Devadesát Dva

Je to ok. Roden tradičně. Rázlová s alzheimerem musí. Zbytek je tak nějak po x-té totéž. Život s komplikovaným členem rodiny, kde choroba vše i posouvá. Má to pár momentů, ale je to jinak tradiční česká dějová kostra, která ničím zvlášť nezaujme, nepřekvapí.

'Její tělo' je sice božské a Natalia Germani vypadá přesně jak jako vrcholová sportovkyně, tak jako pornohvězda, ale ten film absolutně ničím nepřekvapí. Andrea si poraní páteř při skoku a tak se nemůže dál věnovat sportu. Po chvíli za kasou, kde se snaží najít nějaké "dál", narazí na starého známého a skrze něj se dostane k focení a pornu, kde se brzy stane hvězdou, aby nasledně dostala další kopanec, v podobě rakoviny, o stigmatu povolání, rozkolu v rodině a faktu, že do porna se dostanou jen broken girls, nemluvě. Je to celé takové pasivní. Jakoby tvůrci spoléhali, žé námět samotný to potahá. Jenže nějaká psychologie postavy tu prostě neexistuje. Andrea jen slepě přijímá a neví co a proč dělá, název je tedy sedící. Film je tak daleko plošší, než na kolik šťavnatý námět, na motivy skutečných událostí, nabízel, i když casting hereček je výstavní a jejich proporce pasu a krásných pozadí je magická, nicméně, o tom to asi být nemělo, ale přitom je, je to o kusu masa, které je spokojené, že je kus masa. Nějak postrádám důvod přetavit takový záměr ve film. Solidní songy z období v první půlce.

Filmu 'Unfrosted: The Pop-Tart Story' nelze upřít ten scetch-comedy náboj, který si dělá ze všeho neurážlivě legraci ("Mr. LaLanne, is this kind of food really part of your health regimen?" "Well, sugar's poison, which is why we're developing something new called high-fructose corn syrup.") a současně mu nelze upřít upřímné zaujetí tématem (Pop Tarts: "You ever eaten garbage, Stan?" "Sure.") - odtud k Seinfeldovi coby family friendly režisérovi, scénáristovi, producentovi a herci hlavní role, který se nahuštěného ansáblu "jen zeptal a oni šli a odehráli" a že nejsem nějak extra fanda těch ksichtů, ale spoustu z nich odněkud znám (dokonce i oplácaná Amy Schumer v záporné roli se dala) a jsou to jména, ať už vedlejší role, které ale zde hrají jak v tradiční dětské komedii, ačkoliv je film zasazen do 60s, je tu fakt vela vela dobrých herců. K Seinfeldovi jsem se vlastně nikdy pořádně nedostal, podle mnohých je to ten nejarogantnější dickhead ze všech, což ale může značit i jen to, že je ten nejotevřenější, podobně jako Larry David (kterého naopak přes 'Curb...' znám velmi), se kterým stáli za scénářem k #1 show v TV v letech 1989–1998 (ano, dokonce ani 'Přátelé' v té době neměli vyšší sledovanost). Hugh Grant v roli shakespearovského herce, který musí hrát komerčního maskota je funny british addition, v jinak ale čistě americké produkci a americkém stylu humoru. Christian Slater jako mlíkař. Peter Dinklage. Bill Burr jako prezident. Jon Hamm. Ronny Chieng! Fred Armisen. Dean Norris. Hodně lidí, co dělají standup (snad 13-14). A to zmiňuju jen ty, co mně osobně něco říkají. Říkám si, jak politický v pozadí je tenhle film, se vším, co slyším o Hollywoodu a kdy a co tam musíte. Seinfeldovi se daří, jako vždy, dělat si co chce a jak chce, stejně jako natočil film o včele, protože má rád včely, tak si natočil film o Pop-Tarts. Seinfeld dokonce řekl, že měl v plánu oslovit i Daniela Day-Lewise, aby hrál postavu "sugar drug lorda, který měl kontrolu nad veškerým cukrem na planetě - se jménem El Sugre ve stylu 'There Will Be Blood' - ambiciózní, leč už jen za ten nápad, ale nedošlo ani k telefonátu). Řekl bych, že stylem bych to hodně přirovnal k některým flickům bratří Coenů. Myslím si, že i jistý styl Petera Sellerse je přítomný, jakožto Seinfeld se vyslovil, že měl jeho styl komedie rád. Ale celkově se na to dívat dá, v momentech to má opravdu epické proporce a produkci jak kdyby šlo o Oppenheimera nebo co, ale asi nic, na co by mě bavilo se plně dívat a koncentrovat, jako spíš tak nějak do pozadí.

