StarsFan

Neuvěřitelný příval skečí v jednom z nejkultovnějších amerických pořadů, ve kterém se v roli "moderátora" světu poprvé představila řada dnes už legendárních herců jako Mill Murray, Will Ferrell nebo Eddie Murphy. Neuvěřitelná show, fakt neuvěřitelný, do jakých rolí občas dokážou ty herce natáhnout. Ale je to šíleně vtipný.

"My, kteří jsme viděli válku, její obraz nikdy nepřestaneme vidět. V tiché noci budeme navždy slyšet výkřiky. Tohle je náš příběh, byli jsme vojáci a byli jsme mladí." Film mnoha rozporů. Na jedné straně je tu tradičně hodně dobrý Mel Gibson v roli tak trochu "tatínkovskýho" velitele praporu, krásná surovost některých vojenských záběrů (třeba scéna s ohořelým vojákem nebo vyplachováním krve z vrtulníku byla úžasná), nechybí ani trochu vtipu. Jenže co prostě nesnesu jsou záběry ve stylu: "Mel Gibson s povídá s vojákem, podvědomě si uvědomí, že pět metrů za ním stojí dva Vietnamčíci a chtějí ho zastřelit, otočí se, sejme je a vklidu si povídá dál". Nebýt podobně trapných okamžiků hodících se spíš do akčních komedií nebo parodie, mohl to být výborný film. Takový pohled na to, že válka většinou nepřinese nic jiného než spouty mrtvých. "Nikdy si to neodpustím." "Co, pane?" "Že mí muži... že mí muži zemřeli, a já ne." Lepší tři hvězdičky.

Labužnická pochoutka nejvyšší kvality, která u mě ale bude asi navždy o něco málo níž než její knižní podoba. Problém je asi v komplikovanosti předlohy; podobný množství postav a příběhů ani na plátno snad převést nejde, protože každá scéna hraje v příběhu nějakou důležitou roli a bez ní prostě pokračovat nejde. Proto se mi filmový Kmotr zdál trochu "nejednotný" a neznat knihu, asi se i lehce ztrácím... Jenže co naplat, když to má tak výbornou atmosféru. Marlon Brando má jeden z nejfascinujícejších hlasů všech dob a Al Pacino musel snad být dobrým hercem od svého narození. Miluju ty pocity, kdy ve vás herec dokáže probudit mrazení v zádech jen svým pohledem. A miluju tu rodinnou atmosféru těchto filmů. Kdysi jsem četla, že za každým dobrým mafiánem zůstane několik mrtvých, ale tenhle film taky dokazuje, že vás nikdo nezabije jen tak. Všichni se k vám chovají jako největší kámoši, dokud vám několik vteřin před smrtí nedojde, že jste v koncích. Zradíte a jste mrtví a že těch postřílených a uškrcených není málo... O to šílenější se ale jeví odchod hlavní postavy, ve světě, kde si musíte dávat pozor na každé slovo a pořád být připraven podvědomě tasit zbraň, je něco podobného malým zázrakem a jen to dokazuje, že nehledě na to, kolik máme peněz, nehledě na to, jak jsme uznávaní a jakou moc máme, skončíme jednou všichni stejně.

Náhodou jsem narazila na tuhle filmovou lahůdku v odpoledním programu Primy a nemohla si to samozřejmě nechat ujít. Čím dál víc totiž Franka Sinatru obdivuju nejen jako zpěváka, ale i jako herce, a v tomhle filmu je prostě skvělej. Dalo by se říct, že řadu scén nese na svých bedrech, a i když u mě pravděpodobně navždy bude o něco lepším zpěvákem, než hercem, nedá se mu upřít, že má, narozdíl od řady svých dalších kolegů fušujících do filmového řemesla, talent. A ta závěrečná scéna vás naprosto přiková k zemi, protože... něco takového se moc často nevidí. Prostě jeden z těch výborných válečných filmů, který je dnes už bohužel celkem zapomenut. Jednoznačně neprávem.

Nebavilo mě to. Nemůžu si pomoct. Několik pasáží dobrých, třeba ta vanová, ale jinak... čekala jsem od toho mnohem víc. A nějak si nemůžu pomoct, ale Del Toro ani Depp i přes svoje neskryvatelný herecký kvality mezi mé nejoblíbenější herce rozhodně nepatří. Z nějakýho důvodu je mi hlavně Depp ve svých pološílených rolích po většinu času hodně nesympatickej a v tomhle filmu, kde jde o to, že vlastně nikdo neví, o co jde, to platilo o to víc.

