Devadesát Dva

"STEP AWAY FROM THE CHIP, SIR!" (is 11/10 joke) Ok, jakožto fanda Robina Williamse si občas pouštím nějaké jeho videa, třeba speech s Day-Lewisem a zbořeným Jackem Nicholsonem, někdy se vrátím k nějakým jeho filmům, něbo něčemu, co jsem neviděl (naposledy to byl Flubber, rest od děství, který jsem ale mohl vynechat, nebyla to ale vina Robina), občas mám jeho období víc, někdy míň, ale tenhle standup držím velmi vysoko ve svém osobním žebříčku, taky jsem ho viděl několikrát, v době, kdy jsem znal jen pár lidí, co je dělali, ne jak dnes, kdy nejen Netflix vydává specials jak na běžícím pásu. Člověk si je dřív pouštěl vícekrát, častěji, když se mu líbily. Dnes mi už dva dny krvácí ztuhlá huba, dnes dokonce nosem... a já se stejně musím smát. Ten moment, který to dnes spustil bylo "ice fucking". A pak samozřejmě následují další a pak další ("So its like Quest for a fire-flight..."), vždycky je to jinde, jak člověk stárne, ubývá mu elánu, nadšení, zápalu, všeho, takže i já jsem z téhle show, dnes, nebyl tak nadšená jako před lety. Ale Robinova energie, hydratování (nepřestane mě fascinovat sledovat, kolik lahví vody tam sjede) a trefnost, spolu s kadencí se jen tak často nevidí. Dokonce i to, jak se občas přeřekne a pak si z toho začne dělat nějak improvizačně srandu svědčí o tom, jak kreativní je jeho mozek (což ale člověk mohl vidět i v desítkách jiných případů). Celý standup působí skoro jako kdyby ho Robin improvizoval, doslova uvařil z vody na místě. A nedá se ani popsat, kolik malých split-moment-level jokes tu sází, jeden za druhým, až to lidi snad ani nemají šanci stíhat. Jeden z nejšílenějších standupů ever, úroveň jejíž geniality stoupá s vaším rozpoložením toho "jak moc jsem nalazený na level Robina Williamse". Možná že trochu chlastu a jiných stimulantů, nebo látek by pomohla. (---) "Is that motherfucker waving at me?" (---) "STEP AWAY FROM THE CHIP, SIR!" (na tenhle jsem zapomněl a když jsem ho uslyšel, tak jsem se musel naplno začít smát). Ke konci pak Robin najede na takovej level , že je v zóně a valí to obraz za obrazem "Oh shit, i thought the war was over." Mimochodem geniální použítí lahví s vodou on stage na cokoliv spojeného s penisem, chcaním a nebo ejakulací. Zdá se, že čím dále jsme, tím je Robin rozjetější, a taky člověk musí ocenit, že je to hodina a půl, což v rámci standupu opravdu hodně. French being French. Scottish inventing golf. All sides of viagra. Faith and pedo-shit, Jesus and his brother Jerry. War and propaganda. Support for weed. Je tu toho hodně a komu to nestačí, doporučuju hned přejít na druhý standup 'Weapons of Self Destruction'.

Občas je hranice toho, co James Stewart nazývá hraním a ostatní parodií neskutečně tenká, někdy si skoro říkám, že si z něho dělá Hitchcock srandu (ale i tak je zábava sledovat, jak nepostrádá tu americkou nadutost, to globální právo, chovat se určitým způsobem). Manželé jedou se synem do Maroka. Okolo nich se začnou dít a objevovat podezřelí lidé - všechno končí až u informace vedoucí ke státnímu spiknutí. Film chvílemi drží obstojněji v napětí, většinu času mi to ale spíše přišlo průměrné a u dvou hodin i táhnoucí se (o těch komediálních vsuvkách a konci nemluvě). Něco pro die hard Hitch fans, definitivně. U Hitche to mám tak napůl, má svůj rukopis, ale někdy se trefí a někdy ne (v celkovém konceptu, zasazení, budování napětí, divákově zájmu na tom film vůbec sledovat). Tady spíše ne. Jediná pozitivní věc na filmu je Doris Day, která je tu celkově skvělá (Oscar za píseň "Que Sera, Sera"), koneckonců Hitchock filmy uměl vždy dobře obsadit.

