StarsFan

Podle recenzí všude kolem jsem čekala, že to bude zajímavý, ale že to bude taková pecka... hrozně často se mi u podobných filmů stává, že si sice říkám, jak jsou hrozně fajn a dobře udělaný, ale po první hodině začnou i přes zajímavý námět trochu nudit. Dobrý Will Hunting za nimi v procítěnosti a myšlence nezaostává ani o krok, ale onen pocit zbytečného natahování vás u něj vůbec nenapadne. Hrozně lidský film, scéna, kdy Robin Williams vypráví Mattu Damonovi o rozdílech mezi načtenými informacemi a skutečným zážitkem, ať už se jedná o válku, Sixtinskou kapli nebo lásku, je neuvěřitelně kouzelná. Nezbývá než gratulovat těm dvěma cucákům (ve skutečnosti v té době o pár let starším než jsem já teď :-), že se jim podařilo napsat tak strhující a emocemi nabitou předlohu... Víc takových filmů!

Brian De Palma kdysi prohlásil, že když divákům naservírujete dostatečně zajímavou úvodní scénu, vydrží na film zírat klidně další půl hodinku, i kdyby byl celkem o ničem. Měl asi pravdu, jenom u Dějin násilí to u mě fungovalo přesně obráceně. Dva chlapi jdou k autu, zírají na sebe několik sekund a pak prohodí pár slov o nějaký cestě na východ. Zas na sebe zírají, jeden jde pryč, druhej pomalu nasedne do auta a ujede tři metry. První se vrací, nasedne do auta, prohodí pár slov a oba odjíždějí. Uvažuju, jestli chci tenhle film skutečně vůbec vidět, ale říkám si, že tomu dám aspoň deset minut šanci. No a nezklamal. Protože nebýt těch dvou chlapíků, jejichž herecký výstup bych klidně omezila na scénu v restauraci, nedalo se tomu filmu skoro nic vytknout. To skoro je tam za místy nelogický jednání postav: když Tom zabije dva lupiče, je rázem ve všech novinách na titulní straně a televize s ním chtějí natočit rozhovory, ale když o několik dnů později střílí do chlapíků kolem svýho domu z brokovnice, nikdo ani nehne brvou. Nehledě na závěrečnou přestřelku, kde... ne, nebudu nic prozrazovat. Ti, co viděli, možná vědí, co mám na mysli, a pokud ne, možná jim to dojde, když zmíním poldu, který sice dokázal spočítat kvadratickou rovnici, ale dělá mu problém sečíst jedna plus jedna. Ale nebudu jenom kritizovat, vždyť jsem tomu taky dala čtyři hvězdičky. Přece jen je ta brutalita v komorním kabátku se dvěma až živočišnými sexuálními scénami naprosto neodolatelná. A vzhledem ke krátké stopáži (až o polovinu kratší než u většiny filmů, co jsem v poslední době viděla) Dějiny násilí ani nedokážou začít nudit.

Takový komiksový Mars útočí!. Zatraceně zajímavé herecké obsazení, podařený kostýmy a masky, kompozičně krásný interiéry a exteriéry, neuvěřitelná škála použitých barev, zákon "kdo je víc znetvořenej, je větší bastard" a všechny ty absurdní jména postav a činy vytvářejí pěkně komixovou komixárnu, která celkem slušně uteče. Stejně jako už zmiňovanej film s Jackem Nicholsonem v hlavní dvojroli, který byla parodií na všechny oslavné americké sci-fi, je i tohle třeba brát s určitým nadhledem. Jako parodii na všechny ty poctivé gangsterky z dílny Scorsese - De Niro. Pak to možná přece jen dává aspoň trochu smysl.

Od Renesance jsem očekávala francouzské Sin City a musím přiznat, že jsem byla trochu zklamaná. Už to vizuální zpracování mě rozhodně tolik nenachlo, většina obrázků působí celkem ploše a nebýt toho, že jsou tvořeny jen z odstínů šedi, nebylo by na nich asi moc zajímavého. Speciálně mě zklamalo, že si animátoři nepohráli trochu s "dodatkovými barvami" jako v Sin City a nepřidali do učitých záběrů nějakou silně kontrastní barvu (žlutá, červená). Ale to by asi byli nařčeni z kopírování Millerovy předlohy. No, skutečně ráda bych nechala vizuální stránku být, nehodnotit film podle ní, ale vše má ještě jeden problém, totiž že Renesance je na ní postavena. Nejenom vizuálně, ale i jako hlavní prostředek k přitáhnutí diváků. Scénář, atmosféra, ztotožnění s nějakou postavou, nějaká zajímavá scéna... to všechno bylo odsunuto na vedlejší kolej. A zase se neubráním srovnání se Sin City, kde jsem skutečně tu ponurou atmosféru města "cítila" kvůli brutalitě, stylu vyprávění, hereckým výkonům, hudbě a celkové atmosféře. Právě ta v Renesanci z mého hlediska celkem hodně chybí a prakticky nic neukazuje k tomu, že sledujete nějaké nadprůměrné dílo. Trochu škoda.

