Devadesát Dva

Nemyslím si že v reálu je Nikki až tak extrémním vrcholem americké sebestřednosti. Kdybych ji potkal, v normální den, možná bych si s ní i dobře pokecal. Koneckonců i já jsem opotřebovanej, unavenej a nebudu mít rodinu... ona má výhodu, že o ní někdo stojí, protože její tělo a její zvrhlost to u toho člověka prodává a každej chlap chce mít tenhle free pass - děvku, co nechce mít děti a chce vypadat dobře, ale musíte zvládat její ego... lhát jí o tom, co chce slyšet. Důležité je, jak moc se on podobá jejímu otci, nebo je ochoten hrát před ní její hru. Ale standup Nikki je tolik zaměřený na to, že tenhle image prodává a prodává ho tak prvoplánovaně - vtipy o její vagíně, jak je posedlá vzhledem, snahou nenechat své tělo stárnout, nemít děti, roleplay, je to pokaždé stejný, slyšet tyhle sebevědomý ale pěkný ženský a jejich revoluční názory, pokaždé si řeknu stejnou větu, ve své hlavě, "I bet you cry inside." Ženský víc než muži špatně snáší pocit sociálního vyloučení. Někdy to v nich zažehne podobné antiestablishment pocity, jako v mužích. Jenže na rozdíl od nás, jejich hodnota je jinde, takže i když se snaží být proti establishmentu, snaží se být cool, pořád se potí v gymu a šňoří jako nejnovější mladý masíčko na trhu (což už zde ukazuje kontradikci). A já nežeru tenhle akt, nemá to co dělat s tím, jak se cítíš, jinak by si šla v teplácích a mikině. Asi 2-3 věci mi přišly vtipný, ale nezasmál jsem se ani jednou... Je to tak děsně šablonovité - dokonce se smáli v publiku i muži, to jsem fakt nechápal. Třeba jim byla přislíbila účast na těch zmíněných orgiích. Já nevím, ne moc dobrý, ne moc chytrý. Fern Brady udělala standup oháknutá jako normální holka a mělo to hlavu a patu a bylo to fakt vtipný, fakt vtipný a byla tam sama sebou, levels, LEVELS above this. Tady přijde Nikki v průhledných lodičkách a skoro stejně průhledných šatech, což by bylo fajn, kdybych si objednal kurvu na hotel, ale ne pokud se jdu bavit na standup a dělá všechno, jen není sama sebou, ať už fyzicky, nebo mentálně... a nebo je, což by bylo ještě smutnější, protože to by byla jen dutá, prázdná (tykev) nádoba, co hezky vypadá, ale bez obsahu. Tohle je asi tak legit jako všemi milovaná Brenda Schaub. Sorry, ale fakt ne. Dvě hvězdy jen za ten úsměvně morbidní pohled na sebevraždu a roleplay "podvádět, bez toho, aby ho podváděla" (tenhle appeal chápu, jednou jsem zažil něco velmi podobného). Nicméně je to vše opět spláchnuto do záchodu, pro to, jak je to podané, jakožto to typické brečení o pozornost (ale s tímhle elementem nakládá ještě nešikovněji, než třeba Taylor Tomlinson, deprese je tu vyloženě dojená jako element, kterému se máte jen smát, i kdyby to bylo myšleno vážně, nebo jako vtip, to, co tu Nikki prodává je děsně nevyvážené - o co se ve svém standupu vlastně snažíš? Na to bych se jí asi zeptal jako první. A tím se snažím být vlastně chápavější, protože bych bez problémů mohl tenhle standup jen zdissovat, jak by si asi nakonec zasloužil. Nikki Glaser působí jako ženská, která se do své pozice spíše prokouřila, aby mohla standup prznit tím, že na něj nemá. Holka má na to být zábavná, když se s někým někde napije na party a mezi bandou nalitých přátel, ale nic víc. Je vtipný, jak častým je pravidlem, že u pohledných lidí atraktivita jde ruku v ruce s tím, dokud neotevřou pusu a vy pak zjistíte, že nemají příliš rozměr a jsou jaksi tupí, jednodušší, protože měli na tolika místech free pass (a ani si to neuvědomují a samozřejmě, že vám budou tvrdit, že se pro svou pozici tvrdě nadřeli). Ale co, chytit příležitost je taky skill. Dare to be great. Jen Nikki k tomu great nemá ani co by kamenem dohodila.

Ta snová atmosféra, způsob vyprávění a přechodů, surreálné prvky na pozadí obyčejných lidských generačních tužeb a životního mudrování a chytrákováni - a kdo k téhle slovenské živelnosti, moudrosti a mytologii sedí lépe než Kroner? A ještě s tou špetkou typického humoru: "Opil jich, bosorák starý." (...) "Bože, ty jsi krásná." -Dočolomanský stráví objížděním všech těch fajnových buchtiček slušnou část filmu. Zkusí jednu stokrát. Pak další a nakonec si vezme tu, kterou celou dobu ignoroval, dokud bylo z Hanky co, aby zaprofitoval finančně, jako všichni pohlední lidé, jen těží. Od Jakubiska jsem toho dodnes moc neviděl (vlastně jen 'Nejasnou zprávu o konci světa', ale líbila se mi), na tohle jsem se chystal roky, protože: Slovensko, Kroner, Slovácko sa nesúdí u bábi a dědy v TV, kteří oba přišli ze Slovenska, tak nějak mě to táhlo, zajímalo, v roce 1983 to byl úspěšný film a série pro Československo, Jakubisko má takový nezaměnitelný melodramaticko-mytologicko vyprávěcí styl.

Realita a kinematografie, kterou tu Chlupáček místy tvoří je něco, v tuzemsku, neskutečného. Baťovský industriál a dechberoucí vizuální shoty krajin (1937) kontrastují s místy až amatérský působícími herci vedlejších rolí (manžel, Saša), kteří tak působí o to víc, protože hrají vedle těch legitimních. Osobně mě téma nechalo rozpačitě někde uprostřed, stejně jako příběh i jeho zakončení a výsledné dojmy. Kdo patří ke queer komunitě a kdo je zarytým tradicionalistou, ti budou lámat tábory i názory. Je zvláštní tohle téma zasadit do třicátých předválečných let. Film často z téhle reality vybočuje malými detaily, mluvou, chováním postav (pí*a, mikina). Nedává to úplně smysl, jakoby to bylo z jiné planety. Stejně tak zvláštní je vidět zakřiknutou myšku Elišku Křenkovou jako lead, od Rafťáků slušnej progress, tu a tam ji zahlídnu v zajímavých věcech, tady ale v roli těhotné doktorky, která se snaží zjistit, co stojí za objevem hermafroditního mrtvého novorozeněte, aby pak začala protlačovat progresivní názor, že každý je ok, takový, jaký je, což se dočkává nepochopení ostatních v klasickém univerzálním motivu vyvržence proti společnosti. Já celou dobu s protáhlým ksichtem nevěda, jak reagovat na všechny ty variace a ukázky pohlaví, jako bych čekal na něco, co mi dá důvod, se někam přiklonit. A ono nic a pak konec.

"...The Abortion Princess." Hahahaha. Fern je na mojí vlnové délce. Není nad ženskou, nebo osobu celkově, co dokáže o svých neurózách mluvit takhle otevřeně, bez toho, aby se "snažila" z toho dělat komedii, nebo roubovala a tlačila šablony divakům do ksichtu... nechává tak zářit jen sebe, se svou osobností, jaká je, se vším, kompletně, ale v rámci humoru. Zajímavé, slyšet o tom důvodu k partnerstvi, "jako každá malá holka, chci přehodit zodpovědnost za odpojení od přistrojů z rodičů na přítele", vazba s nízkým sebevědomím, spojeným s traumatem z dětství. "So he's only gonna marry me if im terribly ill." (...) "What do you think we'll have to eat on our wedding day? And he just was like: Whatever they'll put into your feeding tube..." Love is powerful, but not as powerful as... a jo, po třicítce už nechcete začít nanovo. Fern fandím, na nic si nehraje, ale taky nechce ublížit, což pro spoustu lidí není samozřejmé (já to z osobních zkušeností chápu velmi). Prima úsměvný závěr.

Nádherně drsný film na motivy textu Květy Legátové, ke kterému jsem se později taky dostal. Film jsem viděl už roky zpět, ale rewatch tohohle vyvolává pořád stejný dojem - ten jiný, jednoduchý, skromný život, v té komunitě, vsi, během války, dodnes tohle považuju za nejlepší výkon Aňy Geislerové. A vždycky je cosi zajímavého na hrdince nebo hrdinovi vrženém do neznámého prostředí. Líbí se mi ten vývoj, to nalezení smyslu v něčem, co napřed bolí. Geislerové s filmem přibývají jizvy a šrámy, ale taky ukazuje, že když necháte dva ok lidi dohromady, najdou k sobě cestu a sblíží se snadno. No happy endings. But life goes on.

Sledovatelný průměr bratří Coenů, který jsem roky vědomě ignoroval, dokud jsem na něj nenarazil náhodně v bedně a hned v té scéně, kterou jsem zapnul jsem si řekl, "to vypadá jako něco od Coenů". Zaujalo mě, jak moc by Clooney seděl do role Caryho Granta v aktuální minisérii "Archie". Advokát se zamiluje do sňatkové podvodnice ve filmu, kde hrají dva sexsymboly svojí doby, to vše naservírované v odlehčené a absurdní formě známé režisérské dvojice. Ale nic víc. Jak romance, tak komedie je tu ale pomálu.

O pravdě a lžích. Tohle se mi v momentech líbilo, ten trefnej výklad Bible (symbolika stromu, jablka), Biden, kompletní rozbor pussy a vody a za čím stojí věda a za čím Bůh a jak nám lžou a realita je stále a pořád šilená. "Every woman is the right one."

V USA se Katt těší velmi speciálnímu místu, některým standup komikům přijde šíleně dobrej, některým jen šilenej a nutno dodat, že jeho humor je na americké publikum i silně orientovaný, takže dokážu snadno pochopit, proč někomu nesedne, nebo proč ho u nás moc lidí nezná. Koneckonců i já od něj dokoukal první standup teprve teď. 'Woke Foke' je hodně zaměřený na ani ne tak woke, ale celkově, realitu naší doby, šilenou realitu, ve které Katt Williams vystačí s citacemi skutečnosti, skutečnosti tak absurdní, že vám k tomu z ní udělat humor stačí jen dodat whaaaat nebo n-bombs. S nějakým časem mi to sedlo, ale Kat dokáže tím flamboyant stylem snadno nesednout, nicméně za tím vším sedí celkem obstojná kebule, co myslí sama za sebe a ještě rozumě a to se dá cenit.