Styl je hodně na tělo, hodně handy cam, hodně "in it" s hlavní postavou, vede to ke spoustě skvělé práce, protože to pak co do příběhu má ponor a dynamiku, momenty (například ukládání do postele a svlékání za zvuků pomalého dýchání, to dýchání celkově). Za kamerou stojí Robbie Ryan, který později natočil např. Poor Things, Marriage Story, The Favourite, I, Daniel Blake a další solidní kusy. (...) Patnáctiletá Mia žije někde na předměstí v UK a patrně skoro všechno v jejím životě je problém, holky-sousedky s ní nechtějí tančit (a samy tančí na nic) a tanec je pro ni to jediné... vadí jí připoutaný kůń na jednom soukromém pozemku, kterého se snaží osvobodit a tak tam pořád leze (až ji za to málem znásilní, kromě jednoho hodnějšího týpka, se kterým se sblíží a vlastně s ním jde na svoji finální cestu dospělosti), vadí jí máma, která se k ní chová jako kunda (a málem s Miou šla na potrat), vadí jí ségra, která nemá vedení a chová se stejně jako máma (se kterou jsou ale jako spousta sester v "nenávistivé lásce"). A jelikož je svobodná matka taky celkem kus, na svůj věk a je to party mama, na takové se brzy vždy přilepí nějakej boyfriend (Michael Fassbender). Do momentu, než se objeví, je to všichni proti všem, každý sám za sebe, tísnivé, až stresující, každý snažící se utrhnout si kousek něčeho, a tak s příchodem Fassbendera začne Mia dostávat i trochu něhy (nebo iluzi něhy? ale ženám nesejde na opravdovosti vašich záměrů, dokud děláte, co děláte), kousek za kouskem, nejdřív čaj, pak uložení do postele, pak výlet a chytání ryb, uvazování poraněné nohy, nošení na zádech, tancovačka na parkovišti... člověk tuší, zda je za tím celou dobu nějaká jiná motivace, nebo je to jen chování přirozené otcovské figury, kterou Fassbender skvěle hraje a možná o to je jeho očekávané odhalení (jako skutečného otce) zvláštnější (důvod, proč jsem se na film nakonec podíval byla Kerry Condon, která v Criterionu charakterizovala Fasbenderovu postavu "Michael Fassbender's character is real bollocks in it" to bylo to, co mě přimělo se na 'Fish Tank' podívat). Nic z toho nejsou věci, na které by byla Mia zvyklá a tak je jasné, že dojde i na vnitřní zápas, dojde na spoustu pozitivního (Fassbender podporující Miu v jejím dancingu), ale i negativního (. . .) a ona se s tím bude nucena vypořádat. Škoda, že druhé půlce už spíše, ne dochází dech, ale jakoby najednou z té jasně dané linie se snažil film horko těžko uvařit ještě větší drama, než po té šukačce, ke které se schyluje 3/4 filmu a dělat z toho něco s poselstvím. Vlastně jsem si říkal, že konečně po delší době uvidím něco, co skončí v absolutním bahně. Ale nestalo se. Každý muž potom, co vyklepete celou domácnost, když je nějaká chuť (mladá ségra zůstala ušetřena), bere roha, aby mohl zpět ke své právně pravé manželce a ideální rodince, hrát iluzi. Mia se s tím vypořádává po svém, aby jí došlo, že její život je (a bude) nakonec jinde. Skvělá byla ta scéna rodinného tanečku na konci. Ale ne úplně film, co by měl nějaký silný vibes, nebo ikonický scény. 8/10  "....Life's a bitch and then you die, that's why we get high 'Cause you never know when you're gonna go... ...Life's a bitch and then you die, that's why we get high 'Cause you never know when you're gonna go..." (Nas)

