sedm.1

David Lowery je velmi specifickým filmovým tvůrcem, jehož dosavadní práce, a to ať už scenáristická, tak režijní, mě ani jednou neoslovila, tedy až doposud, jelikož Ain’t Them Bodies Saints mi fakt sedlo, a to především z důvodu její vážně výrazné podmanivosti, což ovšem nemění nic na faktu, že se opět jedná o podívanou pro skutečně jen úzký okruh obecenstva, mezi nějž se ovšem tentokrát řadím i já. Celé je to tedy sice zpracované ve velmi pomalém tempu, dbající především na co nejpůsobivější atmosféru, emoce a samozřejmě i vizuální podobu, a to vše zde funguje nadmíru přesvědčivě, poutavé jsou ale i veškeré postavy, jenž si dokážou získat jak sympatie, tak zájem a zásadním způsobem celý film pak pozitivně ovlivňuje i hvězdné herecké obsazení, kterému nelze nic jiného než tleskat. Samotná zápletka jinak není nikterak originální, nápaditá, či nepředvídatelná, což v tomto případě ale vůbec nevadí, jelikož o ní tu vlastně až tak moc nejde, nicméně svou funkčnost si udržet dokáže, čímž výslednému dojmu nikterak neubližuje. Za mě se zkrátka jedná o velice působivý snímek pro melancholicky smýšlené publikum, co si dokáže užít filmové umění i bez tradičních popcornových ingrediencí

Shotgun Wedding je taková klasická nenáročná oddychovka určená pro publikum, které je toho schopné opravdu spoustu odpustit, pokud k tomu nicméně potenciální divák zaujme ten správný postoj a přístup, tak si myslím, že by se vyloženě o nějaké zásadní zklamání nemělo jednat. Hlavní předností celé této podívané je každopádně obsazení, a to v první řadě neustále neuvěřitelně sexy JLo, která tu nejprve provokuje nejedno lačné mužské oko jen v kalhotkách a titěrném tričku, no a pak po zbytek filmu tu zas pro změnu pobíhá s fakt přetékajícím dekoltem, takže minimálně v tomto směru má pánské publikum o zábavu postaráno, zábavný je nicméně i její parťák se sympatickou tváří Joshe Duhamela, a naštěstí pro film nezůstávají pozadu ani ostatní vedlejší postavy, které jednak sem tam fakt vtipně zahlásí, a jednak žádná z nich nepůsobí vyloženě trapně, což je též velmi příjemná záležitost, takže v tomto ohledu, tedy postavy a jejich herečtí představitelé jsou naprosto OK, a filmu ve výsledku hodně pomáhají. S čím je to ovšem mnohem horší, tak to se zápletkou, která tedy sice určitě disponuje opravdu svižným spádem a tvůrci tu nic nenatahovali zbytečnými scénami, takže nuda nehrozí, nicméně právě v rámci zápletky je zároveň potřeba oné v úvodu zmiňované divácké tolerance, jelikož je celá těžce předvídatelná, nenápaditá, a především strašně moc naivní a hloupá, což celému filmu dost podkopává její přesvědčivost. O akci bych se tu jinak nějak obsáhle nerad rozepisoval, jelikož nestojí vážně za nic a i o ní se dá hovořit jako o negativním prvku, a co se týče vtipnosti, tak tam je to v rámci porovnání funkční vs nefunkční humor tak půl na půl, ale je pravdou, že snad ani jednou ten humor nesklouzl k nějaké fakt úplně vyložené trapnosti, takže v tomto ohledu u mě panovala spíš spokojenost. Ve výsledku se tak na jednu stranu jedná sice o fakt velkou ptákovinu, na stranu druhou to i přesto lze označit za ptákovinu vcelku funkční a zábavnou, takže pro nenáročné a tolerantní obecenstvo by se mohlo jednat o vážně vděčnou zábavu

