Elerrina

Na co koukali lidé po večerech ve staré Číně v dobách, když ještě nebyla televize? Na duchy! Jenže v palácích, kde se popravovalo, vraždilo a sebevraždilo prakticky pořád, je pak těch duchů už trochu moc. Takže je nutné povolat osamělou nespolečenskou podivínku – Havraní konkubínu, aby zjistila jméno a způsob smrti dotyčného ducha a vysvobodila ho pomocí svých kouzel. No a k tomu jí občas mladý císař přinese jako dárek nějaké sladkosti nebo sponky do vlasů. (Protože když máte paláce plné krásných a rozdychtěných konkubín, tak je samozřejmě logické, že uháníte tu jedinou, která vás příkře odmítá a posílá pryč, že.) Pseudohistorické duchařsko-mysteriózní shoujo s náznakem romantiky, ve kterém se najdou především osamělé emo asociálky. Ostatním ho lze doporučit jen na vlastní nebezpečí. Především proto, že celý ten námět, který měl značný dramatický potenciál, je zpracován tak podivně odtažitým způsobem, že působí vlastně trochu nudně.

Hlavní hrdina je celkem sympatický týpek, ale jinak je to random směska nudy, ulítlého bizáru a prvoplánových citových vydíraček. Děj fragmentovaný do krátkých, často jen několikaminutových epizod a hnusná odfláknutá kresba taky moc nepomáhají. Ale pokud vám například zápletka o démonickém vlkovi, co sežere penis mrtvole čaroděje, která pak obživne a začne ho hledat, připadá vtipná nebo cool, směle si přičtěte libovolný počet hvězd navíc.

Storka o inteligentních krysách, které se pod vedením mazané kočky spolčily s amatérským krysařem, aby si vydělaly peníze na cestu do neexistujícího ráje, je akorát další ukázkou toho, jak těžké je adaptovat Terryho Prachetta. Především proto, že je to vlastně jen doširoka rozvinutá absurdní anekdota (s náznakem pokusu o filosofický přesah). Snaha udělat z ní animovanou pohádku pro děti pak selhává už v tom základním - v pochopitelnosti příběhu. A když se připočte ještě nablblé rozhodnutí tvůrců každou chvíli prolamovat čtvrtou stěnu a vysvětlovat literární haluze, a hodně, ale fakt hodně divný záporák, je výsledkem dílko, u kterého většinu času dumáte, komu je vlastně určené. Asi jen literárně orientovaným teenagerům a fanatickým milovníkům prachettovského humoru.

V prvním plánu hyperaktivní a barvičkovitá sestava videoherních sekvencí prokládaná krátkými dějovými momentkami, v tom druhém klasický, vlastně úplně archaický pohádkový narativ o statečném outsiderovi, který zachrání princeznu a její království (a bráchu) ze spárů draka. (Jasně, ona je to vlastně želva - ale chrlí oheň a chce si vzít princeznu, takže ...) Je to až příliš jednoduché, ale vytýkat předvídatelnost ději, který je primárně určen pro cílovku, která tyto vyprávěcí vzorce nemá ještě nakoukané, není fér. A navíc je to ve třetím plánu (vzhledem ke globální oblíbenosti) uspokojivý políček do tváře všem soudobým disneyovkám a pixarovkám, dokazující, že ta nejširší divácká základna nestojí o moderní rodinné a jiné experimenty a naopak je už docela vyhladovělá právě po takovéto klasice.

Na první pohled další z řady zaměnitelných isekai o reinkarnovaném hrdinovi, u kterého si zpravidla jen odškrtáváte zabité nebo jinak poražené nepřátele a holčiny přidávané do harému (i když zrovna v případě tohoto chladného jedince je ten harém jen teoretický). Při pozornějším sledování ovšem zaujme Seikův nejednoznačný a trochu zneklidňující charakter, pěkně ztvárněná magie, která je přehledná a zároveň originálně pojatá, a pomalu se rýsující politicko-mocenské pozadí. Zase jsme totiž ve světě, ve kterém má v budoucnu bojovat předurčený hrdina na straně lidí proti králi démonů. Jenže démoni se rozhodli budoucí hrdinku a Seikovu spolužačku raději včas zabít, což se Seikovi, který by chtěl být v tomhle životě opatrnější, aby neskončil tak jako minule, vůbec nehodí. Závěrečný twist je pak hodně fajn, dává celému ději zpětně trochu jiný smysl a ukazuje, že tenhle kousek je přece jen o něco promyšlenější než většina ostatních spotřebních fantasy na jedno zkouknutí. 75%

Monumentální bitva, na kterou vnadila celá předchozí sezóna, je tady a je ....  možná až příliš monumentální? Ano, je to dechberoucí, je to ultimátní a je to temnější a brutálnější, než všechno, co tu bylo před tím, jenže - výsledkem je svět v troskách, na který není hezký pohled. A Midoriovi z toho všeho trochu hrábne. V závěru se nám sice opět dostává rádoby optimistických ponaučení o tom, že společně je možné všechno překonat a tak všelijak podobně, ale už to nějak není ono. Všechny ty kdysi vtahující osobní linky šly stranou (s vyjímkou  tragického dramatu v Todoroki family) a z kdysi celkem pozitivního hrdinského shounenu se stala změť hysterických traumat a celospolečenských konfliktů.

Překvapivě nápadité, opulentně výpravné a celkem snesitelnými vtípky prošpikované fantasy, které většinu času i docela slušně odsejpá. Skoro lituji, že jsem Dračák nikdy nehrála a že už nejsem puberťák, protože si dokážu představit, jak nadšeně bych napálila pět hvězd. Takhle musím s lítostí jednu ubrat za neuvěřitelně špatného Hugha Granta (ten chlap zapomněl hrát nebo co?), za podivně sestříhané a ozvučené soubojové scény a nefunkční rodinnou linku s odcizenou dcerou, která dost skřípe (ta linka, ne dcera). Ovšem Chris Pine je boží a fakt by mu měli okamžitě odklepnout čtvrtý Star Trek. 90%

Pochopila jsem, že vychovávat pubertální děti v akvárku je strašná dřina. I když vám s tím sem tam bodne nějaká velryba.

Dlouho postrádaný charismatický záporák konečně dorazil na scénu. A opět, zúročují se tu skoro všechny motivy, které v  předchozích dílech vypadaly jako jen tak ledabyle nahozené, což je strašně fajn.

Hezky a efektně se uzavřela většina příběhových linek, které byly od začátku načrtnuty, což opravdu potěšilo.