LOVE LIES BLEEDING. Máme tu další příspěvek do sbírky, "na co JP musel chvíli čekat... a nakonec stálo za...", tentokrát jde o lesbickou variaci na Pain & Gain, jen komedii/absurditu nahradilo "myslím to vážně"/thriller a je to o poznání utahanější (ale ono, co dosahuje génia komedie Wahlbergova zmatenýho výrazu a baňatých nosních dírek v, jak jinak, thrilleru podle skutečných událostí?). (...) Hned od začátku se dostáváme ke kulturistce Jackie, která opíchá Francova bráchu (největšího losera filmu, jak je od jeho hekání patrné), aby dostala pracovní nabídku u psychopata Eda Harrise (kterej tu má sestřih, co by mu mohl závidět i J. H. Krchovský), pak přeřízne, aby měla bydlení, Kristen Stewart (která poslouchá kazety o tom, jak přestat kouřit, zatímco zápasí s ucpanýma hajzlama v gymu, kterej vlastní Ed Harris, jehož je dcerou a se kterým se ale nebaví - taky má ségru, která žije s... hádejte... Francem a ten ji mlátí). Jackie tak těží a prodává svoje tělo na maximum, to se musí nechat. A než se člověk naděje, Kristen Stewart, která ve filmech nikdy nezápasí s ničím jiným, než se svojí potlačovanou sexualitou a role nadržených weirdos jsou pro ni bread 'n butter, už během chvíle dělá closeupy na oddělování žloutků a bílků a olizuje Jackie kozy, zacákaný proteinem a cucá a kouše jí palce u nohou a říká "děláš si srandu, jasně, že tu se mnou můžeš bydlet, tohle je lepší, než když si ji honím sama na gauči, zatímco vedle mě moje kočka dojídá zbytky mojí večeře" - ano, máme tu novou solidní lesbickou akci, tentokrát opepřenou sexuálně nabouchanou fyzikálností Katy O'Brian, šleháním steroidů a řádným osmdesátkovým pumpem s flexováním. (...) Jenže idylka nemůže fungovat věčně. Je třeba tu rozjet nějakej plot. Kristen, která si tu nechává říkat Lou, ale koho to zajímá, Jackie sbalila na steroidy, takže když budete chtít sbalit fitness influencerku, prostě jí dejte steroidy grátis, ale taky si uvědomte, že si domů cpete hormonálně a citově nevyrovnaného feťáka, který sice má killer body, ale taky má killer intentions - ne že by being gay bylo něco méně závadného, když si uvědomíte, že Stewart nelení taky ani den, aby začala píchat někoho jiného, je to jako kdyby si lidi hledali stálý útěk u někoho jiného, nebo častější útěky s více lidma, ale všichni musí působit jako citově labilní, on the edge. Někam se je třeba ale v příběhu posunout, a proto nadchází druhé, velmi nucené, dějství, které mi připadá děsně uvařené z vody, jen aby se tu něco dělo. Franco je dick, chápu. Ale není to takovej dick, aby si člověk řekl, o tomhle bude zápletka filmu. Ale ona ano, jo. Ano, musí to být pablb Franco, který opět zrasí svoji manželku a na koho se naše dvojice soustředí. Jackie zakřupe v kukuřici, když uvidí Kristen hrát vzteklou, mezitím se zjeví final boss Ed a řekne, hele, ségra by nechtěla Francova bráchu vidět ani v lochu, ani mrtvýho - Jackie to ale vidí jinak, Jackie smash (but this time pussy's name is Franco). A pak se to začne hrotit a zamotávat. Je jasný, kam tohle míří. Stejně jako desítky thrillerů, co jste mohli vidět před tím. Upřímně jsem čekal víc, protože vizuálně, obsazením, to slíbovalo juicy juicy a vypadalo to lákavěji, taky jsem si v jeden moment říkal, že v tom slabém vedení, jestli ten film nerežírovala ženská a ono, jo, má to snahu zapůsobit, ale je to trochu jako když se snažíte napodobit všechno cool, co tu bylo dřív, ale nemáte nosnou kostru, vaříte z vody, je to jako když sledujete film, co se snaží jet podle učebnice, protože sám nestačí... nestačí mít jen dobrý herce, vybavení, když nic nikam neposouváte, vypadáte jen jako laciná napodobenina, protože nemáte identitu, ne sami o sobě. Celá ta kulturistická scéna of 80's postrádá vibes, ale chtěl jsem, aby se mi to líbilo, ale faktem je, že tenhle film není víc, než tuctová thrillerová žánrovka. Ani na dramatické rovině to nefunguje. Je mi jedno, co se hlavním postavám stane, protože mi obě přijdou pitomý.

