Tom Riddle

Obsahuje náznaky spoileru Už od dob Nip/Tucku jsem fandou Ryana Murphyho, logicky pro mě proto už nějakou chvíli byly Scream Queens nejočekávanějším seriálem poslední doby. První (a možná poslední) série je za námi, a tak se nabízí otázka, jestli očekávání splnily, a odpověď na ní není úplně snadná. Příběhově se nejedná o žádnou revoluci (záměrně), před dvaceti lety se v domě vysokoškolského sesterstva KKT (laciným vtípkům se vyhnu) odehrála tragédie, a teď se schyluje k další. Dle všeljakých popisů jsem očekával avizovaný Vřískot říznutý Heathers (nejstrašnější český překlad filmového názvu ever Smrdící atrakce (tak jsem se těm laciným vtípkům přece jenom nevyhnul) budu radši ignorovat), Squeemky ovšem mají blíž spíš ke Scary Movies. Jestli se kdy Murphy snažil svou tradičně vymazlenou formu podporovat stejně propracovaným obsahem, ve Scream Queens na to očividně kašle. Se svou osvědčenou partou scénáristů a hromadou obřích hereckých hvězd beze studu servíruje neuvěřitelně stylovou podívanou která je k prasknutí narvaná bizarními situacemi a absurdním chováním postav (jestli některý divák pochybuje o tvůrčím záměru už po úvodní scéně, ve které studentky sesterstva nechají vykrvácet kamarádku, protože si musejí jít zatrsat na Waterfalls od TLC, je celkem jasně na úplně špatné adrese), přetékající hláškami a sarkasmem, záměrným afektem i trapností, stihne složit poctu asi tak milionu všeljakých kulťáků (Heathers, Jaws, Scream, Jawbreaker, Sorority Row...) a k tomu má nesčetné easter eggy (Chanel No. 3 nosí klapky na uších jako pomrknutí její matce Carrie Fisher) a meta joky pro zasvěcené Murphyho fandy. I když Squeemky přinesly něco docela jiného, než jsem očekával, týden co týden jsem se bavil výsostně. O jejich budoucnost se ale obávám, nedokážu si totiž představit, že si takhle specifická záležitost najde dostatek diváků.

Jaképak by to asi bylo, kdyby si zviřátka řekla "a dost!" (© by Dolores Jane Umbridge) a rozhodla se spojit síly za účelem podrobení lidí? Na to se pokouší odpovědět seriál Zoo. Nepřiznané guilty pleasure se většinu času pohybuje v rovině příjemně béčkové atmosféry starších hororů, a díky rychlému tempu tak nestíhá nudit, kvůli dost možná nejhorším seriálovým dialogům ever ovšem až příliš často sklouzává do vyložené trapnosti. Ty tři si to urve, uvidíme, co přinese potvrzená druhá sérka.

Co byl Saul Goodman z Breaking Bad zač předtím, než se stal Saulem Goodmanem? Na to odpovídá prequel Better Call Saul. A jak se mu to daří? Jako celek trpí BCS úplně stejnými chybami svého předchůdce, tzn. nikdy nekončící šňůra "hrozně cool" scén, které nemají naprosto žádný význam pro děj, scénáristická bezradnost ohledně vedlejších postav (Nacho je regular jakožeproč?), především ale oproti Breaking Bad zaostává absencí komplexnějšího plánu, hodnocení tak musí zákonitě jít o kus níž. Jestliže jsem byl ale po první sérii k seriálu shovívavý, druhá mě nepříjemně vyvedla z míry. Jedná se totiž o nekonečnou, ucouranou nudu, která trpělivost neodměňuje takřka ničím jiným, než prostým faktem, že sledujeme jakýsi sled zbytečných scén z univerza Breaking Bad. Neuvěřitelně přestřelených 86% a topka nejlepších seriálů je skutečně výsměch.

