fragre

Alias holandský Woodstock, třídenní festival, který proběhl v srpnu 1970 v Rotterdamu a kterého se zúčastnilo 100000 návštěvníků. Po dokumentu o původním Woodstocku je těžko vymyslet něco lepšího, takže tento dokument jej velmi připomíná (proto hvězdička dolů). Vystoupení kapel jsou prostříhávána záběry tančících a křepčících posluchačů, přičemž pozornost je věnována hezkým dívkám a excentricky se projevujícím jedincům. Jsou zde rovněž pohledy z vrtulníku, záběry zmoklého publika, noční záběry s planoucími ohni, záběry zabíráné rybím okem a dokonce i záběry hromad odpadků zde nechybí. Atmosféra je často extatická, hudba vynikající. Snad nejpůsobivější je vystoupení skupiny It's A Beautiful Day za blížící se bouře. Záznam z konce jedné éry, kdy hudba byla bezmála náboženstvím a kdy velké koncerty byly brány téměř jako mše nového kultu. Dnes už je to jen vyprázdněný rituál. Účinkující: Santana, Al Stewart, Canned Heat, Quintescence, Jefferson Airplane, It's A Beautiful Day, Pink Floyd, Country Joe, Dr. John And The Night Trippers, Family, T. Rex, The Byrds, The Flock, Soft Machine.

V ranných šedesátých ještě šlo natočit takový starodávný, romantický a naivní dobrodružný příběh, který svým charakterem odkazuje na své hollywoodské vzory z let třicátých, aniž by to bylo trapné či směšné. Proto také tento příběh vypadá trochu jak z obchodu s použitým zbožím, je zflikovaný ze všech možných notoricky známých motivů pirátských filmů. Novinkou je zde jen obří masožravá rostlina, opravdový předchůdce Adély, která však v době digitálních oblud vypadá spíše legračně.

Fiktivní dokument o maďarském povstání z r. 1956. Svou formou se co nejvíce připodobňuje dobovým filmovým žurnálům, takže kamera je občas mírně rozostřená, pohyby občas trochu zrychlené. Film je doprovázen komentářem, občas podkreslen hudbou, ale vlastní protagonisté jsou němí. Ta nápodoba je tak dokonalá, že by neinformovaný divák byl schopen u mnoha záběrů z bojů či z poprav členů komunistické tajné policie uvěřit v jejich autencititu. Ale podobné dramatické záběry jsou známé ze všech možných dokumentů o převratech a válkách 20. století. Společné mají to, že jejich aktéři jsou anonymní. Zde však kamera často zabírá detailní záběry obličejů jednotlivých aktérů, jmenuje je (a možná jsou ta jména opravdová) a přidává i stručnou charakteristiku. O to mrazivější je závěr, když ty tváře a ta jména defilují znovu a jsou doprovázena slovy: popraven, deportován, nezvěstný, uprchlík...

Bitva u Cullodenu má ve skotském povědomí asi takové místo jako v českém bitva na Bílé Hoře. Armáda přívrženců svrženého královského rodu Stuartů, zvaní Jakobité (podle krále v exilu Jakuba III.), složená z větší části z příslušníků horalských klanů a vedená princem Karlem Stuartem byla dne 16. 4. 1746 poražena armádou britského krále Jiřího II. z hanoverské dynastie (která vládne v podstatě podnes, byť formálně poslední panovnicí této dynastie byla královna Viktorie). Po bitvě u Cullodenu byla na několik let zavedena na Vysočině de facto vojenská diktatura, proběhla vlna zatýkání , poprav a deportací, byl zrušen klanový systém, byl zakázán skotský kroj. V důsledku nového režimu přišlo mnoho obyvatel Vysočiny o půdu či možnost obživy, čehož výsledkem byla masová emigrace do britských průmyslových měst, ale i do Ameriky či Austrálie. Watkinsův film má anachronickou formu přímého dokumentu, kdy jednotlivé postavy (komentátorem pojmenovány a sociálně zařazeny) hovoří přímo do kamery či kamera je přímo účastná na bojištích v žalářích či při pronásledování rebelů v horách, prostě jakoby válečné akce v polovině 18. století byly doprovázeny válečným reportérem. Ta přímá dokumentární forma filmu dodává neuvěřitelnou naléhavost, syrovost a drsnost a zcela vylučuje jakoukoliv idealizaci a heroizaci či přimíchávání vlastenectví nebo sentimentu. Smrt je zde nevábná a špinavá. Konec jedné kultury v přímém přenosu.

Pomsta až do hořkého konce. Tento film není ani výrazný svým dějem (je to standartní krimi, která však nemá žádného zcela kladného hrdinu), ale obvzláštňují ho herecké výkony, skvělá kamera, atraktivní lokality, krásná hudba a jakási melancholická nálada, která prostupuje celým dějem.

Takový dobový západoněmecko-italsko-francouzský pastiš agenta 007, poněkud provincionalněji působící než originál. Místní James Bond zde má stálého průvodce, takto zdroj (proslulého německého) humoru, snad je to ohlas postavy Sama Hawkinse, doplňku jiného superhrdiny. Hezké exteriéry z Libanonu, tehdy ještě civilizovaného a nezdevastovaného sektářskou válkou.

Našinec viděl tři (americké) adaptace tohoto románu, ale tato adaptace se nejvíc držií originálu. Především necpe tam za každou cenu nějakou pohlednou ženštinu, aby byla nějaká erotizující romantika, kterou Hollywood zprznil mnoho klasických dobrodružných příběhů. Velkou slabinou této adaptace je samozřejmě technická stránka, přece jen je vidět, že jde jen o TV inscenaci dělanou takřka na koleně, takže triky jsou již zastaralé a trochu směšné. Ale interiéry Nautila jsou přes svou jednoduchost věrohodné. Tvůrci se vcelku s úspěchem snažili obrátit svou nevýhodu (nedostatek peněz) v přednost, takže dobrodružný sci-fi příběh proměnili v komorní drama. Bohužel výkony J. Pleskota a V.Jandáka jsou jen stěží průměrné, leč Ned Land J. Schmitzera je výborný. A skvělý je ovšem J. Adamíra, to je, hlavně svým chováním, kapitán Nemo jak má dle knihy být - tajemstvím obestřený muž s vyrovnaným chováním se skořepinou neosobní vlídnosti, kterou jen občas prorazí něco z magmatu vášní pod ní vřící: "Ke čtvrté hodině odpolední jsem už nemohl ovládnout svou netrpělivost i sžíravý neklid a vrátil jsem se k hlavnímu schodišti. Palubní otvor byl otevřen. Kapitán se procházel rychlými kroky po plošině. Díval se na loď, která zůstala devět až jedenáct kilometrů za námi. Kroužil kolem ní jako šelma, a nechávaje se pronásledovat, zaváděl ji na východ. Neútočil však. Snad ještě váhal. Chtěl jsem zakročit podruhé. Ale než jsem mohl kapitána Nema oslovit, umlčel mě. "Já jsem právo! Já jsem spravedlnost!" řekl mi. "Jsem utlačený a tady je utlačovatel! To on mi zabil vše, co jsem miloval, zbožňoval, uctíval: vlast, ženu, děti, mého otce, mou matku! Vše, co nenávidím, je tam! Mlčte!"

Možná také jeden z inspiračních zdrojů Tarantinova Djanga (souboj černých zápasníků na život a na smrt, nevěstinec s barevnými dívkami). Zřejmě dobově senzační námět o mezirasové lásce. Pro drama by to nebyl špatný námět, ale tady chybí jakákoliv profesionalita. Režie, kamera, herecké výkony - to vše je tak neumětelské, jako by šlo záznam amatérského souboru z nějaké americké Horní Dolní. Poněkud mladší film Mandingo stejné téma zvládnul neskonale lépe.

Jsou dány základní ingredience: Tarzan (pečlivě oholený a svalnatý), padouši (obtloustlí a se strništěm na tvářích), Jane a kmen Amazonek (všechny vypadají jak z Playboye), zlatý poklad. A pak jsou zde další podružné přísady jako divocí černoši, divoká zvířata a divoká džungle. Výsledkem by mohl být aspoň průměrný dobrodružný film, nebýt ovšem většinou podprůměrných hereckých výkonů a takových nechtěně legračních pasáží jako je Tarzanův souboj s gorilou (chlapem oblečeným v masce, která by dělala čest každému masopustnímu průvodu). Jen hudba je nadprůměrná

Tak si našinec myslil, že červená knihovna je žánr, který je určený výhradně pro ženy, ale tento film jej přesvědčil o opaku. Takový sladkobolný příběh o fakt, ale fakt opravdové a čisté lásce postaršího bussinesmana a mladičké hippie girl – kdo by to řekl, čeho všeho je Drsný Harry schopen. Ale jistě, je to natočeno zručně, dokonce se to tváří občas psychologicky, Kay Lenz je opravdu přitažlivá a William Holden hraje dobře. Evropská verze podobného příběhu Taková, jaká jsi je natočena rafinovaněji a aspoň nekončí tak happyendově.