V blízké budoucnosti globální oteplování a přelidnění způsobí, že se lidé začnou skrze vládní program nechat zapisovat na listinu k "dobrovolné" eutanázii, za tu obdrží finanční ohodnocení, takže této volby obvykle využívají sociálně slabší rodiny, například jako příležitost pro finanční support mladšího člena rodiny. Podle plánu by mělo proceduru podstoupit asi 20% populace. Věznice jsou už prázdné. (...) Vyšší třída, bohatá rodina Yorků, kde je jeden člen pestřejší, než druhý a jako každá rodina je v ní i spousta konfliktů, se setkává na večeři, na které otec rodiny Charles a jeho žena Dawn přednesou, že se rovněž nechali zapsat. Dawn se cuká už od začátku nejistotou a nakonec zdrhne. Nápad je asi spíše z hlavy Charlese, který chce jméno rodiny, stejně jako ve svojí práci v TV, držet na piedestalu a přijde mu nefér, že chudí mají umírat, zatímco on, bude v klídku. Na scéně se záhy objevuje Bob (a jeho jednotka), který pro vládu dělá proceduru uspávání a odklízení. Charles napřed chce počkat, až se Dawn objeví (samozřejmě ho ani nenapadlo, že by mohla zdrhnout) a tak mu Bob dá (no problemo) k podepsání papery, jak se později dozvíte, jejichž podškrtnutím sice budete naživu, ale vláda vám zmrazí účet, zabaví veškerý majetek a půjdete do konce života sedět a ještě budete mít stigma před celou společností (vláda pochytila, že spousta lidí se na poslední chvíli bude cukat, je zajímavé, celkově, jak moc je Bob připravený dopředu, protože "tyhle situace se dějí častěji, než si myslíte"). Charles tedy pod tlakem souhlasí s procedurou, rozloučí se s rodinou a dobrovolně umírá za zvuků piana, na nějž hraje jeho syn. Jak ale Bob ukazuje, to je jen jeden a máme dvě hodiny na to udělat z toho dva, jelikož v jejich práci nejsou placení od hodiny, ale od kusů. Je zajímavé sledovat, jak vláda zasahuje vyloženě do sociálních médií, sleduje vše, co děláte, aby to následně mohla nějak použít proti vám, zde například, když se snaží členy rodiny poštvat proti sobě k výběru tím, že použije to, co o sobě skrývají, svoje neduhy, zároveň na sociálních sítích třeba blokuje určitý obsah, míra jejich přímého vlivu je očividnější). Charles celou rodinu namočí do tohohle byrokratického kolotoče, jelikož je vůči rodině i, jak je u každého kariérně úspěšného otce zvykem, ignorant, který nevidí příliš daleko (a že casting Petera Gallaghera s jeho "překvapeným" pohledem bylo trefné). Zbytek filmu je víceméně hodně o tom sledovat lidi, jak se obracejí proti sobě ve volbě za tím, kdo bude druhá "mrtvola". Ano, dokonce ani není třeba procedury, stačí tělo. Myslím si, že jako kraťas by to fungovalo lépe a na filmu je asi nejzajímavější role Boba, který pouze "dělá svou práci". Dost mi to připomnělo čtení Eichmanna v Jeruzalémě, studie psychologie toho, jak režim dělá "normální lidi dělat nemyslitelné". Škoda, že druhé polovině chybí suspense a tak je to jen o Bobovi, který drží svoje (potrhaný) karty a studujeme jeho charakter a kličky, zatímco vedle v baráku se snaží čtyři lidi pozabíjet, protože každej si myslí, že má větší nárok na život, než ten vedle, aby vše ještě trochu zamíchal nečekaný příchod další postavy, která opět nahne misky vah trochu tam a onam. (...) V Cronenbergovic rodině, koukám, jablko nepadá daleko od stromu. Caitlin Cronenberg, která pár let zpátky dělala kraťas, kde hrál její otec, 'The Death of David Cronenberg', který byl ale takový jakýsi nicneříkající, takže s filmem 'Humane' konečně ukazuje svůj talent, ve velmi k zamyšlení podnětnému snímku, provokativním, dokonce... obdobně jako její bratr Brandon Cronenberg (Infinity Pool, Possessor) a otec David Cronenberg. P.S.: Jay Baruchel už je tak hluboko zaškatulkovaný ve svých "ukecaných a nesympatických rolích", že si ho skoro jinak představit neumím. Ale solidní, zajímavé.

