Elerrina

Hezky a efektně se uzavřela většina příběhových linek, které byly od začátku načrtnuty, což opravdu potěšilo.

První půlka s budováním nové existence v odlehlé lidské vesnici je docela fajn koukatelná a hlavně tu konečně pro jednou máme opravdu dospělého, byť trochu uťáplého a natvrdlého hrdinu. Jenže čím víc se to blíží ke konci, tím víc to proklamované nepřátelství mezi lidmi a démony mutuje na stupidní a opravdu strašlivě kýčovitou jihoamerickou telenovelu. Vzájemně bojujícím nepřátelům stačí jen pohlédnout na roztomilé miminko, aby jejich okoralá srdce roztála a všichni si mohli padnout do náručí, protože seznali, že jsou vlastně jedna velká rodina (nebo alespoň přátelé, kamarádi a kamarádky), a tak. Takže si radši připravte kapesníčky. Nebo dostatek žehlení.

Mandalorian Slevová akce - dvě epizody za cenu jedné! No, nekupte to. Návrat Mandy a Bo-Katan z dolů byl super, ale trable doktora Pershinga mě fakt vůbec nezajímaj.

Spíš céčko než béčko, čemuž odpovídají ty tři použité lokace (trenažér kokpitu letadla, okraj džungle a rozbitý filipínský slum) i rozlítaná ruční kamera, soustavně se snažící zabírat již notně strejdovitého a umolousaného Gerarda Butlera co nejvíc zblízka, ačkoliv jeho vyžilému obličeji by prospěl spíš půlkilomerový odstup. S vyjímkou výživné finální přestřelky, kterou ovšem jistí přivolaný tým chladnokrevných profíků, ale působí všechna ta akce tak nějak předvídatelně a sem tam i nechtěně směšně, ačkoliv (mě dosud neznámý) Mike Colter zachraňuje co se dá a kečupem se nešetřilo. 50%

Jeden z nejsympatičtějších současných šónenů nafasoval třetí pokračování a nepřekvapivě se naplňují moje dřívější obavy, že to bude postupem času degradovat směrem ke zbytečné roztahanosti a spoustě nikam nevedoucích fillerů. Celou sérii vyplňuje jeden jediný arc – Dožínkový festival, kterého se účastní nejen Abnormální třída, ale i všichni ostatní studenti z ročníku (podobnost se školními eventy v My Hero Academia je jistě jen náhodná, že ...). Takže tu máme fajn úvodní tréning s novými učiteli, čtyřdenní lesní bojovku a nakonec finální oslavy, a pozornost je přitom bohužel stejnoměrně rozdělena mezi Irumu, všechny Irumovy spolužáky a ještě pár dalších nových, většinou zbytečných postav. Jenže zatímco u výše zmíněné MHA (za jejíhož odlehčenějšího klona se může Mairimashita! Iruma-kun směle považovat), byly vedlejší postavy skvěle napsané a opravdu zajímavé charaktery, tady jsou to prostě jen takové prvoplánové figurky, často doslova bez vlastního xichtu (za psychologicky nejpropracovanější z nich se dá považovat otravná, lehce retardovaná Clara, což hovoří za vše). Jako křoví pro groteskní děje fungují výborně, ovšem úporná snaha stavět okolo nich nějaká pseudodramata v průběhu festivalového boje vyloženě selhává. Za těch pár epizod čistě jen s Irumou pět hvězdiček, za ty ostatní jednu, no a vychází mi z toho lepší průměr. 70%

Hodně zvláštní mix temné a děsně osudové příběhové linky, spousty krvavě brutální akce a scének vyplněných neobratnými pokusy o vulgární idiotský humor. Archetypální postavy s psychologickou hloubkou vydefinovanou moudry z lifestylového časopisu (buď tím, kým doopravdy jsi) tu slouží výhradně jako věšáky na samoúčelná dramata, která jsou sice sem tam dobře vypointovaná, mnohem častěji se ale nesou v duchu beznadějná situace – deus ex machina vyřešení – další beznadějná situace – další objevení se nových sil, zásah shůry, zázrak, cokoli. No, nejpozději od půlky je už asi každému jasné, že přes všechnu tu děsivou temnotu a strašlivá nebezpečí se hlavním postavám nikdy nic nestane, protože ať jsou jakkoliv v ohrožení/těžce raněné/umírající, stejně se zhruba do deseti vteřin nějak zázračně postaví na nohy a s pokřiveným úsměvem na rtech a nějakým tím shit nebo fuck rozmáznou hnusáky po stěně. Nepřítomnost jakékoliv funkční romantiky je rovněž jasným ukazatelem, že tahle ve své podstatě pubertální partička je opravdu dobrá hlavně v tom tvářit se strašlivě cool a namachrovaně. Bonbónkem je pak random vytěžování klišovitých plot twistů (typických spíš pro anime) jako bratr proti sestře, zhypnotizovaní přátelé proti sobě navzájem nebo sebedestruktivní posedlost pomstou. Takže v mnoha směrech zábavný pokus, ale přiznejme si, že představa, že jadrné vyjadřování, ztmavené scény a zombíci ukusující lidem hlavy udělají z animáku pro teenegery animák pro dospělé je ukázkou právě té nedospělosti, kterou ti hrdinové vlastně reprezentují.

Lucidní sen emocionálně retardovaného incela, který neuvěřitelným způsobem selhává v té úplně nejzákladnější rovině vyprávění. Všechno, ale opravdu úplně všechno je tu jen na efekt. Nikoho nepřekvapuje, že většina owerpowered hrdinů přišla ke svým schopnostem dost nepravděpodobným způsobem, ale pan "I am atomic" je fakt zbrusu nový a dosud neviděný level debility. Lore světa se utápí v nesmyslech, hlavní hrdina je lehce odpudivý sociopat s nejasnými preferencemi, všichni ostatní naplňují vzorce nezajímavých až otravných šablon a narativ to v zásadě žádný nemá, děj připomíná spíš sled tematicky spřízněných videí na TikToku. Nicméně zcela jasně chápu, proč to tady všichni hodnotí tak vysoko - ten pocit mám absolutní převahu nad vším a nad všemi, to je zjevně droga, která se nedá odmítnout.

Okouzlující romantika, která se nám snaží dokázat, že osamělí nesmělí třicátníci na tom vlastně nejsou s citovým životem o mnoho lépe než puberťáci. Ovšem těch náhodných setkání je tam opravdu až příliš mnoho.

Sledovat příhody Yuzu a jejích kamarádek je jako pozorovat třpytivou duhovou mýdlovou bublinu, která se zvolna vznáší nad letní krajinou. Víte, že je to jen hezoučké prázdné nic, ale stejně od toho nedokážete odtrhnout oči.

Hodně naivně zpracovaná legenda o nepřemožitelném hrdinovi, kterého už ochraňování lidstva pěkně sere, takže se vnutí k velitelům démonů, které předtím porazil, jako jejich krizový manažer a osobní terapeut. Načež se postupně ukáže, že on sám má vlastně zdaleka ten největší psychický problém ze všech. Kdyby to celé skončilo předposlední epizodou, asi by se to dalo považovat za originální a snad poměrně zdařilý mix fantasy a sci-fi (i přes všechny ty ujeté blbosti, které to vrší jednu na druhou - počínaje tím, že démoni jsou prezentováni jako ti hodní, protože zabili při invazi jen nezbytné minimum lidí, a konče motorem, který ke svému pohonu údajně využívá mikročernou díru a vypadá jako malá kulička). Finále ovšem nepřekvapivě zneguje všechno, co bylo na té historce zajímavého. 50%