Musím přiznat, že po všech těch Rafťácích, Snowboarďácích, Panicích, co jsou na nic, a dalších českých "skvostech" o teenagerech mě Gympl moc příjemně překvapil. Celkem uvěřitelné charaktery postav, kde jsem čas od času postřehla záblesk někoho ze svého okolí (sama na ústav jménem gympl chodím ;-). Jasně, vše se dotažené až na hranice absurdity, ostatně bych chtěla vidět třídního, který by studenty naléval alkoholem u sebe doma, ale nemůžu si pomoct: nenudilo mě to a klidně bych v přítomnosti týhle partičky zůstala mnohem delší čas.

Whooooooo aaaaaaaaaaa! Neznám předlohu a upřímně řečeno mě to ani moc neštve. Nedokážu si totiž představit, kdo by dokázal zahrát víc odzbojujícího slepce než Al Pacino. Jasně, hodně těžko byste hledali film, kde Pacino není fenomenální, ale tohle je něco. Člověk má pocit, že tou rolí žije, že to snad ani není role. Občas si u nějakýho filmu o herci řeknu: "Jo, tohle zahrál skvěle," ale tady mi během celýho filmu nic podobnýho hlavou neproblesklo. Proč? Protože mě ani jednou za celou dobu nenapadlo, že je to hrané. Od chvíle, kdy jsem film pustila až do závěrečných titulků jsem se cítila vtažená do světa slepého plukovníka Franka Sladea, kde se hranice filmu rozplynuly. Hlavně díky tomu a krásné taneční scéně dávám pět hvězdiček, i když by si ten film za mizernej patriotickej závěr asi zasloužil jednu srazit. Na světě jsou dva druhy lidí: Ti, kteří se rozhodnou čelit následkům, a ti, kteří se skryjí. Skrýt se je lepší.

Nádherný. Božský. Úžasný. Miluju tyhle filmy "muž proti muži" a Heat je jeden z nejlepších. Těžko si vybrat, komu máte fandit, v dlouhé řadě podobných filmů tenhle vyniká tím, že tu proti sobě nestojí jednoduše dobro a zlo, ale prostě jen dva chlapi, kteří k sobě navzájem chovají maximální úctu a respekt. Na jedné straně je tu polda, který zahodil všechno dobré ve svém životě kvůli své práci a osobní život se mu rozpadá (jeho vinou) pod rukama. Můj život je katastrofa. Moje nevlasní dcera je na dně, protože její táta je kretén. Mám manželku... manželství se nám rozpadá. Moje třetí. A to proto, že trávím všechen svůj čas pronásledováním chlapů jako jste vy. To je můj život. Na té druhé je tu pak zloděj, který v jisté ženě konečně našel smysl života a po bankovní loupeži chce všeho navždy nechat. Už sám nevím, co dělám. Vím, že je život krátký, každá vteřina je drahá. Chceš odejít? Odejdi... sama. Nebo se sama rozhodni, že se mnou chceš zůstat. Já jen vím, že pro mě nemá cenu nikam chodit, pokud budu sám... bez tebe. Zatímco toho prvního vystihují slova jako poctivý, hodný, výbušný workoholik, jemuž život utíká každou sekundou pryč, toho druhého můžeme charakterizovat jako empatického, pomstychtivého sympaťáka, který pro své blízké udělá cokoliv. Ale vyhrát může jen jeden. A tak proti sobě naši hrdinové stojí v závěrečné scéně tváří v tvář a já po nějakém roce jsem zase u filmu cítím, jak mi buší srdce. Hluk přistávajících a odlétajích letadel, rychlé přechody mezi světlem a tmou, gradující hudba a k tomu dva muži na pokraji svých možností... neuvěřitelný.