"Leo, stop. Leo, stop!" "Michael!" "Keep swimming, Arthur. I'm coming! Leo, we gotta get him." "Michael, we are so close!" "He's one of us, all right? I'm not gonna let him drown out here." "One of us." (...) I cried cause of the fkin dog. Marky Mark se musel pro film dostat do pak formy a snímek dostatečně jede podle toho, co se skutečně stalo, i když si neodpouští poameričťováni celého tématu nebo diversity a ohýbá pár detailů. Michael Light dává do svých závodů vše, ale někdy to je to nejhorší, co můžete udělat a co hraje proti vám a stojí vás výhru, jak on sám ví, protože se mu nepovedlo ani po dvou dekádách vytrvalostního závoděni byť jen jednou vyhrát. Jeho "poslední šance" se však promění v nečekanou lekci o týmovosti a skutečné síle ducha. Pes a celý mě to nějak dostalo. Nedostatek spánku a nemoc swingující zpátky.

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře.

"Tous pour un, un pour tous." Druhá část, patrně pouze dvojfilmu, nelení a ihned nás vrhne zpět do děje (který už jsem od té doby stejně zapomněl), akce se pořád drží ve své syrové, historicky temné a umazané podobě a D'Artagnan se probouzí v rakvi (jako Jack Sparrow), aby se pokusil zachránit Constance, ale narazí místo toho na Milady aka Eva Fkin' Green, která dělá ve filmech dvě věci: 1. ukazuje kozy, 2. a je femme fatale... nicméně je netradiční ji slyšet mluvit francouzsky. Příběh pokračuje, já jakožto člověk (der hund) obeznámen s notnými adaptacemi a zejména tou nejlepší (v dabingu na VHS, casting par excellance, hehe), co bych kecal, příběh znám spíše letmo, takže jsem se v intrikách, kdo proti komu a za kolik, lehce ztrácel (třeba Kitano a jeho trilogie Ukrutnosti mi v tom plotování přijde komplikovanější, ale člověk to zvládá díky tempu zpracovávat, ale 'Tři mušketýři' jsou v jádru dobrodružný příběh o několika správných chlapech, kteří vždy drží při sobě a slouží králi v boji proti všemocnému zlu (nicméně zde jsem se poněkud zasekl a nepochopil, jestli je jím kardinál Richelieu, tradiční záporák tohohle příběhu, jako Palpatine ze Star Wars, ale nebojte - na wilhelm scream dojde) a vlastně tu není úplně čas na nějaké zdlouhavé komorní kecání, ani na karikování jednotlivých postav, protože dvojfilm chce být ba poli nějakých necelých čtyř hodin odvyprávěn a asi i uzavřen (předlohu jsem fakt nečetl, nevím jak věrné to ve skutečnosti je a jak možná víte, Dumas byl big boy, takže psal zeširoka). Víceméně je tu pár odhalení, kdo je Milady pro jednoho z hlavních hrdinů... a podaří se D'Artagnanovi shledat s Constance? Ano. Ale nečekejte happy end. Mezitím vším se odehrává šachová partie zrady, kdy král vytáhne do boje proti protestantům a člověk se zabaví už jen tím, že sleduje, kdo je s kým a proti komu. Opět nutno poznamenat, že natáčení ve skutečných historických lokacích dodává filmu neskutečný jiný, realistický náboj, asi nejblíž tomu, jak mohli mušketýři tehdy vypadat, než jaký člověk spatřoval v teatrálně kostýmových předchozích verzích (a že jich bylo). Pořád nechápu, že existuje třeba verze, kde je Richelieu Charlton Heston a Oliver Reed Athos. Nicméně se nelze zbavit pocitu jisté nedotažené pachuti v závěru, a celkově planější prostřední až konečné části, včetně jaksi meh uzavření, ještě k tomu, když je příběh ponechán v tak otevřeném cliffhanger momentu a o pokračování ani slovo. Takže možná, tohle je vše, k téhle adaptaci. Z prvního dílu jsem byl nadšenější, ačkoliv druhá část nemá vyloženě chyby, taky mě zároveň příliš nenadchla a na to, že byl celkem těšing, tak to moc nedopadlo.