"STEP AWAY FROM THE CHIP, SIR!" (is 11/10 joke) Ok, jakožto fanda Robina Williamse si občas pouštím nějaké jeho videa, třeba speech s Day-Lewisem a zbořeným Jackem Nicholsonem, někdy se vrátím k nějakým jeho filmům, něbo něčemu, co jsem neviděl (naposledy to byl Flubber, rest od děství, který jsem ale mohl vynechat, nebyla to ale vina Robina), občas mám jeho období víc, někdy míň, ale tenhle standup držím velmi vysoko ve svém osobním žebříčku, taky jsem ho viděl několikrát, v době, kdy jsem znal jen pár lidí, co je dělali, ne jak dnes, kdy nejen Netflix vydává specials jak na běžícím pásu. Člověk si je dřív pouštěl vícekrát, častěji, když se mu líbily. Dnes mi už dva dny krvácí ztuhlá huba, dnes dokonce nosem... a já se stejně musím smát. Ten moment, který to dnes spustil bylo "ice fucking". A pak samozřejmě následují další a pak další ("So its like Quest for a fire-flight..."), vždycky je to jinde, jak člověk stárne, ubývá mu elánu, nadšení, zápalu, všeho, takže i já jsem z téhle show, dnes, nebyl tak nadšená jako před lety. Ale Robinova energie, hydratování (nepřestane mě fascinovat sledovat, kolik lahví vody tam sjede) a trefnost, spolu s kadencí se jen tak často nevidí. Dokonce i to, jak se občas přeřekne a pak si z toho začne dělat nějak improvizačně srandu svědčí o tom, jak kreativní je jeho mozek (což ale člověk mohl vidět i v desítkách jiných případů). Celý standup působí skoro jako kdyby ho Robin improvizoval, doslova uvařil z vody na místě. A nedá se ani popsat, kolik malých split-moment-level jokes tu sází, jeden za druhým, až to lidi snad ani nemají šanci stíhat. Jeden z nejšílenějších standupů ever, úroveň jejíž geniality stoupá s vaším rozpoložením toho "jak moc jsem nalazený na level Robina Williamse". Možná že trochu chlastu a jiných stimulantů, nebo látek by pomohla. (---) "Is that motherfucker waving at me?" (---) "STEP AWAY FROM THE CHIP, SIR!" (na tenhle jsem zapomněl a když jsem ho uslyšel, tak jsem se musel naplno začít smát). Ke konci pak Robin najede na takovej level , že je v zóně a valí to obraz za obrazem "Oh shit, i thought the war was over." Mimochodem geniální použítí lahví s vodou on stage na cokoliv spojeného s penisem, chcaním a nebo ejakulací. Zdá se, že čím dále jsme, tím je Robin rozjetější, a taky člověk musí ocenit, že je to hodina a půl, což v rámci standupu opravdu hodně. French being French. Scottish inventing golf. All sides of viagra. Faith and pedo-shit, Jesus and his brother Jerry. War and propaganda. Support for weed. Je tu toho hodně a komu to nestačí, doporučuju hned přejít na druhý standup 'Weapons of Self Destruction'.

Občas je hranice toho, co James Stewart nazývá hraním a ostatní parodií neskutečně tenká, někdy si skoro říkám, že si z něho dělá Hitchcock srandu (ale i tak je zábava sledovat, jak nepostrádá tu americkou nadutost, to globální právo, chovat se určitým způsobem). Manželé jedou se synem do Maroka. Okolo nich se začnou dít a objevovat podezřelí lidé - všechno končí až u informace vedoucí ke státnímu spiknutí. Film chvílemi drží obstojněji v napětí, většinu času mi to ale spíše přišlo průměrné a u dvou hodin i táhnoucí se (o těch komediálních vsuvkách a konci nemluvě). Něco pro die hard Hitch fans, definitivně. U Hitche to mám tak napůl, má svůj rukopis, ale někdy se trefí a někdy ne (v celkovém konceptu, zasazení, budování napětí, divákově zájmu na tom film vůbec sledovat). Tady spíše ne. Jediná pozitivní věc na filmu je Doris Day, která je tu celkově skvělá (Oscar za píseň "Que Sera, Sera"), koneckonců Hitchock filmy uměl vždy dobře obsadit.

