Devadesát Dva

V první polovině až překvapivě zábavná, i když pitomoučká a průměrná, pohádečka. Gal Gadot tuhle clueless hrdinku s jejím odhodlaným výrazem musíte žrát (protože je dime piece), jako kdyby se pro podobnou roli narodila. Jako DC shit jak říkám, celkem průměr, obzvláště v druhé půli to sklouzne do děsně profláklýho a tisíckrát omletýho konceptu + komiksový filmy mě poslední roky prakticky nebaví, popravdě jsem se chtěl dodatečně podívat právě a jen kvůli Gal Gadot, kterou tenhle film hodně vyšvihl, nejen jako herečku, ale pomalu jako kulturní femi-ikonu a připadalo mi to jako takovej rest, od kterýho mě pořád něco odhánělo. Not bad.

Upřímně, reality kraťasů, jako jsou tyhle, mě baví, doba je uspěchaná, člověk má čas tak leda věnovat něčemu pár minut, takže se do toho světa, který tvoří, rychle dostane. Ale koncept v jakémkoliv ohledu nepřináší moc. Je to myšlenka, nápad, přetavená do 5+ minut dlouhého kraťasu. Dobře natočeno, ale nabízí to jen jednu věc.

Jeden z těch filmů, okolo jejichž vývoje (prý patnáct let) se utvořila aura šílenější a bizárnější, než co samotný film prezentuje (v tomhle ohledu mi to připomnělo Vránu, 1994), ale jde to v jeho odrazech vidět a cítit. Andrew Getty, syn ropného magnáta, v něm utopil několik milionů dollarů a zemřel na předávkování, ještě než snímek dokončil - v tomhle ohledu 'The Evil Within' odráží dobře některé jeho noční můry. Film byl šíleně dlouho ve střižně a nakonec ho dokončil a releasenul až producent Michael Luceri. Je to zajímavě obsazené, Frederick Koehler hraje na takové té hranici mezi dobrým a špatným, one hit wonder 'Saint' Sean Patrick Flanery a moje crush z Hvězdné pěchoty, Dina Meyer, hororová legenda Michael Berryman... hrozně se mi líbily dost netradiční efekty, jimž podobné se jen tak nevidí a v nichž věřím, se právě utopilo nejvíce peněz, připomnělo mi to 'What Dreams May Come' s Robinem Williamsem, rozmazené, netradiční, snově surrealistické. Většinu stopáže je ale film těžké béčko, které ve svých prosakujících momentech utváří právě to, co dělá kultovní filmy kultovními. Definitivně zajímavá záležitost, u které vše tak nějak můžete cítit v pozadí, ale lidem, co se k němu "jen tak dostanou" asi příliš neřekne. Očividně takový ten osobní projekt, s nímž se identifikovat je dost individuální pro každého.

Na Andrého celkem monotónní a mdlé, ale sem tam se našly momenty, které to vykupují, navíc tvorby Erica Andrého je jako šafránu, takže i když slabší, pořád to má něco do sebe z jeho šílené poetiky.

Asi nejvíc mě na tom bavilo to vyobrazení mentality jeho rodičů.

Na ten jeho sestřih nezapomenu. Ale jinak solidní drama o klukovi z ulic Monterrey v Mexiku, vůdci skupiny teenagerů, kteří by se rádi infiltrovali do vyšší gangsterské ligy, což je ale záhy přetrženo skutečným gangem, který si servítky nebere a tak je Ulises nucený prchnout do USA, kde se snaží protloukat na vlastní pěst, celou dobu v rytmu jeho specifického tance, columbia. Zní to mnohem zajímavěji, než jaký film ve skutečnosti je, protože je tam jen pár ok scén a zbytek filmu se jde tak nějak odnikud nikam, což je ne vždy na škodu, ale přijde mi, že tenhle snímek toho moc nenabízí, scénářem, po technické stránce - stojí to jen na hlavní postavě a tom, co se jí zrovna děje.

