jsem si musel ťukat na čelo, když si naprosto odporovaly dva po sobě jdoucí díly, často i v naprosto zásadních věcech. Ideálním (a takřka nespoileroidním) příkladem budiž Carriina sestra Sara, která po čtvrtém díle očividně nikdy ani neexistovala, pravda, dá se to prominout, tvůrci na začátku ještě netušili, kam se děj bude ubírat, ale když ještě někdy v šesté sedmé sérii dají několik flashbackových dílů o tom, jak se Doug a Carrie seznamovali, brali, stěhovali, a všechny odprezentují úplně jinou písničku, v kombinaci s faktem, že mnozí herci hrají několik různých postav, to působí skoro až jako running joke tvůrců. Škoda, že na něm není nic vtipného, a výsledný dojem tak výrazně sráží. Stále se však jedná o neškodnou zábavu, a lepší, než jakou jsem očekával s nejistým úvodem.

Obsahuje náznaky spoilerů. Ryan Murphy. Neuvěřitelný talent a titán mezi scénáristy poslední seriálové generace. Po řádně střeleném Popular, kontroverzním Nip/Tucku a muzikálovém úletu Glee si Ryan sednul se svým dlouholetým (pracovním) partnerem, Bradem Falchukem, a společně rozhodli napísati nějaký ten horůrek. A bylo na čase. Naplánovali si projekt ve stylu komorního divadla, odlišné příběhy v každé sérii s různými postavami, ovšem se stejným hereckým obsazením. Proto i můj komentář bude vypadat jinak, než to se seriály obvykle dělávám. 5. série (Hotel) Hotel je sérií plnou změn a zároveň návratů. Stálice Lange a Conroy se ve Freak Show s milovaným (i zatracovaným) seriálem rozloučily, a Ryan Murphy pod svá křídla uvítal novou zářivou hvězdu v podobě Lady Gaga, která vyfasovala tu největší roli (se kterou se navzdory očekáváním popasovala na jedničku), a tak nejspíš není náhodou, že celý Hotel funguje jako paralela na její osobu. Pod nablyštěnou art deco fasádou se ukrývá překvapivá hloubka, nečekaná temnota a nepopiratelný talent. Po roztěkaném Freak Show Hotelu navíc nechybí větší semknutost, a to jak jednotlivých linií, tak i s ostatními sériemi. Už tradičně nechybí plejáda fantastických postav (vedle tajemné upírky Gagy mě bezmezně fascinovala především Liz Taylor, zlatý glób Denisovi, ASAP) i všeljakých libůstek a božských nápadů (krvavé orgie, addiction demon). Zároveň ale některým postavám chybí směr, některé pointy vyšumí doztracena, v hororu zaostává za Asylum a v zábavnosti za Covenem, a s otravně přehrávajícím Evanem Petersem mi tentokrát došla trpělivost definitivně, proto jenom pěkné 4*

Do nitra Amy Schumer jsem se pustil, aniž bych věděl, kdo Amy je, či dokonce o jaký formát seriálu se jedná (páč jsem se chytře domníval, že jde o klasický sitcom), a výsledek mě příjemně překvapil. Série nesouvisejících skečů prokládaná rozhovory s náhodnými kolemjdoucími i partou přátel, a vůbec prvním stand-upem, který mě konzistentně a upřímně baví, to všechno většinou na téma sexu, vztahů a trapasů, se u mě v drtivé většině případů trefuje do černého, od ještě vyššího hodnocení tak Amy dělí občasný přešlap (například v podobě účasti vysávače zábavy Michaela Iana Blacka), čtyřhvězda je to přesto poměrně solidní.

Downton Abbey meets The Real Housewives of Atlanta. Nápad a obsazení na jedničku, provedení se ale blíží spíš odpadu. I neomalená a vulgární komedie může být vtipná a nápaditá (letošní Murphyho Scream Queens), tady to ale bylo sakra vedle. Byť jen pousmání za celou první sérii bych spočítal na prstech jedné ruky, neb ten nejoriginálnější humor se tu točí kolem faktu, že postavy se jmenují Pussy či Židle, každou chvíli tu někdo kálí nebo blije, a ženský mají všechny bobra většího než afro Jimiho Hendrixe. Duo French & Saunders zpracovalo obdobné téma na výbornou už před dlouhými lety, a i ten nejslabší okamžik jejich Koláčů vede o koňskou délku před nejlepší chvílí téhle zbytečnosti, na níž je nakonec nejvtipnější její infantilní název.

