Devadesát Dva

31.05.2009 (***) | 31.1.2016 (****)

"...the fuck you even talkin' bout, nigger? You hungry?" Devadesátkové (and I love 90's) nejen retro stylizací hlavní trojky, ale i feelingem, co se často u filmů nevidí. Nenuceně zábavné, svébytné, osobité, tak nějak to plyne samo, necítí to potřebu držet se zajetých narativních kolejí, ale současně to na vás nehraje žádný divadlo se snahou o něco novýho. Musím to respektovat. Definitivně největší a nejnečekanější překvapení roku '15, co téměř absolutně proletělo, mimo radar.

Kamarád mi psal, když jsem se mu snažil Playtime (1967) přiblížit, že to co mu říkám, zní jako ztráta času. Ale je to přesně naopak, právě kvůli těmhle filmům se tomuhle všemu vůbec věnuju, abych narazil na ty jemné odchylky, rarity, mezníky a poučil se z nich, jak dělat věci jinak, jak přemýšlet jinak. Ambiciózní projekt.

Antibéčko. A tak poctivě a řemeslně natočené, precizní v detailech, stylizaci, stereotypech, citacích a nadsázce, že režisérovi bych se mohl i klanět. Na 'The Editor' je radost pohledět, o plakátu nemluvě, protože to, o co se tvůrci snaží jde ze snímku silně cítit. Tohle giallo, na které jsem čekal dva roky, by mohlo školit kdejaké A-filmy a já si feelingu a srdce cením víc, než rozpočtu nebo značek.

https://media.giphy.com/media/lXiRD6COxDO7BOKTm/giphy.gif. K krom nějakých zaškobrtnutí a nucených křečí to mělo feeling. Boyega je novej Denzel. A Jedi kick-ass of the movie žena, i když Daisy chvílema dost přehrává, sic se na ni dívá hezky.

Noé má rukopis a pořád je to lepší investice času, než drtivá většina veškeré dnešní produkce, která vás nikam neposune. Jeho 'Love' je francouzská romance 21. století - jednoduchá story se spoustou (real) sexu a když se zrovna nešoustá, řeší se politika v pozadí vztahů a jak to okořenit. Řádně ulepené stylem, který nechává běžnou fake erotiku ve filmech blednout závistí. Všem neposkvrněným liberálním áčkovým herečkám bych doporučil být otevřenější vůči Stanislavského metodě a namísto ojíždění slipů jejich kolegů a brečení na Oscarech, jak to bylo těžký (o používání dablérek nemluvě), jít tímhle směrem a ukázat, o čem že je herecké řemeslo. Už je to zase nějakej ten pátek, co jsem viděl něco, co by mělo jednoduchým přímočarý a silný příběh, nehrálo na mě divadlo a nemlelo mi do očí kecy, tohle mi zase připomnělo jaký účinek dokážou mít prostá slova a záběry, když člověk ví, jak je má použít. (Island, 4.12.2015)

Scéna, kdy Budd pohřbívá B. Než jí zatluče víko rakve, řekne "This is for breaking my brother's heart." Napadlo mě, jestli to není nikoliv monolog Budda k B., ale spíš monolog Tarantina k samotné Thurmanové.

"This system make of us slaves. Without dignity. Without depth. With the devil in our pocket. This incredible money, this money, this shit, this nothing. This paper, who have nothing inside. Movies have heart, bum-hum-bum, have mind, chhhhhhhhhh, have power, have ambition. I wanted to do something like that. Why not?" (...) "Why dont you have an ambition? Why? Have the greatest ambition possible. You want to be immortal? Fight to be immortal. Do it. You want to make the most fantastic art movie? Try. If you fail, it's not important. We need to try." (Alejandro Jodorowsky, Jodorowsky's Dune)

Nejde jen o genius loci toho, co Linklater na plátně obvykle vytváří, ale i o dobře odposlouchané dialogy. I když se školy v US od našich liší a tím pádem jsme coby Evropani, připravení o IT faktor, jde to z toho pořád citít, spoustu společného, spousta detailů, malých dialogů. Velké + za casting a dlouho už jsem neslyšel tak přesné OST, pokud jde o feeling. Veškerá rebelie mládeže v US v polovině 70's, soustředěná na poslední den středoškoláků. Dlouhá doba. A chce to um, dát tohle dohromady, nehledě na to, co kritika tvrdí. Zpočátku jsem měl vážně skvělou náladu, ale jak ganja ustupovala a blížil se konec, já, narozdíl od hrdinů, vystřízlivěl. Je škoda, že jsem ten film viděl v momentě, kdy už je tohle pár let za mnou, kdy už se s ničím takovým nedokážu ztotožnit, kdy už jsem vnitřně mrtvý. Nevím proč, konec se mi nelíbil. A taky, když to člověk podrobí detailnějšímu pohledu, jsou tu filmy jako Zlaté časy na Ridgemont High, Americké graffiti nebo třeba Breakfast Club, které tuhle věc taky inspirovaly, než ji Linklater posunul zase dál a inspiroval tím zase např. American Pie. Právě proto se jeví jako záchrana, že se tenhle film z 90's odehrává v 70's a Linklater nám líčí skrz svoje alter-ego Mitche ne svůj poslední den střední, ale poslední den jeho prváku, kdy dostal výprask, ale i potkal lidi a získal zkušenosti. Linklater u mě definitivně i nadále jen a jen stoupá, ale ke konci jsem najednou spatřil jakousi nechuť, co tam většinu filmu nebyla. Možná víc moje vina, jak vina filmu.

Není to už, co dřív, ale pořád je to 80's Carpenter. A Jack Burton, antihrdina(!), co nenabízí řešení, ale otázky. Spoustu otázek. Je škoda, že tyhle filmy už se natáčet nebudou, to období tehdy bylo úžasnou směsicí zábavy a pitomosti, tedy srdce, které se nebálo dělat věci po svém. Kritizovat umí samozřejmě každý, ale kdyby deset lidí z těch tisíců, co to hodnotili, jen vědělo, kolik i za tímhle bylo práce a jak je někdy neadekvátní filmy vůbec hodnotit. (První projekce: 10.11.2008, Druhá projekce: 23.4.2015)