Styl je hodně na tělo, hodně handy cam, hodně "in it" s hlavní postavou, vede to ke spoustě skvělé práce, protože to pak co do příběhu má ponor a dynamiku, momenty (například ukládání do postele a svlékání za zvuků pomalého dýchání, to dýchání celkově). Za kamerou stojí Robbie Ryan, který později natočil např. Poor Things, Marriage Story, The Favourite, I, Daniel Blake a další solidní kusy. (...) Patnáctiletá Mia žije někde na předměstí v UK a patrně skoro všechno v jejím životě je problém, holky-sousedky s ní nechtějí tančit (a samy tančí na nic) a tanec je pro ni to jediné... vadí jí připoutaný kůń na jednom soukromém pozemku, kterého se snaží osvobodit a tak tam pořád leze (až ji za to málem znásilní, kromě jednoho hodnějšího týpka, se kterým se sblíží a vlastně s ním jde na svoji finální cestu dospělosti), vadí jí máma, která se k ní chová jako kunda (a málem s Miou šla na potrat), vadí jí ségra, která nemá vedení a chová se stejně jako máma (se kterou jsou ale jako spousta sester v "nenávistivé lásce"). A jelikož je svobodná matka taky celkem kus, na svůj věk a je to party mama, na takové se brzy vždy přilepí nějakej boyfriend (Michael Fassbender). Do momentu, než se objeví, je to všichni proti všem, každý sám za sebe, tísnivé, až stresující, každý snažící se utrhnout si kousek něčeho, a tak s příchodem Fassbendera začne Mia dostávat i trochu něhy (nebo iluzi něhy? ale ženám nesejde na opravdovosti vašich záměrů, dokud děláte, co děláte), kousek za kouskem, nejdřív čaj, pak uložení do postele, pak výlet a chytání ryb, uvazování poraněné nohy, nošení na zádech, tancovačka na parkovišti... člověk tuší, zda je za tím celou dobu nějaká jiná motivace, nebo je to jen chování přirozené otcovské figury, kterou Fassbender skvěle hraje a možná o to je jeho očekávané odhalení (jako skutečného otce) zvláštnější (důvod, proč jsem se na film nakonec podíval byla Kerry Condon, která v Criterionu charakterizovala Fasbenderovu postavu "Michael Fassbender's character is real bollocks in it" to bylo to, co mě přimělo se na 'Fish Tank' podívat). Nic z toho nejsou věci, na které by byla Mia zvyklá a tak je jasné, že dojde i na vnitřní zápas, dojde na spoustu pozitivního (Fassbender podporující Miu v jejím dancingu), ale i negativního (. . .) a ona se s tím bude nucena vypořádat. Škoda, že druhé půlce už spíše, ne dochází dech, ale jakoby najednou z té jasně dané linie se snažil film horko těžko uvařit ještě větší drama, než po té šukačce, ke které se schyluje 3/4 filmu a dělat z toho něco s poselstvím. Vlastně jsem si říkal, že konečně po delší době uvidím něco, co skončí v absolutním bahně. Ale nestalo se. Každý muž potom, co vyklepete celou domácnost, když je nějaká chuť (mladá ségra zůstala ušetřena), bere roha, aby mohl zpět ke své právně pravé manželce a ideální rodince, hrát iluzi. Mia se s tím vypořádává po svém, aby jí došlo, že její život je (a bude) nakonec jinde. Skvělá byla ta scéna rodinného tanečku na konci. Ale ne úplně film, co by měl nějaký silný vibes, nebo ikonický scény. 8/10  "....Life's a bitch and then you die, that's why we get high 'Cause you never know when you're gonna go... ...Life's a bitch and then you die, that's why we get high 'Cause you never know when you're gonna go..." (Nas)