Obsahuje náznaky spoilerů. Will Graham (vynikající Hugh Dancy) má neobvyklý dar, díky naprosté empatii je schopný se vcítit do myšlenek jakéhokoli vraha. Nakonec se ale přece jenom objeví jeden, který Willovy schopnosti otestuje až na samou hranici. Bryan Fuller má očividně slabost pro smrt. Jak v Dead Like Me, tak v Pushing Daisies, smrt byla ústředním motivem, v obojím často absurdní a vyhrocená, většinou fascinující, ale především vždycky politá pořádnou porcí humoru. Zajetou tradici humoru v Hannibalovi Fuller opouští a vydává se probádat její podstatně temnější aspekty (a já tak s jistotou můžu říct, tenhle seriál patří mezi nejznepokojivější, co jsem kdy viděl). Naštěstí ale neopouští svůj rukopis jako takový. Psychologie postav je propracovaná a vymazlená k dokonalosti a dynamika vztahu ústřední dvojky neztrácí dech po celou dobu seriálu. Objevuje se zástup Fullerových oblíbenců, rozkošná Caroline Dhavernas (Jaye z Wonderfalls) tady klofla rovnou hlavní ženskou roli, ale objeví se mnoho dalších, jako Ellen Muth (DLM), Raúl Esparza, Ellen Greene, Gina Torres, Molly Shannon (PD) či Eddie Izzard (Mockingbird Lane), k tomu se přidává nádherný (byť mnohdy šokující a odporný) vizuál, a nemám tak moc nač si stěžovat. Paradoxně možná to, co ostatní láká a baví nejvíc, mi brání jít s hodnocením ještě výš. Nepovažuju se za zvlášť citlivého diváka, taková série Saw mě vždycky bavila, Hannibal ovšem nejednou otestoval můj žaludek, nejen násilím vizuálním (ač taková instalace z 2x05 mě ve snech chvilku strašila), ale především tím psychologickým (kupříkladu díl 1x04, případně osud Dr. Gideona), skutečně mám problém pochopit rating 14+, já se dívat na Hannibala ve čtrnácti, dnes a denně bych se probouzel s křikem. Po úplném finále seriálu převažují jednoznačně kladné dojmy, v případě možného obnovení na další řadu už ovšem při sledování nic nejím...

Sympatická komediální jednohubka, která humor těží z rasové tématiky, zasazení do devadesátek a prohození tradičních sitcomových rolí (matka je ta vtipná, otec je ten suchar). Nedokážu vlastně říct proč, ale tři se mi zdají příliš málo, byť díky nejotřesnější otvíračce mě prst na trojhvězdě svrbí setsakramentsky.

Přesně napůl cesty mezi 2 Broke Girls a Girls co do stylu humoru i realističnosti, svérázná komedie Broad City funguje díky nezávislému feelingu i sympatickému feminismu, především ale díky neuvěřitelné chemii mezi ústřední dvojkou, na trapasy náchylnou Abbi a věčně zhulenou Ilanou. Ta je vzhledem k původu seriálu předpokládám úplně autentická, a je to poznat, takhle sympatickou sismance jsem už dlouho neviděl (pokud nepočítám Leslie a Ann z Parks & Rec, hipster duo z BC je ale přece jenom trochu někde jinde). Hlavně začátek vázne, prvních pár epizod se potácí někde na hraně dvou a tří, ale humor si rychle sedne, a od chvíle, kdy baculatá, seriály milující Abbi prozradí, že Six Feet Under je její nejoblíbenější seriál, jsem měl o čtyřhvězdě jasno.

And now the story of a wealthy family who lost everything, and the one son... nope, different show. Ne náhodou svůj komentář začínám otvíračkou Arrested Developmentu, Schitt's Creek totiž vychází ze stejného nápadu. Bohatá rodina přišla o všechno, a tak se musí naučit přizpůsobit nižšímu životnímu standardu. Zatímco kultovní a geniální Bluthovi jsou uhnutí a narušení jedinci, žijící v sebezapírání, a neustále se pokoušejí svůj problém obejít a vyhnout se mu, mnohem umírněnější rodinka Roseových z tohohle seriálu svůj osud tak nějak bez boje přijímá a snaží se zkrátka vyrovnat s nastalou chudobou. Oproti Bluthovým jsou výrazně "lepší" lidé, což ovšem taky znamená, že jsou jaksi méně zajímaví a zábavní. Roztrhnutí bránice tu tedy v žádném případě nehrozí, přesto se jedná o sympatický a úsměvný počin, který dobře pobaví (především díky matce Moiře v podání soží Catherine O'Hary) a sem tam i vyvolá zájem o osudy postav (tady zase vítězí především syn Eugena Levyho Daniel jakožto žhavější (pun intended) verze Leonarda z TBBT a sarkastická recepční Stevie v podání Emily "vypadám jako love child Kate Mary a Taryn Manning" Hampshire). Po třech stabilně pohodových sezónách musím zvýšit na 4, něco takového je totiž na dnešním poli televizní komedie prakticky vzácností.