Obsahuje spoilery. Jednatřicítka si přichystala solidní kalibr, druhá šance, navíc odhlasovaná diváky, snad nemůže dopadnout špatně, nebo může? Navzdory faktu, že v castu se nakonec objevilo pár diskutabilních (Monica či Abi) nebo dokonce hráčsky úplně nemožných (Woo, Keith) charakterů na úkor zajímavějších soutěžících (Teresa, Sabrina, Jim, Carolyn, Shane), nějakým záhadným způsobem se doopravdy podařilo vybrat partu, kde drtivá většina účastníků skutečně hrála. Výsledkem je tak na jednu stranu strategií a zvraty nabitá jízda, na druhou si nemůžu nepostěžovat na neuvěřitelně zfušovanou práci střihačů, kteří uměle vytvářejí "příběhy" i osobnosti svých favoritů. Na osobnost Spencera jsem měl alergii už v Cagayanu, a i když tady za celou dobu prokazatelně udělal jenom jeden strategický tah, stejně mi nezbylo než čumět na v průměru čtyři jeho zpovědi na každý díl, zatímco spousta zajímavých či aspoň srdcových hráčů byla zanedbávaná a prakticky neviditelná (dle prakticky všech exit interviews (+ ponderosy) byla taková Kimmi žhavým kandidátem na vítězný hlas od většiny, ovšem vzhledem k tomu, že spousta diváků ani neměla tušení, že Kimmi existuje, dalo se spolehlivě odhadovat, že se do finále zřejmě nedostane). Tenhle nešvar manipulace střihu se u Survivora rok od roku horší, a i když si uvědomuju, že už je jeho nedílnou součástí a nezbavíme se ho, nezabrání mi to jinak vynikající sérii snížit hodnocení. Vítěz: 4*, sympaťák a alfa samec měl hru po celou dobu solidně v rukou, byť s hojnou pomocí HII, snad kdyby mu střih tolik nenadržoval, měl bych z jeho vítězství větší radost. Oblíbenci: Tasha Fox, Jeff Varner, Kimmi Kappenberg, Jeremy Collins, Kelley Wentworth

Terapeutka Valerie (JLD lookalike Michaela Watkins) se po rozvodu s manželem nastěhuje ke svému nezodpovědnému bratru Alexovi (Joel McHale wannabe Tommy Dewey) a do toho se stará ještě o svou nezvladatelnou dospívající dceru Lauru. Výsledkem je chytrá horákyně současných televizních komedií, která bruslí z dramatu do komedie a zpátky někdy víc a někdy míň úspěšně. Před nějakými deseti lety bych byl z Casual nejspíš nadšený, dnes mi ale přijde, že obdobných dramedy o rozmazlených, privilegovaných, hipsterských a dysfunkčních rodinkách jsou desítky, ne-li stovky, a nebýt faktu, že Hulu prezentuje Casual jako "novou komedii s Frances Conroy!" (v Hollywoodu skutečně vědí, jak trollovat fandy Franny, za první tři díly je tam doslova jednou vidět na deset vteřin z dálky zadek její hlavy), nejspíš bych se k tomuhle seriálu nikdy ani nedostal. Casual je pohodovým a sympatickým počinem, a ve chvíli, kdy se do děje konečně aktivně zapojuje volnomyšlenkářská matka Dawn, nachází i stabilní směr a upřímné emocionální jádro, ze kterého se dají příběhy soukat několik sezón. Druhá sezóna je výrazně lepší a vyrovnanější než ta první, a třetí v tomhle trendu pokračuje, proto s klidným svědomím zvyšuju na 4*, ale nemůžu si ušetřit ještě jednu poznámku. Myslíval jsem si, že Becca z Californication je definitivně nejprotivnější teenager televize ever, ale zdejší Laura mě dokázala zviklat za pouhých deset dílů.

Navzdory faktu, že Pablo Escobar je důležitou a fascinující figurou kolumbijské historie, Narcos se u mě vyšplhali sotva na 4 hvězdy. Ne snad proto, že by se tu špatně hrálo nebo se na to špatně koukalo, ale především proto, že ta nejzajímavější část Escobarova života je tu zoufale plytká a zkratkovitá (do zblbnutí se omílá, jak se sám vypracoval z ničeho, což ovšem vidíme na ploše možná tak půlky jednoho dílu), a většina děje je (mnohdy úplně zbytečně) podřízená (byť jakkoli zábavným) efektním a badass momentům (a ano, vím, že většina z nich se skutečně stala), nemluvě o tom, že prakticky žádná jiná postava nemá tolik prostoru, aby mohla být dostatečně zajímavá. Výsledkem je tak seriál, který je skutečně cool, zároveň je ale velice povrchní, ač se tak netváří. PS Druhá řada naštěstí tenhle nešvar úspěšně napravuje, a třetí i přes vlažnější rozjezd nakonec taky nezaostává.