Podařená režijní prvotina Mela Gibsona, která by s menším počtem sentimentálních scén a s pomalejším vývojem vztahu dvou odlišných lidí mohla vyjít i na pět hvězdiček. Na jedné straně je tu mladý kluk toužící po vojenské akademii, na té druhé bývalý profesor, který se odhodlá udělat vše proto, aby ho na ni připravil. Ten první je psychicky labilní, uzavřený a potřebuje autoritu, ke které by po smrti svého otce mohl vzhlížet. Ten druhý byl zavržen společností pro svůj vzhled a už dávno rezignoval na boj s předsudky ostatních obyvatel města. Ten první je k němu zpočátku chová také, ale brzy v něm začíná vidět něco víc. Osobnost. Přítele. Možná i otce. Jenže lidé na jejich vztah nahlíží úplně jinak. Ostatně, jak si mohou vysvětlit, že malý kluk tráví celé dny a občas i noci u osamělého stárnoucího muže žijícího s jistým "hříchem" minulosti? Muž bez tváře je film o předpojatosti, kterou chováme vůči lidem od nás v nějaké drobnosti odlišným. O lidském chování, o důvěře, o přátelství. Přiznávám, že i já jsem původně nahlížela na Mela Gibsona hlavně jako na "toho napůl znetvořeného chlapíka", ale potom jako by se něco stalo... Je to divný. Už nevidím tvoje jizvy. Stěží můžu říct, že tam vůbec jsou. Je to stejné jako v životě, nejprve vidíte na člověku jen jeho vzhled, teprve potom si všímáte, jaký vlastně je. A Muž bez tváře je o tom, že bychom na ten první - vzhledový - dojem neměli hned dávat.

Většinou mě tyhle akční krimi let osmdesátých moc neberou, ale tahle má styl, cool dvojku Gibson-Glover, humor a jednu krásnou záchodovou scénu :-)

Bill Murray je looserovský génius. Moc toho nenamluví, nemá výraznou mimiku, ale je neuvěřitelně lidský. Takový průměrný samotářský chlap ve středních letech, který se nenamáhá za každou cenu vypadat jako polonahý gigolo z předních stran ženských časopisů. Je jen obyčejným člověkem žijící jeden docela obyčejný život. A i když by dějová linie mohla svádět režiséra udělat si ze všeho legraci, nakonec se dočkáme příběhu, kde nechybí místo pro drama, komedii ani filosofii. Je to taková podivná směska (ostatně jako život), kde se hrdina místy cítí trapně, místy se baví. Místy je v koncích, místy nad věcí. Hlavně ale putuje životem a je v letech, kdy si chce dokázat, že to, co dělal, nebylo úplně zbytečné. Z původního nezájmu o život svých minulých partnerek se postupně stává skutečná touha poznat syna vidíce ho v každém klukovi, který mu zkříží cestu. Touha vědět, že přece jen nakonec není na tom světě asi tak úplně sám.

Bizardní. Slovo, které se s Wesem Andersonem omílá pořád dokola, ale takový jeho svět prostě je. Tak krásně bizardní. Jako sny. Rushmore přesně jeden takový sen je. Kdybychom ho rozebírali v hodinách češtiny, tak se budeme určitě zmiňovat i o tom, že je to film plný kontrastů (student, který dostal stipendium, je jedním z nejhorších žáků ročníku) i řady jinotajů (poznámka v závěru filmu o "Maxově poslední hře", která se neodehrává ani tak na divadelních prknech jako v životech hlavních postav). Ale dost vědeckýho rozebírání... Rushmore je prostě jiný film. Úplně jiný než jste třeba očekávali, že může být. Je jako ten sen, který se vám mění před očima, ale ve zpětném pohledu nedává logicky vůbec smysl. Jenže co na tom záleží, když jste se ve spánku usmívali a klidně byste si ho hned po probuzení dali znova.

Tak po tomhle si o nás většina Amíků musí myslet, že jsme národ fanatických zabijáků a prostitutek. Ale co, přece se kvůli tomu nebudeme zlobit jako Slováci kvůli Hostelu. Někdy to tak chodí a zrovna tenhle film měl našlápnuto hodně vysoko, rozhodně mnohem výš než neoblíbený horor našich východních sousedů. Herce na to měl, Robert De Niro je jako v roli tvrdých chlapíků dobrej a Karel Roden ho dokonce ještě převyšuje. Za to, jak to zahrál, je fakt extratřída, tak vyšinutýho šílence jsem na filmovým plátně neviděla už hodně dlouho. Potěšila mě i role Kelseyho "Frasiera" Grammera v roli chlapíka pracujícího pro média, který chce za každou cenu získat exkluzivní záběry do svého pořadu. Když ale zapomenu na herecký obsazení, musím přiznat, že mě i několik věcí zklamalo. Tvůrci zjevně nevěděli, jestli jít stylem thrilleru nebo satiry, takže tak nějak skákali z jednoho žánru do druhýho. Přitom satira by to mohla být při troše změn skvělá, stačilo trošku pozměnit scénář (třeba hodit závěrečný titulky o 15 minut dřív) a film by hned zapadlo do vyšší ligy, někam k Vrtěti psem. Jo a ještě jednu věc na tom filmu oceňuju. Celkem hodně nečekanej zvrat někde uprostřed. Pořád jsem si říkala, je to sakra pravda? No jo, i takový věci se dějí... kdo by to kdy řekl?