Formálně téměř dokonalý film, který zasazuje Mišimovu tvorbu a život do zase trochu jiného kontextu (podle něj Yûkoku reprezentuje vše, co se kdy svojí tvorbou snažil říct), než člověk zná z jeho knih, nebo interview. Je na debatu, jak přesně to vše vnímat, Mišima je opředený vláknem tajemna a ani samotní Japonci nedokážou proniknout hlouběji do jeho duše. Možná proto je i dnes tak hodný pozornosti. Ikonický film ikonické postavy. Veliké plus za to grafické vyobrazení kombinované s prvky lásky a perfektní art kinematografií. Víceméně tady nemáte co vytknout, je to obsahově i formálně přesně to, co se autor snažil říct. Záměr filmu doveden k dokonalosti... a Mišimova fikce nakonec transformována do reality, o čtyři roky později.

Na Island se rád vracím, samozřejmě to jde jen skrze filmy, ale na 'Hvítur, hvítur dagur' jsem čekal opravdu dlouho. Myslím, že poslední dva roky minimálně. POMO to tentokrát vystihl naprosto přesně, takže pod jeho komentář bych se k samotnému filmu jen podepsal... snad bych jen dodal, že tu neopakovatelnost Islandu nelze popsat, dokud tam člověk opravdu nějakou dobu nežil. Mám rád podobná dramata, když jsou chytře a intenzivně vystavěná. Na Islandu máte hodně času vymýšlet věci kreativně, chybí všemu shon metropolí, všechno si plyne přesně takovým tempem, jakým chce, nebo potřebuje. A i v tomhle smyslu, leč mnohem originálnější, je tohle jeden z nejlepších islandských filmů, co jsem zatím viděl, ten motiv neustálé rekonstrukce domu mě zaujal asi nejvíc. A Ingvar Sigurðsson.

Další z filmů okolo kterých jsem kroužil roky (tipuju, že 13-14 let) a kdybych je minul, vlastně bych o nic nepřišel. Pro mnohé téměř kultovní záležitost, ale pro mě teprve předehra ke geniálnímu 'Lost in Translation', což byl vlastně jediný důvod vidět 'The Virgin Suicides' (aka druhý nejlepší film SC) - což mě dost utvrdilo v tom, že Sofia je opravdu one hit wonder. Jediné, co snad stojí za zmínku je ta melancholická atmosféra z amerického předměstí a několik mladičkých hereckých tváří, asi nejvíc vyniká uhrančivá sedmnáctiletá Kirsten Dunst, která už v té době za sebou měla dekádu herecké zkušenosti. O tři roky starší Josh Hartnett naproti tomu byl teprve rok v branži. Slušnej film, drama, když na něj máte specifickou náladu, ale tak nějak nemáte díky stylu vyprávění a krátké stopáži příležitost se sdostatek ponořit do postav, jen lehce klouzat po povrchu. Zapadá to do průměru, ale možná bych jako Američan střední třídy z předměstí vnímal tenhle film jinak. Je to takový to další "koukněte drama-drama, o koho jsme přišli", do konce filmu si ani nepamatujete jména hlavních hrdinů-stalkerů, posedlých očumováním sester Lisbonových. Stane se toho velice málo, skoro nic, popravdě a věřím, že kniha, pokud je napsaná dobře, musí fungovat mnohem lépe, už jen proto, že člověk má lepší časový odstup a možnost se do příběhu více ponořit. Za mě, pokud jste neviděli a váháte, klidně to můžete přeskočit, leda opravdu milujete tvorbu Sofie Coppolové, v kterémžto případě už jste tento film stejně nejspíš viděli.

Motivy. Kapitoly. Dlouho jsem se tomuhle filmu vyhýbal... stejně jako Mišimovi v literatuře. Ale když mu konečně loni vydali 'Zpoveď masky' u Rubata, neváhal jsem. Pokud jste od Mišimy, nebo o něm, něco četli, tak víte, že i v Japonsku je to dost rozporuplná postava, stal se ve velmi mladém věku úspěšným autorem, svého času možná nejslavnějším v Japonsku. Dobrou ochutnávkou je tahle syntéza, kterou předvádí Paul Schrader v jednom ze svých nejlepších filmů - motivy prolínající se napříč jeho tvorbou, přesné, nápadité a klasicky japonsky podivně pošahané. Mišima je fascinující. A stejně tak to, čím se na pozadí svých knih zabývá. A jeho konec je samozřejmě ikonický.