Tom Riddle

Politika zažívá v seriálech zlatý věk. Boss, House of Cards, Scandal... Člověk si má z čeho vybrat. Veep se na to vrhá trochu jinak než předchozí jmenovaní. Zatímco první tři si profesi politika očividně idealizují (a démonizují zároveň), odlehčený Veep se paradoxně s největší pravděpodobností přibližuje realitě nejvíc. Ukazuje, že jeden člověk zkrátka nemá tak obrovskou moc, ať je na sebevyšším postu, a především odhaluje, že v podstatě nejde ani tak o názory a politiku jako takovou, ale že jde o týmovou práci, a o to, jak zmáknout PR, jak se umět z věcí vykecat, a jak obrátit nepříznivou situaci ve svůj prospěch, tím spíš, že člověk (v tomto případě vysoce postavený politik) je pod neustálným drobnohledem, a tak si od průserů zkrátka neoddychne. Díky tomu humor z největší části těží z absurdity situací (kupříkladu velká část jednoho dílu je věnována dohadům o tom, jakou příchuť zmrzliny by si měla Veepka na veřejnosti koupit, aby to působilo co nejlépe) a dynamiky vztahů na pracovišti (proto jaksi nechápu zdejší stížnosti na složitost nebo neznalost americké politiky, drtivá většina vtipů se jí totiž obloukem vyhýbá). Zkrátka politika ve Veep je fraška, v rámci seriálu záměrná, a velice podobná té (nezáměrné), na jakou jsme zvyklí od našich politiků. I přes inteligentní a vtipné scénáře, a výborný podpůrný cast v čele s Tony Halem a Annou Chlumsky, je ovšem největším esem v rukávu jednoznačně představitelka roztěkané neurotické viceprezidentky Seliny Meyer, božská Julia Louis-Dreyfus, neuvěřitelný živel, který na hvězdném nebi ženské komedie prakticky nemá obdoby (z kultovního Seinfelda přes legendární hostovačky v Arrested Development až do cenou emmy ověnčené Old Christine). Díky ní i ta vata mezi jednotlivými vtipy a pointami stojí za to. Po čtyřech sezónách 80%

Obsahem banální, formou jedinečný.

Obsahuje náznaky spoilerů. KONEČNĚ! Po dlouhých letech hledání a sledování neuvěřitelně přehypovaných seriálů (House of Cards, Homeland a True Detective budíž ideálními příklady) jsem našel jeden, který si tu ohromnou chválu doopravdy zaslouží. Policejní seriály jsou obvykle plné rychlé akce a zvratů a... takové seriály mě většinou nudí, jsou zkrátka jeden jako druhý. Teprve The Wire se mi dostal pod kůži, protože v něm jde o něco úplně jiného. Nahlíží na problematiku zločinu z obou stran barikády, zobrazuje každodenní životy kriminálníků i strážců zákona a jejich osobní problémy. Ukazuje, že řešení jediného případu může být otázkou stovek hodin úmorné policejní práce a vypořádávání se s byrokracií, zatímco zločinci jsou tu většinou produktem (nevyléčitelně?) nemocné společnosti, kterou neuzdraví ani mocný člověk s dobrým úmyslem. Bezútěšnost a bezvýchodnost některých situací je mnohdy až mrazivá. Díky bohu, že ne každé město na světě je na tom tak zle jako zdejší Baltimore, byť stejně jsme nepopiratelně součástí toho bludného kruhu více či méně všichni. Seriál proto vyznívá naprosto reálně, má ohromující hloubku a skutečně donutí člověka pouvažovat o životě. Zřejmě ne každý se do něj dostane, The Wire se totiž nesnaží prvoplánově zaujmout jako předchozí jmenovaní, jede si svým tempem a vypráví o obrovském množství zajímavých a prokreslených charakterů, kde (až na pár výjimek) nikdo není čistě hrdina/padouch, ale všichni působí jako lidi z masa a kostí, ať už jsou z řad policie, nebo z ulice. Vyjmenovat všechny oblíbence by trvalo hooodně dlouho, za sebe proto jmenuju jenom dva - best cop: Kima Greggs, - biggest BAMF: Omar "The King" Little. The Wire má svoje mouchy, (kupříkladu vynaloží obrovské úsilí učinit sympatickým řekněme Namonda, ale vůbec se nesnaží zlidštět jeho nesnesitelnou matku De'Londu; lead seriálu McNulty pro mě skutečně není zřejmě zamýšleným perfektním antihrdinou, nýbrž pouze otravným hlupákem) a ani zdaleka se u mě nepřiblížil titulu Best TV Show Ever (který dál neotřesitelně patří Six Feet Under), s čistým svědomím ho ale můžu pasovat na nejlepší kriminálku a jeden z mých nejintenzivnějších (ne-li nejlepších) seriálových zážitků posledních pěti let.