LOVE LIES BLEEDING. Máme tu další příspěvek do sbírky, "na co JP musel chvíli čekat... a nakonec stálo za...", tentokrát jde o lesbickou variaci na Pain & Gain, jen komedii/absurditu nahradilo "myslím to vážně"/thriller a je to o poznání utahanější (ale ono, co dosahuje génia komedie Wahlbergova zmatenýho výrazu a baňatých nosních dírek v, jak jinak, thrilleru podle skutečných událostí?). (...) Hned od začátku se dostáváme ke kulturistce Jackie, která opíchá Francova bráchu (největšího losera filmu, jak je od jeho hekání patrné), aby dostala pracovní nabídku u psychopata Eda Harrise (kterej tu má sestřih, co by mu mohl závidět i J. H. Krchovský), pak přeřízne, aby měla bydlení, Kristen Stewart (která poslouchá kazety o tom, jak přestat kouřit, zatímco zápasí s ucpanýma hajzlama v gymu, kterej vlastní Ed Harris, jehož je dcerou a se kterým se ale nebaví - taky má ségru, která žije s... hádejte... Francem a ten ji mlátí). Jackie tak těží a prodává svoje tělo na maximum, to se musí nechat. A než se člověk naděje, Kristen Stewart, která ve filmech nikdy nezápasí s ničím jiným, než se svojí potlačovanou sexualitou a role nadržených weirdos jsou pro ni bread 'n butter, už během chvíle dělá closeupy na oddělování žloutků a bílků a olizuje Jackie kozy, zacákaný proteinem a cucá a kouše jí palce u nohou a říká "děláš si srandu, jasně, že tu se mnou můžeš bydlet, tohle je lepší, než když si ji honím sama na gauči, zatímco vedle mě moje kočka dojídá zbytky mojí večeře" - ano, máme tu novou solidní lesbickou akci, tentokrát opepřenou sexuálně nabouchanou fyzikálností Katy O'Brian, šleháním steroidů a řádným osmdesátkovým pumpem s flexováním. (...) Jenže idylka nemůže fungovat věčně. Je třeba tu rozjet nějakej plot. Kristen, která si tu nechává říkat Lou, ale koho to zajímá, Jackie sbalila na steroidy, takže když budete chtít sbalit fitness influencerku, prostě jí dejte steroidy grátis, ale taky si uvědomte, že si domů cpete hormonálně a citově nevyrovnaného feťáka, který sice má killer body, ale taky má killer intentions - ne že by being gay bylo něco méně závadného, když si uvědomíte, že Stewart nelení taky ani den, aby začala píchat někoho jiného, je to jako kdyby si lidi hledali stálý útěk u někoho jiného, nebo častější útěky s více lidma, ale všichni musí působit jako citově labilní, on the edge. Někam se je třeba ale v příběhu posunout, a proto nadchází druhé, velmi nucené, dějství, které mi připadá děsně uvařené z vody, jen aby se tu něco dělo. Franco je dick, chápu. Ale není to takovej dick, aby si člověk řekl, o tomhle bude zápletka filmu. Ale ona ano, jo. Ano, musí to být pablb Franco, který opět zrasí svoji manželku a na koho se naše dvojice soustředí. Jackie zakřupe v kukuřici, když uvidí Kristen hrát vzteklou, mezitím se zjeví final boss Ed a řekne, hele, ségra by nechtěla Francova bráchu vidět ani v lochu, ani mrtvýho - Jackie to ale vidí jinak, Jackie smash (but this time pussy's name is Franco). A pak se to začne hrotit a zamotávat. Je jasný, kam tohle míří. Stejně jako desítky thrillerů, co jste mohli vidět před tím. Upřímně jsem čekal víc, protože vizuálně, obsazením, to slíbovalo juicy juicy a vypadalo to lákavěji, taky jsem si v jeden moment říkal, že v tom slabém vedení, jestli ten film nerežírovala ženská a ono, jo, má to snahu zapůsobit, ale je to trochu jako když se snažíte napodobit všechno cool, co tu bylo dřív, ale nemáte nosnou kostru, vaříte z vody, je to jako když sledujete film, co se snaží jet podle učebnice, protože sám nestačí... nestačí mít jen dobrý herce, vybavení, když nic nikam neposouváte, vypadáte jen jako laciná napodobenina, protože nemáte identitu, ne sami o sobě. Celá ta kulturistická scéna of 80's postrádá vibes, ale chtěl jsem, aby se mi to líbilo, ale faktem je, že tenhle film není víc, než tuctová thrillerová žánrovka. Ani na dramatické rovině to nefunguje. Je mi jedno, co se hlavním postavám stane, protože mi obě přijdou pitomý.