Tak trochu jiný pohled na nejstarší řemeslo světa. Hannah/Belle není závislá na drogách, alkoholu ani ničem dalším, nikdy nebyla zneužívaná, pochází z dobré rodiny, která ji miluje a podporuje. Sama hned v úvodu říká, že se živí jako kurva, a je jí jedno, jaké slovo si pro její označení vybereme my, protože se za to nestydí. Je inteligentní, vzdělaná a má úroveň, svojí kariéru si vybrala proto, že miluje sex a peníze, a tak spojila příjemné s užitečným. U Deníku call girl je trochu problematické určit cílovku. Pro mužské publikum je tu až příliš málo sexu či nahoty (nejedná se o žádné porno) a příliš mnoho tlachání, pro ženské je to zase podivně odosobněné, proto je ideálním divákem zřejmě nezúčastněný pozorovatel, který se chce jenom pobavit. To se hlavní hrdince daří, ať už jsou její historky zrovna úsměvné, bizarní či temnějšího rázu, protože i když v reálu by ji zřejmě nikdo znát nechtěl, jako postava je nepopiratelně něčím zajímavá, možná tou přiznanou totální sebestředností, možná fascinujícím podáním rozkošné Billie Piper (mimochodem hrozně rád bych viděl ty sůvy, co kritizují, jak vypadá, dvě dokonce znám, a jedna z nich by radši neměla kritizovat ani koště pomatlané rozteklým margarínem, natož vzhled Billie Piper), která po roli Rose z Doctora Who udělala dokonalý obrat o 180 stupňů. Tak či onak není seriál ničím světoborným, naštěstí se o nic takového ani nesnaží, zato je zábavný, stylový, s fajn hudebním podkresem, sem tam lechtivý, a takový seriál je někdy zkrátka potřeba.

Nejoblíbenější herec Natalie Sadness

Z mojí zkušenosti až příliš často zaznívá věta "tenhle seriál je o ničem." U Seinfelda je to ovšem pravda, a to záměrně. V seriálovém světě prakticky ojedinělý, Seinfeld zůstává celých devět sezón o ničem, chybí mu jakýkoli konzistentnější motiv, jedná se zkrátka o každodenní, banální život jednoho neurotického stand-up komika a jeho tří stejně vadných a ujetých přátel. Jeho kouzlo pak spočívá ve smyslu pro detail a kontinuitu, a z toho plynoucí neuvěřitelné množství running joků. Ať už se jedná o všeljaké charakterové nešvary, přezdívky a podobně, Seinfeld svoje postavy miluje a hýčká navzdory jejich mnohdy nesnesitelným osobnostem, nikdy je nezradí v zájmu líbivosti, a proto za celou dobu nesklouzne do průměru či středoproudu. Důkazem toho budiž kupříkladu finiš sedmé řady, který je dost možná tím nejhnusnějším sitcomovým momentem všech dob. Jerry je papírově ten nejnormálnější a "nejlepší" člověk party, přesto za 180 dílů vystřídá nějakých 70 přítelkyň, a je schopný opouštět je z nejmalichernějších důvodů (man hands anyone?). Jediná ženská ve skupině, krásná a roztomilá Elaine (v božském podání Julie Louis-Dreyfus), je mnohdy tím největším chlapem (sázka o masturbaci, soup nazi). Tlustý, plešatý a sobecký George potom soutěží s výstředním příživnickým čahounem Kramerem o titul zevla století. Do toho se přidává obrovská plejáda recurringů, kteří dovedou v jedné větě ovládnout scénu (Mrs. Costanza či David Puddy vytanou na mysl jako první), a výsledkem je nekončící přehlídka svéráznosti, sobeckosti, otravnosti, především ale skoro vždycky dobré zábavy plné meta humoru. Před sledováním jsem byl vůči seriálu předpojatý, Jerryho stand-up se mi nikdy nezamlouval, a paradoxně i tady je to ten nejslabší prvek (a hlavní důvod toho, proč se bráním pětihvězdě, tím druhým je potom katastrofálně špatné finále,byť je stejně nekompromisní, jako celý seriál). Říci však o Seinfeldovi to, že je průměrný, prvoplánový nebo nepropracovaný, to je strašlivá ignorance. PS, rád bych napsal pár slov na závěr, tady jsou: Mulva! Jujyfruits! Witchee Woman! Twist Off! Shrinkage! Hello, Jerry! Hello, Newman! Yada yada yada! aaaand Stellaaaaa! STELLAAAAAA!!!