Tom Ford má na kontě jen dva filmy (a tenhle vyspoiluju až do konce, protože to koneckonců píšu více pro sebe, s jednou trash pandí vyjímkou, než pro ostatní), ten první jsem viděl už roky zpět, ale nedal mi moc důvod k tomu se do 'Nocturnal Animals' nějak bezhlavě pustit jako by to byl nějakej "must see". Stylem je to dost podobný snímek. Susan (Amy Adams) je polarizující žena, která má všechno, perfektního manžela*, peníze a práci, ale není happy. Její ex Edward (Jake Gyllenhaal), spisovatel, který se snažil ji vést k umění (kterému se s ním nevěnovala, ale teď věnuje), jí pošle text, který zrovna napsal po skoro dvaceti letech co nebyli v kontaktu. Román bude publikován, ale chce, aby si jej přečetla první a kdyby měla připomínky, má jej kontaktovat na mail, na konci dne to byla ona, kdo jej inspiroval k tomu ho napsat, yada yada yada... Susan mu pár let zpět sice volala, ale típnul jí to a tak teď žije s hňupem (Armie Hammer), *který ji podvádí a nemá na ni čas, protože je busy ježděním po venku a prcáním děvek a ani se to nesnaží příliš skrývat, protože prostě jen vypadá dobře a stabilně (vždycky je něco, co dělá muž dobře a žena na tom může stavět, odpouštět mu, nechat ho). Susan s očekáváním víkendu se svým manželem má nakonec prázdnou postel, protože ten odjel na trip, a jelikož v noci nespí, začne číst Edwardův příběh. Ten začne dost drsně, Edward popisuje sebe, coby Tonyho a Susan a jejich dceru, v dost protahovaném a nepřijemném encounteru, jedou někam na výlet, ale v zapadlým vidlákově, kde ani není signál je parta místních buranů víceméně srazí z vozovky a pak obě ženy odvlečou od jejich manžela a co se stane je ve vzduchu od začátku. Tonymu se podaří ze situace dostat, následně jde na policii a na vyšetřování případu je přidělen Bobby Andes (Michael Shannon), ten, jelikož toho moc v životě mimo práci nemá, se snaží případ vyřešit a postupně odkrývá jednoho pachatele za druhým, nicméně čas utíká a vyšetřování se vleče, u největšího grázla se nepodaří najít dostatek důkazů a Bobby je nakonec dokonce nucen skončit s prací (ale nebojte, pouze oficiálně, Bobby věci dokončuje), protože má rakovinu (mezitím Susan napíše Edwardovi email, jak z příběhu teče a že by se s ním chtěla vidět, na což jí později Edward odpoví, ať jen řekne kdy/kde). Bobby a Tony mezitím berou spravedlnost do svých rukou. Je očividné, že tato fikce je jakousi reakcí na "realitu", proto jsem celou dobu čekal, o čem je Tonyho utrpení. Zajímavým dílkem skládačky je, že Susan šla na potrat s Edwardovým dítětem, když už s ním nebyla, když už si brečela na rameno svého nového nabíječe a nejvíc ji trápilo, co si bude Edward myslet a najednou BUM, stojí v dešti přímo před klinikou a všechno ví. Takže odsud asi vše můžeme chápat. Tonymu se nakonec podaří završit svou pomstu, ale při finálním střetu je oslepen a pak se nedopatřením postřelí a umírá. A stejně tak, jak Susan čeká v restauraci na Edwardův příchod, my vůbec nevíme, která bije a co nás čeká a jak jsem se i bál, zde film končí (kurva). Ne, že bych byl naštvanej, naopak mi to přijde geniální, ale stejně vám vrtá hlavou, co se stalo s Edwardem. Zabil se, nebo ji chce jen vytrestat a nechat samotnou čekat. Film skvěle prolíná vrstvy, "současnosti", Edwardova příběhu a vzpomínek na minulost Edwarda a Susan, někdy až do míry, že kopíruje stejné pozice postav, prolíná je naskrz. Soundtrack se hodně podmanivě blíží specifickou atmosférou k hitchcocovským věcem, co dělal Bernard Herrmann. Hned několik herců tu má neskutečný role. Aaron Taylor-Johnson prokazuje, jak neskutečnej range jako herec má, tentokrát v roli  násilníka (vlastně hlavní bad guy) a tupýho vraha, kterého hraje s tak odevzdaným ignoranstvím, až je to absolutně perfektní. Dalším perfektním je casting Michaela Shannona, pro kterého byl tenhle film zatím poslední a druhou nominací na Oscara, v dost podobné vedlejší "radikální" roli, jaké mu sedí nejvíc: "Bobby?" "What?" "Are you getting into trouble for all of this?" "Hell, I don't know. I don't really give a shit. I'm dying, remember?" Do jisté míry mi ten film připomíná 'No Country for Old Men''. Tom Ford se nechal slyšet, že by následující dvě dekády, po své bohaté kariéře módního návrháře, rád natáčel filmy. Tak uvidíme, tentokrát po tom už skočím, protože tohle stálo za to.