Věděla jsem, že mi doma leží nějaký film s Dennisem Quaidem (můj oblíbenec) a Natassjou Kinski. Něco válečného, moc jsem od toho nečekala. Po nějaké době jsem si to pustila a už první jméno v úvodních titulcích mě přesvědčilo, že to nebude jenom válečná limonáda oslavující americké vojáky bojující hrdě ve světě. Produkce: Oliver Stone. Kdo viděl, jak se Stone staví k Vietnamu, může věřit tomu, že tady je jeho postoj k válce velmi podobný. A mně svým způsobem ještě mnohem bližší. Částečně díky tomu, že jsem srbštině ve filmu rozuměla, částečně díky vlastním zkušenostem: řadu Srbů, kteří během války v Jugoslávii přišli o své rodiny, osobně znám. Savior se těžko popisuje, pro někoho to bude jen obyčejný film o tom, jak se jeden americký voják snaží ochránit ženu s novorozeným dítětem, pro mě ale znamenal mnohem víc. Až naturalisticky pojaté scény, kdy hlavní hrdina chladnokrevně zastřelil ani ne patnáctiletého kluka (je přece válka) nebo kdy jeho kolega zkopal těhotnou ženu (je přece válka), ve mně bouřily krev a měla jsem nutkání všem postavám jednu vrazit. I přes mé místy agresivní tendence ale tento film fuguje přesně obráceně; po jeho zhlédnutí si začnete říkat, jak zbytečná a strašná válka je. Vždy, když něco podobného vidím, si vzpomenu na proslov Roberta Kennedyho z 5. dubna 1968 nazvaný "Mindless Menace of Violence", a říkám si, že ten chlap měl sakra pravdu. Nebudu to ale protahovat: Savior mě jednoduše emočně strhl. Možná i proto, že se nezaměřuje na vojáky, ale ty největší oběti každé války: civilisty. Na mém pomyslném žebříčku tak stojí jednoznačně ještě mnohem výš než třeba jiný Stoneův film o válce: Narozen 4. července.

Film, který se těžko popisuje a ještě hůř hodnotí. Svým způsobem není ničím výjimečný, jenom prostě tím, že realitu zachycuje jako realitu. Ano, vždy to nechodí tak jako v Kids, všichni teenageři takoví nejsou (já jsem toho důkazem), ale přesto existuje skupinka lidí, která tenhle život žije. A tahle 90 minutová sonda do toho, jak to v podobný kupině lidí chodí, rozhodně neslouží jako pobavení pro sobotní večer, naopak vás svým způsobem strhne... pravděpodobně zhnusí... prostě ovlivní spíš negativně než pozitivně. Já osobně bych většinu těch lidí (hlavně tedy Tellyho) nejradši nakopala do p*dele, což nakonec asi znamená, že to ve mně nějakej dojem zanechalo. A jsem celkem ráda, že žiju ve světě, v jakým žiju.

Po dvou letech měním komentář, nejvyšší hodnocení ale nechávám. Ne, pořád jsem neviděla Příběh z Philadelphie, ale po High Society ho ani chuť vidět nemám, protože nehledě na jeho (jisté) kvality, bych si ho asi nezamilovala tolik jako právě tento film. Velký podíl na tom má obsazení a hudba; jak Sinatra, tak Crosby a Kelly patří mezi mou vyvolenou desítku, kterou na plátně vidím nejraději (a to nehledě na to, že oba jmenovaní pánové jsou lepší zpěváci než herci) a jazzové melodie s doprovodem kapely Louise "Satchmo" Armstronga miluju. Ačkoliv jsem viděla řadu jiných filmů s Frankem, Bingem i Grace, je to právě High Society, které si cením nejvíc, ostatně je to jediný film, který nosím na iPhonu už rok všude s sebou a mám pocit, že si ho opakovaně pouštím častěji než všechny ostatní filmy, co znám, dohromady. A abych reagovala na kolegu dopitaka, musím dodat, že ač jsem si původně nejvíc cenila Sinatrovy části, poslední dobou má mé sympatie hlavně Bing, jehož postava je podle mě charakterově, herecky i pěvecky (promiň, Franku) zvládnutá ze všech nejlépe. Někdy se holt Sinatra svému učiteli, vzoru a příteli vyrovnat nedokáže a právě v High Society ten moment nastává. Dodatek 14. října 2009: Konečně jsem zhlédla předlohu tohoto filmu a ještě víc se kloním k tomu, že je mi High Society prostě bližší. Všechny tři hlavní postavy (Bing, Frank, Grace) mi přirostly k srdci víc než jejich předlohy z Philadeplhie a mám i pocit, že - co se dialogů postav týče - byl remake i o něco vtipnější. Asi je to jen pomatení mé barbarské plzeňské mysli, aspoň z komentářů ostatních to tak vyplývá, ale já si High Society, narozdíl od jeho černobílého předchůzce, s radostí během života pustím ještě aspoň desetkrát znovu.