Návštěvy úřadů patří vedle návštěv zubaře mezi nejneoblíbenější (u Jeremyho Jamma ne náhodou obojí!), většinou oprávněně. Každý máme asi zkušenosti se sadistickými byrokraty, kteří vás s úšklebkem ve tváři pošlou v lepším případě na druhý konec budovy, v horším na druhý konec města, protože jste něco špatně vyplnili. Úřad fiktivního Pawnee v Indianě (které je se svou bizarní historií nevyčerpatelnou studnicí sexistických, rasistických a jiných politicky nekorektních joků, a proto se bleskově zařadilo mezi má oblíbená televizní městečka) by na tom byl stejně, kdyby ovšem neměl trumf v rukávě v podobě usměvavé, hyperaktivní a dobrosrdečné Leslie Knope (fantastická Amy Poehler), která svým nakažlivým optimismem motivuje k lepším pracovním výkonům všechny kolem sebe, od zevláka Toma, přes sucharku April, až po libertariánského šéfa Rona. Parks and Rec nepatří mezi sitcomy k popukání (ke kterým řadím například Will & Grace, Arrested Development nebo Coupling), jeho silnou stránkou je především fakt, že mezi hlavní partou panuje (na dnešní sitcomovské poměry) nevídaně přátelská a vlídná atmosféra (nejvíc oceňuju sismance Leslie a Ann, která byť slouží většinu času jako jediný straight man seriálu, je díky její rozkošné představitelce Rashidě Jones zřejmě mojí favoritkou), je zároveň jedním z mála sitcomů, kde mi žádná hlavní postava vyloženě nevadí (byť jasně poslední je u mě trouba Andy), a k tomu je doplňuje skvadra nezapomenutelných výstředních recurringů (Jean Ralphio, Tammy 2 (Megan Mullally!! skutečná manželka představitele Rona), Li'l Sebastian). Parks and Rec má určitě svoje mouchy (mnohými zmiňovaná první řada skutečně JE slabá, naštěstí má ale jenom šest dílů a už hned druhá je docela jiná káva), ve výsledku ale stojí za to. PS: Leave Jerry alone, he's a human! PPS: Po nádherném finálovém dvojdíle zvyšuju na pět, sice to trvalo, ale po desítkách hodin s touhle partou můžu s jistotou říct, že je to srdcovka.

Obsahuje spoilery Další z řady gimmick sezón Survivoru, tentokrát ve znamení souboje Mozků, Svalů a Krásy. Rozdělení na tři kmeny je většinou sázka na jistotu, která baví, a nejinak je tomu i u Cagayanu. Je třeba pochválit dobrý casting, velké množství hráčů tentokrát skutečně "hraje." Jak už je ovšem tradicí (u novějších sezón), extrémně zavádějící zkreslující střih jaksi nedovoluje si sezónu normálně užít. Nehledě na to, že se ve výsledku ukázalo, že ta hlavní "linka" byla jedna velká uměle vykonstruovaná zbytečná habaďůra na diváka, a to se mi teda opravdu nelíbí. 70% Vítěz: 3* Relativně zábavná osobnost, většinu času i poměrně dobrá hra, ovšem ze strany fanoušků hrozně přeceňovaná, plná zbytečných a hloupých chyb, neospravedlnitelně paranoidní. Oblíbenci: Tasha Fox, Trish Hegarty

Hrátky s identitou, černý humor, supr charaktery (u mě vede gay brácha Felix a vědátorka Cosima, časem i čím dál tím víc upjatá housewife Alison), naprosto úžasná Tatiana Maslany v životní(ch) roli(ích), na hranu 3 a 4 hvězd to sráží občas slabší scénáře a občas vyšší koncentrace klišé než by mi bylo milé, za nedostatečný prostor pro Teddyho (ve třetí sérii chybí úplně, skandál!) a znatelně slabší druhou sérii Orphan (is the new) Black prozatimně zaokrouhlen dolů.

Rukopis tvůrce Desperate Housewives Marca Cherryho z Prohnaných služebných přímo kape. Ústřední příběh se obtáčí kolem postupného řešení záhadné vraždy služky Flory, zatímco díl co díl každá ze zbylých služebných (tajemná Marisol, rázná Zoila, ambiciózní Carmen, citlivá Rosie, naivka Valentina), potažmo každá z rodin, ve kterých pracují, řeší svoje (s hlavním příběhem více či méně propletené) epizodky. Díky široké škále postav si každý určitě okamžitě najde favority (ledová a stylová panička Evelyn Powell, strohá a přímočará vrchní služebná Odessa) i nenáviděné bývala to Carmen, ovšem poslední dobou je to čím dál víc Rosie, ne vždycky, ale když už, tak pořádně), herecky se potom nejedná o žádnou extratřídu (až na pár výjimek, potěší Carla ze Scrubs, Lorena z True Bloodu nebo Jason z Pretty Little Liars), ale to vůbec nevadí, ke stylu seriálu hraní většiny herců perfektně padne a nebo aspoň nijak neruší. Ve srovnání se Zoufalkami je patrný posun k soapce (aby ne, vždyť seriál je založený na původní mexické telenovele), Cherry ji ale šperkuje humorem sobě vlastním, plným ironie a břitkých hlášek. Byť je sem tam logika na hlavu postavená, mysteriózní linky bez problémů zaujmou, a díky počtu dílů na sérii (13) ani nemá čas nudit zbytečnou vatou. Kvalitám Zoufalek se Devious Maids určitě zdaleka nevyrovnají, ale z momentální televizní nabídky se stoprocentně jedná o nejlepší náhradu za ně.

