Tom Riddle

Hravá a roztomilá parodie na hrdinské příběhy, od sklepa až po půdu narvaná chytlavými melodiemi a všeljakými dvojsmysly a slovními hříčkami. Že příběhově se nejedná o žádnou extratřídu je jedno, moje srdce plesá nad ujetým humorem, hvězdným obsazením cameí (staví se třeba John Stamos nebo Hugh Bonneville) i zpívanými recapy. První série silnější 3, druhá je lepší, vtipnější a sebeuvědomělejší, je-li to (hmm, jelito) vůbec možné, 4*

The Golden Palace si od svého předchůdce bere většinu toho dobrého, zároveň ale trpí typickými neduhy sequelů. Ústřední trojka Rose/Blanche/Sophia se bez lepidla party Dorothy zkrátka tak úplně neobejde, čili ve snaze to zakrýt je Rose hloupější, Blanche lehčí a Sophia zapomnětlivější. Suchar z recepce Roland (Don Cheadle) a zhulený kuchař Chuy (Cheech Marin) absenci Dorothy bohužel taky nevynahradí. Příjemně to pobaví, scénáře Marca Cherryho i Mitche Hurwitze pořád dokážou vykouzlit úsměv na tváři, a očekávatelně nejvíc baví hodně fajn dvojdíl s hostovačkou Bea Arthur, ale většinou dává seriál připomenout, že zub času poznamenal Zlatý palác podstatně víc než Zlatá děvčata.

Dobytčí romance, aneb jak to vypadá, když se do sebe zakoukají dvě hovada. Odpověď zní: až na sexuální otevřenost překvapivě obyčejně a předvídatelně. You're the Worst je sem tam vtipný, určitě bych se ho ale neodvážil označit za sitcom, možná komediální vztahovku. Ačkoli je hlavním hnacím motorem seriálu vztah za všech okolností upřímného sebestředného Jimmyho a cynické sebedestruktivní Gretchen, víc mě baví jejich sidekickové, PTSD trpící dobrák Edgar a sexuchtivá bacule Lindsay. První řada mě při bingi bavila podstatně víc, než druhá, kterou sleduju průběžně, nevím, čím to je, ale ta rádoby upřímná a záměrná nesympatičnost všech postav je ve výsledku vlastně úplně falešná a umělá. Třetí série je potom do sebe zahleděný nesmysl, který se na jednu stranu pokouší o hloubku a na druhou dělá ze všech postav ploché karikatury (Lindsay ve třetí sezóně musí mít IQ někde kolem padesátky), nechává mě proto emocionálně dokonale chladným (pokud se nepočítá fakt, že mě nesmírně prudí, road trip Vernona a Paula je dost možná nejhorší televizní epizodou v historii) a hodnocení musí zákonitě ještě níž. 35%

Archer je (údajně) jeden ze světově nejlepších tajných agentů. Údajně proto, že neexistuje den, kdy by se nějaký případ nepokazil jeho promiskuitou, alkoholismem nebo užvaněnou hubou. Zázračně se skoro vždycky podaří to nějak napravit (obvykle s pomocí sexy agentky Lany Velkoruké), případně všemocná šéfka (moje favoritka) matinka Malory zamete nepříjemnosti pod koberec. Archer je v první řadě animák určený fandům sitcomu Arrested Development. Je to z něj poznat na pohled první (Jessica Walter, Judy Greer, Jeffrey Tambor nebo David Cross jako dabéři), druhý (poměrně dost running joků), i třetí (Chicken dance!, Malory a její „buster“). Problém je bohužel v tom, že ve všem je mnohem slabší. Ať už se týče svižnosti děje, prokreslení charakterů, nebo kadence joků, v ničem se AD ani zdaleka nevyrovná. Díky prdlým vedlejším postavám (zavalitá hláškující HR „specialistka“ Pam Poovey a podivínský Dr. Krieger se svojí virtuální nevěstou FTW), a působivému vizuálu (občas to vypadá jak vodovky, občas jak cel-shade) přesto poskytuje docela vyhovující alternativu. Danger zone!

Obsahuje náznaky spoilerů. Měli jste někdy fakt na nic den? Takový, co byste ho nejradši přetočili zpátky a udělali všechno jinak? Tru Davies (Eliza Dushku) takovou možnost má. Bohužel jedině ve chvílích, kdy ji o pomoc žádají tragicky zesnulí nebožtíci. Musím říct, že jsem tak úplně nevěděl, do čeho jdu, a proto se mi několik prvních dílů okamžitě zalíbilo. Nadšení ale s časem opadá hned z několika důvodů. Jednak skoro všechny díly jedou víceméně podle té samé šablony, ale především tvůrci vůbec neumějí pracovat s vedlejšími postavami. Krom Tru, jejího otravného bratra Harrisona a sympatického podivína z márnice Davise, je v seriálu hned několik dalších regularů, kteří jsou tam úplně zbyteční, akorát poukazující na nedostatky scénáristů (bez vysvětlení zmizelá a už nikdy nezmíněná sestra Meredith, o které se v pozdějších dílech tvůrci chovají, jako by nikdy neexistovala, je stoprocentně největší fail), a korunu tomu nasazuje fakt, že zrovna ve chvíli, kdy seriál našel svůj směr (se zápletkou točící se kolem Jacka Harpera a motivu zla a dobra), byl zrušen. To je docela škoda, ona soustředěná dějová linka odhalila, že Tru má větší potenciál, než se zhruba 14 zbytečných dílů zdálo. Promarněná příležitost.