V době, kdy se v Americe bouří (hlasitá) menšina odpůrců sňatků gayů a lesbiček, přichází Netflix se ztělesněním jejich noční můry, protože jak se říká, pokud snad nejste LGBT vy nebo váš protějšek, vaše manželství to nijak neovlivní, že ano. Když už je to konečně legální, Robert (Martin Sheen) a Sol (Sam Waterston), dlouholetí pracovní partneři, se rozhodnou jít s pravdou ven, a kvůli utajované lásce po nějakých čtyřiceti letech opustit svoje manželky. A tak jsou teď Grace (na takřka osmdesátnici neuvěřitelně nádherná Jane Fonda) a Frankie (Lily Tomlin) postaveny před situaci, které nikdo jiný tak docela nerozumí, a nezbývá jim než se ve vzájemné podpoře spoléhat jedna na druhou, byť se nikdy neměly zrovna v lásce. Každý díl začíná ohromně sympatickou otvíračkou, která s nadhledem reflektuje výchozí situaci, Grace a Frankie ovšem nejsou žádný sitcom, pár výbuchů smíchu sice přijde, ale většinu stopáže se jedná o překvapivě jímavou a hořkosladkou komedii o podzimu života, která těží především z dramatického potenciálu zápletky. Vtipné situace se potom často vážou ke kontrastu mezi ústředními dámami (za všech okolností elegantní, stylová a racionální Grace x trochu praštěná rozevlátá duše Frankie) a způsobem, jakým se s věcmi vypořádávají. Fonda i Tomlin předvádějí skutečný koncert, a takřka každý díl končím minimálně s hřejivým pocitem na duši, ne-li rovnou slzou v oku.

Jestli jste někdy pozorně sledovali jakýkoli delší americký seriál, nevyhnutelně jste v něm museli slyšet zmínku o I Love Lucy. ILL je americký sitcomový poklad, na který nejvlivnější velmoc světa nedá dopustit, a i šedesát let po premiéře má padesáté opakování vyšší sledovanost, než většina nových seriálů. Zda je tenhle postoj k Lucy oprávněný, toť otázka. Lucy Ricardo je žena v domácnosti, co má za manžela úspěšného kapelníka Rickyho, za nejlepší kamarádku svojí bytnou, sousedku Ethel, a partu uzavírá manžel Ethel, držgrešle Fred. Jako nějaká základní šablona nejsou čtyři ústřední hrdinové vůbec špatní, problém ale spočívá ve faktu, že drtivá většina dílů vychází z jenom několika málo nápadů, především potom z Lucyiny touhy prosadit se v šoubyznysu (což se vzhledem k absenci jakéhokoli talentu pochopitelně nedaří). Tenhle motiv se v různých obměnách opakuje minimálně v polovině všech dílů, není proto až takovou nadsázkou říct, že jestli jste viděli jeden díl Lucy, viděli jste všechny. Jednou Ricky zmíní, že do klubu hledají doprovodnou zpěvačku, a díl se motá okolo Lucyina krákorání, v dalším zase hledají tanečnici, a tak Lucy oprašuje svoje boty na step, když potom hledají saxofonistu, klauna nebo někoho, kdo by uměl žonglovat na chůdách.. Zbytek si předpokládám domyslíte, ale pokud náhodou ne, tak tohle je seriál přesně pro vás! Dalším důležitým (a neustále se opakujícím) prvkem seriálu jsou naprosto obyčejné a snadno řešitelné situace, které ovšem díky Lucyiným za vlasy přitaženým plánům dorostou do absurdních rozměrů. Pro představu řekněme, že jste se svým partnerem/partnerkou na dovolené, a trápí vás, že on/a přitom většinu času tráví sám/sama na rybách. Nabízí se například si o situaci s partnerem promluvit. Teď si místo takové promluvy zkuste představit tu nejstupidnější šílenost, co vás napadne, a získáte Lucy (pokud vás napadlo do partnerovy lodi vyvrtat díry, a potom při nečekaném pozvání na tu loď ucpávat ony díry zuby nehty a hlavně obrovskou zásobou žvýkaček, byli jste podezřele blízko). ILL má svá jednoznačná pozitiva, Lucille Ball byla ve skutečném životě nádherná a elegantní dáma, před kamerou potom neuvěřitelný živel a rozený klaun, ony banální a stupidní situace jí dávají prostor se neskutečně vyřádit, co se týče ksichtů, držkopádů, "zpěvu," "tance," i všeho dalšího, chemie mezi ústřední čtyřkou je skutečná (vzhledem k opravdovému manželství Lucy a Rickyho, opravdovému přátelství s Ethel i hašteření Ethel a Freda, vzhledem k bublající nenávisti mezi Vivian Vance a Williamem Frawleym), a navíc jen stěží můžu uvěřit, že seriál vytvořený před šedesáti lety se tak umně vyhnul takřka čemukoli, co by v dnešní době mohlo být považované za urážlivé (a proto nejspíš ILL skutečně nadčasová je), je to zkrátka taková jednoduchá, pohodová a neškodná rodinná zábava, která ve svojí době asi musela být přelomová (a do jisté míry v podstatě pořád je, vzhledem k faktu, že tou největší a nejvtipnější hvězdou tu je ta "ženská"), ale pro mě je to dneska tak tak na tři hvězdy. PS, vůbec nic osobního, ale naprosto nechápu komentář Blofelda, Lucy je prakticky JENOM o pitvoření a laciných fórech.