kafe.srkal

Co se týká stránky vizuální a kompoziční byla jsem nadšená. Pokud si stejně jako já potrpíte na chladné a temné scenérie, bude jich tu na vás čekat kopec. Ze zbytku jsem ale poměrně zklamaná. Zápletka sice ze začátku vypadala slibně, ale postupně postrádala gradaci a vlastně i význam. Charaktery mi přišli ploché. Pro Bale mám slabost, ale i jeho hloubavé a tajemné pohledy mě začaly dost nudit. Pořád přemýšlím jestli si tvůrci mysleli, že postava Edgara A Poea přilákala víc diváků nebo si prostě jako kinematografický Babica řekli, že tam nějak zapadá.

Přiznám se, že jsem z počátku byla skeptická k sitcomu z policejního prostředí, které pro mě většinou není nějak přitažlivé. Tento názor byl ale hned v několika prvních epizodách roztrhán a Brooklyn 99 si získal speciální místo v mém srdíčku. Vtipné zápletky jsou doplněny komplexními charaktery, které nejde nemilovat. Právě postavy mě na seriálu baví nejvíc. Ani jedna z nich není ultra kladná, všichni mají vyrovnanou směsici pozitivních a negativních vlastností. Oceňuji také, že seriál neobaluje policejní prostředí do cukru a nesnaží se ho propagovat. Právě naopak je do vtipů často schovaná kritika systému a lidí samotných.

Fleabag povedeně balancuje na pomezí komedie a drama, pohotový provokativní a někdy až sprostý humor je vyrovnávám hořkými emotivními momenty. Velmi oceňuji dva umělecké prvky: neustálé boření čtvrté stěny a absenci jména hlavní postavy, které nám po celou dobu není odhaleno. Podle mého názoru je seriál Fleabag povedenou reflexí moderní společnosti, která je nám naservírována na talíř v lehce stravitelné formě plné důvtipu a překvapení.

Tento seriálový počin je postmoderním nahlédnutím do divadelního života. Promítají se v něm jak autentické situace, tak bizarní historky. Vše je spojeno dohromady tak, že divák není schopen rozpoznat, co je vlastně hra a co skutečnost. Pro intenzivní zážitek to ale není vůbec potřeba. Subjektivně musím přiznat, že Dejvické divadlo je napěchováno mými oblíbenými herci, což ve mě při sledování silně ovlivnilo. Přestože totiž jde o umělecké a ne dokumentární ztvárnění, divák má pocit, že je hercům mnohem blíž, než když je vidí hrát normálně.

Neskutečně návyková jízda. První série měla příjemný pozvolný rozjezd a na konci jsem si moc nebyla jistá, jak chtějí autoři téma ještě víc vycucat. Takže jsem vůbec nebyla připravená na takový nápor gradace, který v následujících sériích pokračoval. Smála jsem se, plakala, zamilovala se a třásla se strachy, opravdu bez nadsázky. Charakterů a celému příběhu se nebezpečně jednoduše podléhá.