Meet the Gregsons. Zase jednou Showtimovka, co se mi přesně trefila do vkusu a nálady. Taková malá, nenápadná, obyčejně se tvářící dramedy o každodenním životě, v jejímž středu stojí Tara Gregson. Sympatická umělkyně, milující manželka a matka dvou dětí, a jen tak mimochodem taky hostitelka několika dalších osobností. Ať se snaží, jak chce, občas nad ní kontrolu převezme nezvladatelná puberťačka T., ženy balící a jak dlaždič mluvící motorkář Buck, nebo komplikované delikatesy vařící domácí puťka Alice. To jaksi nevyhnutelně způsobuje problémy, ať už v manželství (i když je Max ten nejsprávnější chlap, i tak má jenom jedny nervy), se sestrou Charmaine (která je zahořklá, protože Taře její poruchu, která vždycky zastínila všechny její problémy, tak docela nevěří) i s dětmi (dcera Kate by ráda rychle vypadla, a i teen gay syn Marshall si kvůli Taře projde svým). Předesílám, že nemám tušení, jak moc reálně USoT zobrazuje disociativní poruchu identity, kterou hlavní hrdinka trpí, ale je mi to jedno, důležité je, že se u seriálu výborně bavím. Má smysl pro humor, cit pro vztahy, fantastický cast (Toni Collette je ve všech inkarnacích DOKONALÁ, John Corbett těžkej sympaťák, Keir Gilchrist talent, co by jeden pohledal) a spoustu nápadů (oceňuju, že diskutabilně nejnormálnější postava seriálu Kate má občas ty nejtrhlejší zápletky (dort/balónky), škoda, že konec přišel tak brzy, tuhle jízdu jsem si totiž zamiloval.

Obsahuje spoilery. Na téhle řadě bylo od začátku všechno špatně. Nejdřív ještě před začátkem odstoupily dvě soutěžící (což vyústilo v nerovný poměr mužů a žen), casting se z největší části ukázal býti příšerným (sourozenecká dvojka Drew a Alec je dost možná největší fail vůbec, ovšem naprosto zbytečná vzdávalka Julie se svým chlapákem Rockerem, co dostal šanci jenom proto, že Jeff má hučák na americký sportovce, o moc nezaostává, zrovna tak duo vidláků Keith a Wes), vývoj soutěže jako takové i soutěží o odměny a imunity byl často frustrující (chvíle, kdy Jeff vůbec poprvé soutěž zarazil ještě před jejím přirozeným koncem budíž tomu příkladem), ovšem nakonec si vysloužila krásné 4*. Proč? Vítěz: 5* - už dlouho se mi nestalo, aby mě v Survivoru něčí vítězství tak moc potěšilo a připadalo mi tak moc zasloužené. Zábavná osobnost, osobní příběh epic (yin a yang, první a poslední, chápeme), úžasná sociální hra, strategická hra plná odvážných obrovských tahů... Většinu času to vypadalo tak bledě, ale líp to dopadnout nemohlo. Přesto bych se do řad budoucích tématu Blood vs. Water vyvaroval. Dvakrát stačilo. TOP 20: Natalie Anderson. Oblíbenci: Josh Canfield, Jeremy Collins

Psychosexuální konverzační horror zasazený do Londýna devatenáctého století, sem tam úplně originální, sem tam inspirovaný známými figurami z literárních klasik. Herecky se jedná o výsostnou partu, a ač potěší moje oblíbená Billie Piper, nebo sympaťáci Timothy Dalton a Josh Hartnett, Eva Green si jednoznačně krade celou show pro sebe. Po první sérii 70%, výrazně lepší druhá vytáhla Penny na solidní 4 hvězdy. Prodloužením Homelandu do osmé série a zrušením Penny po třetí potom Showtime definitivně potvrdila svou pozici aktuálně nejhorší a nejpřeceňovanější kabelovky.

Třeba by to byl i docela fajn pořad na zabití čtyř minut (pun intended), já ho ovšem nedokážu sledovat, protože to všudypřítomné uširvoucí skřehotání antitalentovaných Pearl Jam vraždí moje ušní bubínky.

Detektivky jsem nikdy nemusel. Knižní ani televizní. Kdy jindy bych měl dát šanci těm knižním, když ne s příchodem Cormorana Strika (J.K. Rowling a.k.a. Robert Galbraith, vřele doporučuju), a kdy jindy bych měl dát šanci těm televizním, když ne s příchodem Sherlocka? Já totiž Stevena Moffata miloval ještě v době, kdy to nebylo v módě, kdy ho v ČR znalo jenom pár vybraných fandů Couplingu. Po třech minisezónách Sherlocka musím s potěšením konstatovat, že ani tentokrát nezklamal. Znovu a znovu totiž dokazuje, že je mistrem point, a je jedno, jestli zrovna píše lechtivou komedii, epické sci-fi, nebo supercool kriminálku s kulometnými dialogy. V jeho podání mě zkrátka baví i tahle dvojka sestávající z arogantního vševěda a loajálního sidekicka, ke které bych si jinak cestu hledal jen těžko. Moffat staré známé příběhy kombinuje, převrací vzhůru nohama, a šperkuje humorem sobě vlastním, herci jsou bez výjimky přesní, a divák se pak jen těžko rozmýšlí, jestli mít nejradši Sherlocka, Watsona, dobrosrdečnou paní Hudsonovou, démonického Moriartyho, nebo geniálního Mycrofta (poslední dva jmenovaní jsou dost možná mí osobní favoriti). Není to dokonalé, některé díly místy váznou, některé dedukce působí až příliš vykonstruovaně, a na to, že je Sherlock schopný z půlvteřinového pohledu vydedukovat, co jste měli před měsícem k snídani, mu některé myšlenkové pochody trvají nelogicky dlouho, ale.. Komu to vadí?