Krásná filmařina, krásný film.Traumatizované holky nachází útočiště u prvního muže, který jim přijde do cesty a udělá jednu věc správně, v tomhle případě to byl Aladár a jeho ruka na rameno zlomené Kláry. Aladár je 42-letý doktor, který žije sám, těsně po druhé světové válce. Má za sebou koncentrák a teď se ocitá v smutné osamělé realitě, protože ztratil svoji rodinu, ale neužírá se tím, protože život jde dál, což je jedna z věcí, co dělá jeho jako postavu tak super - že si nestěžuje, život jde dál a on ho bere, jak se mu ocitne před rukama - když vám život dá citrony, udělejte z nich něco, třeba citronádu, ale do té doby budete mít jen citronovou náhražku, jakou pijí na začátku filmu. Klára jsou ty citróny. A tím nenarážím na to (její citróny), že tenhle příběh je, platonická Lolita, jak píše POMO (mimochodem jeho komentář ten film shrnuje krystalicky přesně). (...) Inteligentní šestnáctiletá Klára, která  je nasraná na celej svět, protože žije u tety a máma je někdy pryč, se potýká s podobným problémem osamění, jenže odmítá přijmout realitu, dokud nenarazí na Aladára (aka Alda, mimochodem je moc roztomilé, jak se oba konstantně oslovují, drahá, drahoušku, zlatíčko atd.) platonický vztah dvou lidí s podobnými ránami přeroste v jakousi adopci, kdy Aldo hraje roli strýčka-otce. Klára se celým srdcem upne na osamělého doktora a její láska ukáže i jemu cestu (líbí se mi i třeba kontrast toho, jak se sblíží, Aldo jí napíše dopis, když je pryč ve městě, aby se podívala na jeho fotoalba, ale že je musí schovat, než přijde a on sám je vidět nemůže, Klára vidí jeho rodinu, před válkou a leží se slzami na koberci). Ten vztah je nádhernou drobnokresbou ukázán jak v malých detailech, tak v silných scénách a momentech - ten pohled, když ho sleduje při holení, to zděšení, když zjistí, že není vedle ní v posteli (Aldo ihned pochopí, že nemá smysl tomu odporovat) a pak mu řekne, aby ji probudil, pokud se rozhodne odejít (byť jen do vedlejší místnosti) a ten děs, když ji požádá, aby s ním šla do sirotčince, hrát si s dětmi, učit je. Klára je, jak jsem už řekl, inteligentní a snaživá a krásná, překládá knihy, čte je, a zpočátku má drsnou slupku, jenže velmi brzy se ukazuje, že jako všechny traumatizované osoby, je otevřená ke snadné manipulaci. Nicméně, navzdory populárnímu myšlení, Aladár není někdo, kdo by toho jakkoliv zneužil, jeho postava je tak proklatě nádherně kladná, něco jako Maximus v Gladiátorovi, ale to samozřejmě nic neznamená, když žijete ve společnosti a nejste jako ostatní, vždycky budete podezřívaní, ukazování prsty. A jakoby toho nebylo málo, film můžete utnout po půlhodině a vidět ho jako nádherný kraťas o tom, jak si dva lidé pomohli. Nebo pokračovat na další hodinu a sledovat, jak se to postupně vrství a kam to půjde? Komunismus přichází, protože toho není málo. Nebudu už spoilovat hlouběji, i tak to dělám jak prase. Ale opět, film, co má duši. A Maďaři opět bodují. Divím se, že Abigél Szőke už dávno neuzmul Hollywood. Za ten závěr před koupelnou u dveří má člověk skoro chuť dát pět, je tam opravdu spousta takových drobných, silných scén a hodně to drží ta drobná krásná empatie mezi hlavními postavami, která ale tak nějak pořád balancuje ve vzduchu ohledně toho, "bude sexuální" (a nejvíce sexuální se nakonec stane vlivem strachu Kláry z toho, že by měli Alda odvést, když se drží v potemnělém pokoji, v náručí, a ona ho začne líbat na kliční kost a na krku...). Fuck it, dávám pět. A přitom taky film, okolo kterého jsem kroužil už pár let.