V blízké budoucnosti globální oteplování a přelidnění způsobí, že se lidé začnou skrze vládní program nechat zapisovat na listinu k "dobrovolné" eutanázii, za tu obdrží finanční ohodnocení, takže této volby obvykle využívají sociálně slabší rodiny, například jako příležitost pro finanční support mladšího člena rodiny. Podle plánu by mělo proceduru podstoupit asi 20% populace. Věznice jsou už prázdné. (...) Vyšší třída, bohatá rodina Yorků, kde je jeden člen pestřejší, než druhý a jako každá rodina je v ní i spousta konfliktů, se setkává na večeři, na které otec rodiny Charles a jeho žena Dawn přednesou, že se rovněž nechali zapsat. Dawn se cuká už od začátku nejistotou a nakonec zdrhne. Nápad je asi spíše z hlavy Charlese, který chce jméno rodiny, stejně jako ve svojí práci v TV, držet na piedestalu a přijde mu nefér, že chudí mají umírat, zatímco on, bude v klídku. Na scéně se záhy objevuje Bob (a jeho jednotka), který pro vládu dělá proceduru uspávání a odklízení. Charles napřed chce počkat, až se Dawn objeví (samozřejmě ho ani nenapadlo, že by mohla zdrhnout) a tak mu Bob dá (no problemo) k podepsání papery, jak se později dozvíte, jejichž podškrtnutím sice budete naživu, ale vláda vám zmrazí účet, zabaví veškerý majetek a půjdete do konce života sedět a ještě budete mít stigma před celou společností (vláda pochytila, že spousta lidí se na poslední chvíli bude cukat, je zajímavé, celkově, jak moc je Bob připravený dopředu, protože "tyhle situace se dějí častěji, než si myslíte"). Charles tedy pod tlakem souhlasí s procedurou, rozloučí se s rodinou a dobrovolně umírá za zvuků piana, na nějž hraje jeho syn. Jak ale Bob ukazuje, to je jen jeden a máme dvě hodiny na to udělat z toho dva, jelikož v jejich práci nejsou placení od hodiny, ale od kusů. Je zajímavé sledovat, jak vláda zasahuje vyloženě do sociálních médií, sleduje vše, co děláte, aby to následně mohla nějak použít proti vám, zde například, když se snaží členy rodiny poštvat proti sobě k výběru tím, že použije to, co o sobě skrývají, svoje neduhy, zároveň na sociálních sítích třeba blokuje určitý obsah, míra jejich přímého vlivu je očividnější). Charles celou rodinu namočí do tohohle byrokratického kolotoče, jelikož je vůči rodině i, jak je u každého kariérně úspěšného otce zvykem, ignorant, který nevidí příliš daleko (a že casting Petera Gallaghera s jeho "překvapeným" pohledem bylo trefné). Zbytek filmu je víceméně hodně o tom sledovat lidi, jak se obracejí proti sobě ve volbě za tím, kdo bude druhá "mrtvola". Ano, dokonce ani není třeba procedury, stačí tělo. Myslím si, že jako kraťas by to fungovalo lépe a na filmu je asi nejzajímavější role Boba, který pouze "dělá svou práci". Dost mi to připomnělo čtení Eichmanna v Jeruzalémě, studie psychologie toho, jak režim dělá "normální lidi dělat nemyslitelné". Škoda, že druhé polovině chybí suspense a tak je to jen o Bobovi, který drží svoje (potrhaný) karty a studujeme jeho charakter a kličky, zatímco vedle v baráku se snaží čtyři lidi pozabíjet, protože každej si myslí, že má větší nárok na život, než ten vedle, aby vše ještě trochu zamíchal nečekaný příchod další postavy, která opět nahne misky vah trochu tam a onam. (...) V Cronenbergovic rodině, koukám, jablko nepadá daleko od stromu. Caitlin Cronenberg, která pár let zpátky dělala kraťas, kde hrál její otec, 'The Death of David Cronenberg', který byl ale takový jakýsi nicneříkající, takže s filmem 'Humane' konečně ukazuje svůj talent, ve velmi k zamyšlení podnětnému snímku, provokativním, dokonce... obdobně jako její bratr Brandon Cronenberg (Infinity Pool, Possessor) a otec David Cronenberg. P.S.: Jay Baruchel už je tak hluboko zaškatulkovaný ve svých "ukecaných a nesympatických rolích", že si ho skoro jinak představit neumím. Ale solidní, zajímavé.

"Leo, stop. Leo, stop!" "Michael!" "Keep swimming, Arthur. I'm coming! Leo, we gotta get him." "Michael, we are so close!" "He's one of us, all right? I'm not gonna let him drown out here." "One of us." (...) I cried cause of the fkin dog. Marky Mark se musel pro film dostat do pak formy a snímek dostatečně jede podle toho, co se skutečně stalo, i když si neodpouští poameričťováni celého tématu nebo diversity a ohýbá pár detailů. Michael Light dává do svých závodů vše, ale někdy to je to nejhorší, co můžete udělat a co hraje proti vám a stojí vás výhru, jak on sám ví, protože se mu nepovedlo ani po dvou dekádách vytrvalostního závoděni byť jen jednou vyhrát. Jeho "poslední šance" se však promění v nečekanou lekci o týmovosti a skutečné síle ducha. Pes a celý mě to nějak dostalo. Nedostatek spánku a nemoc swingující zpátky.

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře.