fragre

Stručné dějiny kousku Předního Východu, kterému se říká Svatá země, podané jako velmi vtipný, animovaný a krvavý hudební klip, s předpovědí nevtipného konce těchto dějin, který je ale stále pravděpodobný. K vidění zde: http://vimeo.com/50531435 .

Ano, je to fim přihlouplý, od originálu H. Ridera Haggarda si vypůjčil jen pár postav. Herecké výkony jsou ubohé a božská Olinka je zde využita jen jako laciný sexport z východní Evropy. Ale už kvůli té slavné naši krajance, která je opravdu sexy v každé situaci, nelze ten film hodit do odpadu.

Uf! Pozdně obrozenecká legenda o sv. Mikoláši notně říznutá socialistickým realismem. Spojení dvou těchto ideologií stvořilo mírně přihlouplý a samozřejmě falešný obraz o Mikoláši Alšovi. Tuším, že to někde říkal Werich, že Alšova dcera byla po shlédnutí tohoto dílka pohoršena, jakého to z jejího tatínka udělali nuzáka, když nebylo doby, kdy by v domácnosti neměli služku. Závěrečná apoteóza spojená s lidovou veselicí je tak miloučce pitomá, že se našinec musel smát až se za břicho popadal. Takže za ty nechtěně humoristické pasáže a některé herecké kreace (E. Kohout v roli práskaného židovského obchodníka a M. Horníček v roli uvědomělého tiskařského dělníka) si ten film 2 hvězdy jistě zaslouží.

Trýznivý monolog vdovcův plný obviňování a sebeobviňování dovedený k neúprosnému závěru, kdy až po otřesu vyvolaném smrtí manželky prohlédá. Vynikající výkony C. Filčíka a M. Vašáryové a nádherná Liškova hudba.

Verze na Stokerova Draculu je to velmi volná, velmi dobově podmíněná, ale též dost nepovedená. Děj je situován tak kol r. 1850. Zdejší upíři se světla vůbec nebojí, leč stali se kdysi vrchností a své poddané vyssávají nejen v přeneseném smyslu slova. Skupina revolučních studentů, vedená starým profesorem, který zajišťuje ideologický základ, hodlá s tímto skoncovat. Hlavní hrdina jest vyslán coby špeh do doupěte nepřítele. Cestou ukáže se jako neschopný trouba a je zajat, takže je nakonec vysvobozen povstalým lidem, vedeným samozřejmě revolučním studentským předvojem, který rázně zatočí se starými pořádky i s panstvem, a to kupodivu i pomocí obligátních křížů. Snad měl tedy film být jakýmsi podobenstvím, ale děj je často nelogický, scénář a režie nejsou příliš zvládnuty. Škoda, protože film má občas působivou atmosféru a hezkou obrazovou stránku. Upírské takřka náboženské rituály s černě, bíle a rudě oblečenými účastníky a s houfem mladších dorostenek oblečených za družičky jsou velice malebné a působí pěkně dekadentně.

Horor v podobě opery! Předlohu neznám, ale příběh Urbana Grandiera jsem kdysi četl v nějakém Pitavalu. Osobně okouzlující kněz Grandier zřejmě nebral slib celibátu nějak vážně, a vůbec si nadělal svým chováním dost nepřátel. Představenou místního kláštera uršulinek byl nařčen z čarodějnictví a piklů s ďáblem, ale podvakráte byl zproštěn žaloby, a po návštěvě biskupské komise rychle zmizely i excitované stavy jeptišek. Nakonec byl však svými nepřáteli nařčen i z piklů proti kardinálu Richelieuovi, což bylo účinější. Byl zatčen, krutě mučen, odsouzen a zaživa upálen, ač všechna mučení přestál a přiznáni z něj vynuceno nebylo. Tento příběh o manipulaci, davové hysterii a účelovém fanatismu je zde zachycen jako záznam divadelního představení, jen občas obvzláštněný dvojitými záběry. Přesto působí velice syrově a poprava dokonce i dosti naturalisticky. Nejsem znalec ani příznivec moderní vážné hudby, takže mi trvalo než jsem si zvykl, ale nakonec byl tento film velice působivý, občas až expresionistický, ač samozřejmě silně stylizovaný.

Moc hezký dokument o putování francouzsko-holandské expedice Papuou (západní částí ostrova Nová Guinea, která patří k Indonésii) v roce 1959. Před padesáti lety byly ještě zapadlé kouty, kde žily divoké kmeny tak, jak žily po tisícíletí, tedy bez dotyku s jinou civilizací. Jejich území ještě nezajímalo žádnou těžební či jinou společnost, takže jejich biotop ještě nebyl zaneřáděn alkoholem, zbožně-peněžními vztahy a misionáři. Jejich výzbrojí byly jen oštěpy a luky, a ne kalašnikovy, jak je namnoze běžné dnes. Putování to bylo namáhavé, přechody hor a vodních toků i riskantní, ale záběry z běžného života nebo ze slavností domorodců jsou barvité, zajímavé a asi unikátní. Občas je to i humorné, třeba když se domorodci potkají se zrcátkem, občas smutné, když se expedici nevyhne smrt několika nosičů. V nouzi nejvyšší bylo tu však spojení vysílačkou a letecké zásobování, takže cíle bylo dosaženo. Tomuto dokumentu tedy nechybí dramatičnost, a pro našince je lepší než dobrodružný film.

Taková miloučká vykrádačka jiných filmů natočených dle knih M. Pagnola jako Jean od Floretty , Manon od pramene či Tatínkova sláva , jen je zde přimícháno více kýče, takže výsledkem je prvotřídní filmová červená knihovna, asi jako Dobrý ročník, kterou nad německé slátaniny uklohněné dle Rosamunde Pilcher pozvedá lepší režie, lepší kamera, lepší herci a nějaký ten francouzský šmrnc. Ale námět jak z lidového filmu pro pamětníky z 30. či 40. let, tedy klišé na klišé namixované s roztomilostí, rázovitostí a občasnou srdceryvností, která je ovšem pocukrována blahým tušením, že to musí dopadnout dobře. Neznám literární předlohu, takže netuším, zda se této červené knihovny dpustil M. Pagnol osobně, či zda byla ta kniha tak „tvůrčím“ způsobem uchopena až filmaři. Trochu legrační je to vykání mezi hlavními zamilovanými. Ti evidentně „spojili duše svý, došlo i na těla“ (jak praví O. Janota), ale proč jinak podléhat takovým necudným důvěrnostem jako tykání. Našinec nakonec proti kýči zas tak moc nic nemá, jak ostatně dokládá i jeho stránka, jen tento druh, zaměřený ostatně spíše na ženské publikum, mu nesedí.

Protože chamtivost. Série dokumentů s úrovní kolísavou, ale svým tématem zásadní. Zdá se, že nejvyšší svobodou nastupujícího systému je svoboda vydělávat bez přihlédnutí k jakékoliv slušnosti a bez ohledu na jakékoliv následky. Našinci tak vnuká se myšlenka, že ten třídní boj, který byl jako idea po listopadu '89 odsunut do kategorie neslušných smyšlenek jako jsou antisemitismus či nacismus, přece jen probíhá. Ovšem nevedou ho fanatičtí komunističtí agitátoři, ale globální korporace. Jak už je to někde v Bibli: Kořenem všeho zla je láska k penězům.

"Vláda svým usnesením číslo 180 z roku šedesát čtyři rozhodla o likvidaci starého Mostu, o vyuhlení uhelného pilíře pod starým Mostem a o dobudování nového Mostu jako soběstačného okresního města." K tomu citátu snad už netřeba nic dodávat. Jako dokument průměrné (ale s asi unikátními záběry z města odsouzeného k smrti), jako doklad hovadství jedinečné. Nevím tedy, jak tento dokument hodnotit.