Sitcomový kult ze sedmdesátek založený na ženské postavě, která je hodná, milá, krásná, spokojená a soustředící se spíš na kariéru a přátele než na to, jak uhnat chlapa, by v dnešním seriálovém světě plném sobeckých zoufalých (anti)hrdinů neměl šanci, nicméně Mary Tyler Moore je nutno brát v dobovém kontextu. Než se objevila, existovala ženská postava v televizním sitcomu jenom jako domácí panička (Donna Reed) nebo výstřední ozdůbka svého manžela (I Love Lucy). MTM je ovšem víc o charakterech než o situačním humoru jako takovém, je o partě dospělých lidí s jejich dospělými epizodkami. Po rozchodu s přítelem se titulní hrdinka Mary stěhuje do Minneapolisu, kde dostává práci produkční v místní televizní stanici. Ač se většina děje točí kolem ní, doplňuje ji sympatická parta životných postav. Hubatá sarkastická přítelkyně Rhoda (Valerie Harper), všetečná paní domácí Phyllis (Cloris Leachman), dobrosrdečný nabručený šéf Lou (Ed Asner), nadutý a detekce sarkasmu neschopný zprávař Ted (Ted Knight), uštěpačný pisálek Murray (Gavin Macleod), sexuchtivá hvězda vlastní televizní šou o domácích pracech Sue Ann (Betty White) i nekonečně sladká, miloučká a něžná duše party Georgette (Georgia Engel), ti všichni dostávají nejednu příležitost zazářit v příbězích o jejich vlastních radostech a starostech, ať už se jedná o romantické či přátelské vztahy, pracovní konflikty, nebo boj za ženskou rovnoprávnost, který je ostatně jedním z ústředních motivů celého seriálu (nemalé množství dílů se věnuje různým obměnám na motiv ženy odvádějící práci odpovídající mužské za menší ohodnocení). Není to dokonalé, obzvlášť po odchodu Rhody a Phyllis do jejich vlastních spinoffů (Rhoda, Phyllis, překvapivě) se seriál spíš než vtipným stává "jen" mile úsměvným, k tomu většinu času kašle na kontinuitu (co na tom, že v jednom díle Mary randila s tímhle a v dalším díle je bez vysvětlení s někým jiným), z hlediska televizní historie má ale obrovský a neocenitelný dopad. Mary, tahle vždycky nádherně oblečená holka, která dokáže rozzářit svět svým úsměvem, změnila v průběhu času televizní svět. Její tvůrce James L. Brooks zúročil svoje zkušenosti z MTM jako jeden z hlavních scénáristů a producentů Simpsonových, a Tina Fey (30 Rock), Lena Dunham (Girls) či Marta Kaufman (Friends) a další tvůrci hojně citují Mary Tyler Moore jako jednu z hlavních inspirací při tvoření vlastních seriálů. She's gonna make it after all.

Filmová Veronica Mars je jako léta odkládané setkání se starým známým. Bojíte se, že si po těch letech už nebudete mít co říct, když na něj ale dojde, všechno zapadne na svoje místo. Veronica je pořád krásná, drzá a jízlivá, a Keith je pořád nejsympatičtější televizní taťka. Úvod filmu v rychlosti připomene, o čem že byl seriál, a pak začne rozmotávat svůj příběh. Kdy, jak a kam se posunuli hlavní hrdinové se svými životy, a taky proč se všichni setkávají zpátky v Neptune. Detektivní zápletka je fajn, připomíná spíš jednodušší případy seriálu, což je vzhledem ke stopáži pochopitelné, potěší zapojení starých známých postav, nejenom těch hlavních (Logan, Wallace, Mac, Weevil), ale i oblíbených vedlejšáků (Gia, Vinnie). No a potom je tu samozřejmě to, po čem prahne většina fandů původního seriálu. Budou nebo nebudou? Většině lidí to nejspíš moc neřekne, ale pro fandy seriálu je to pěkný dárek.

První série je celá neuvěřitelně samolibá nabubřelost, u druhé je takový naštěstí už jenom opening. 1. série - 65%, 2. série - 80%