Izzy je i dnes pořád stejně polarizující jako všechny jiná velká jména v UFC/MMA, ačkoliv se svými prohrami i ztratil trochu lesku, pořád má co ukázat. Na začátku přijde na samotu do karavanu za nějakou léčitelkou a s ní prochází to, co bychom mohli nazvat dealing with emotional damage (kterýžto celý segment je docela slušný whataaafaaak, to vypořádávání se s hněvem... to safe space vyřvávání, když ho drží několik dalších členů skupiny na zemi a on je se svými emocemi, to ze sebe dostává, zatímco nemůže nic dělat - působí to jako noční můra pro muže, pro nás v tradičním smyslu, v tradiční masce, kterou nasazují všichni, aby mohli vůbec fungovat), ale Izzy byl okolo těchhle věcí vždy velmi otevřený. Mental work. Breath work. In water. Definitivně zajímavý, netradiční pohled na to, co to je být fighter, jak se k tomu dostal (ačkoliv bez zdlouhavého úvodu, nebo vzpomínání lidí, bez sentimentu). Dokument se hodně soustředí na proces, trénink, tým, mentální aspekt všeho, důvody k tomu, proč některé věci jsou, jak jsou, co vše hraje roli a současně projíždí období od chvíle, kdy se Izzy stal indisputed UFC MW Champ, přitom sám říkal, že to není ani tak o něm, ale že se to klidně mohlo a mělo jmenovat Player1, že sledujeme něco jako archetyp. Jsem rád, že se mi to konečně podařilo sehnat. Ale co je vždy fajn je vidět ten behind the scenes footage, tady to byl speciálně Eugene Bareman, který je jedním z nejlepších trenérů na Světě, co ho hodně formuje je i to, že mu v náručí zemřel jeho svěřenec a tak svoje fightery při tréninku vystavuje skutečnému peklu, protože chce, aby se bezpečně vrátili domů ke svým rodinám. Je zajímavé sledovat i prohry a jak se s nimi vypořádává, protože skuteční šampioni jsou ti, kteří prohrají, jak je řečeno i zde po prohře "Dare to be great." Spousta lidí, co jsou považovaní za nejlepší a drží se svého "neporaženého rekordu" jako Jon Jones, nebo Floyd Mayweather, mi přišli jako lidi, kteří měli chytře podchycené sudí a taky si chytře vybírali kdy s kým budou zápasit, nechtěli je v "nejlepších letech". Fau Vake zemřel 22.05.2021. Jeho smrt a trénink týmu je velmi silná část. Pamatuju si, jak moc to tehdy celý 'City Kickboxing' prožíval. Tým, podle Eugenea je něco jako rodina, pokud žádnou nemáte, tady ji najdete.(...)Director: "Was there a point where you just thought, 'I can't face the day today?" (Eugene's reaction is something) "(...) E: "Yeah of course. Of course. Of course that thought goes through my head. But...um... that's just... Like, these guys need me to be there. If I don't have them, then..." Izzy: "We need him." E: "They're just as important to me being able to push forward as I am to them. And they need my help, but I need their help." Nejen Eugene mě přiměl si říct, jak zatraceně mentální je fighting. Ti lidi se snaží dostat na absolutní peak, ale je to emociální proces, který z vás vysaje spoustu energie. Líbila se mi i část v autě, kde Izzy mluví o tom, jak ho ovládali rodiče a jak mu Eugeune vysvětloval proč chce, aby se omluvil za rape comment a Izzy pak šel na rage therapy, protože v něm bylo příliš hněvu za to, že ho někdo kritizuje za to, kdo je. Ta skupinová část, vypořádávání se s emocemi je velmi dobrým klíčovým motivem. (..) "She helped me to rediscover my anger, not like rage anger, but like, using your anger as a fuel in the right way." Tomuhle rozumím velmi dobře.  Ta touha i strach z ayahuascy, která by mu způsobila ego death, to vše, co je špatně, co vlastně funguje pro něj ve fightu. (...) "Love this shit... and if you are in front of me, im gonna use you as canvas to show off my art." (...) Ve výsledku to chce být MMA dokument o takovém sebepřijetí, ne o tom, že jste zvíře, co se vybíjí v kleci, nebo s ostatníma, protože to vždy půjde proti vám. Ale Izzy si jede svůj jam, nechává si dělat nehty, oblíká se jak se oblíká, dělá si výstřelky podle sebe a ač má spoustu konfliktů, vlastně mi málokdo od McGregora přišel jako víc polarizující a zajímavá figura, ač mám někdy konflikt ohledně toho, jak se na něj dívám (například poslední prohra se Stricklandem byla insane fight, ale taky jí předcházel neskutečný balast špíny, kterou na Izzyho napřed vykydal jeho přední hater MMA Guru a pak i Sean sám, aby nakonec Sean skončíl v podcastu Thea Vona, kde se sám rozbrečel nad tím, jakej abuse si musel v dětství vytrpět - že pro to Izzy měl víc pochopení a nebral to jako příležitost o něčem svědčí). Ale opět, jak říkám, více než cokoliv, je fascinující, jak emocionálně dynamická je tahle fight game.

Rozlousknout nějaký definitivní pohled na bratry Mašíny mi tenhle film nepomohl. Navíc, i když se snaží působit nestraně, v tomhle tématu se nelze vyhnout jistému kalkulu, takže si myslím, že spousta věcí je tu řečena opatrně a ve výsledku je to pak takové ploché, nemastné, jakožto nejhorší volbou je váhat mezi dvěma volbami. Jedno ale řeknu, Mašíni mi přišli jako kluci, co si hrají na kovboje, protože táta to dělal taky. Kdybych si legitimizoval, že s vládou nesouhlasím, třeba i dnes, dává mi to automaticky právo na to zabíjet lidi, zabíjet jejich složky, složky státu, nebo zřizení? Jiná doba, kontext, nálada po válce a z bláta do louže, chápu. Ale stejně, jaký je dnes rozdíl mezi Mašínem a někým, kdo jde vystřílet univerzitu?