Jakmile se jakýkoliv film týká tématu Osvětimi, respektive spíš jakéhokoliv koncentračního tábora, tak jde naprostá většina takových počinů s emocemi až na dřeň, a ani Harry Haft není výjimkou, a je pravda, že právě momenty z tohoto prostředí a z té doby patří k tomu jednoznačně nejsilnějšímu, co celá tato podívaná nabízí. Harry Haft se ovšem odehrává převážně ve dvou časových rovinách, v závěru se to pak přesune ještě i do třetí, a to do pokročilého věku ústředního hrdiny, no a jakmile prostě děj opustí dění v Osvětimi, tak to přestává být už taková sláva a spíš se jen čeká, kdy se to retrospektivně vrátí zase zpět. Proč to každopádně až tak nefunguje mimo Osvětim si ale nedokážu moc vysvětlit, snad za to může ne zrovna dvakrát sympatická postava Harryho Hafta v jinak velmi zdařilém podání Bena Fostera, možná za to může i ten kontrast emocí, kdy mimo válečné dny prostě nejsou ani trochu působivé, filmu pak navíc příliš ani nepřidali jednotlivé boxerské zápasy, které jsou vlastně jen tak mimochodem jen dva, což jsem čekal o dost větší dávku, i ty ale byli nicméně zpracovány takovým spíš nepřesvědčivým a nezábavným způsobem, který to též moc neoživil. Co se jinak týče atmosféry, výpravy a vizuální podoby filmu, celé mi to krapet připadlo, že to má snad až takový televiznější look, a za menší negativum by se dal považovat i kolísavý spád, kdy tomu prostě chybělo cokoliv intenzivnějšího, či dech beroucího, takhle je to prostě silné jen opravdu chvílemi, což na zábavnosti úplně nepřidá. Nicméně ve výsledku se i tak jedná o poměrně poutavou podívanou, co jistě dokáže emočně s nejedním divákem zacloumat, jen prostě ale to celkové zpracování není na takové úrovni, aby dokázala skutečně strhnout.

Přestože Killers of the Flower Moon nehodnotím maximálním počtem*, tak i přesto si toto dílo dovolím označit za filmový opus, který mě naprosto uchvátil a který i přes svou opravdu vážně dlouhou stopáž ani na chvíli nenudí, ba naopak závěrečná soudní půlhodinka mi přišla dokonce spíš až uchvátaná a klidně bych celý film tak ještě o pořádný kus natáhnul, jelikož právě k onomu závěru se vztahuje snad má jediná výtka, a to mdlá gradace celého toho monumentálního příběhu a právě z toho pak následně pramenící absence satisfakčních pocitů vůči jednotlivým postavám a vlastně i samotné zápletce. Jinak se ale skutečně jedná o mistrovské dílo, jenž je ovšem dost těžké popsat, jelikož toho obsahuje tolik, že by to měl každý prožít sám, nicméně určitě nutné je zmínit, že Scorseseho režie je opět naprosto bezchybná, ten chlap by prostě asi vážně dokázal strhnout i nějakým story o mouše na hovně, přes zmiňovanou délku to totiž má i přesto neskutečný spád, a i když vlastně za celoz tu dobu nedojde k nějaké ohromující scéně, a to ať už v podobě třeba akční, dramatické, či jakkoliv jinak výrazné, tak stále je dech beroucím způsobem co sledovat, za doslova fantastickou si pak dovolím označit celou výpravu, vizuál a s tím spjatou strhující atmosféru, to je zkrátka všechno zpracováno v naprosto téměř dokonalé kvalitě, no a samozřejmě třešničkou na tomto skvostném dortu jsou pak jednotlivé fantastické postavy a co se týče hereckých výkonů, všichni se překonávají a Leonardo DiCaprio pak už opět jen potvrdil, že se jedná minimálně pro mě o jednoznačně nejlepšího herce všech dob, a to ještě s velkým náskokem, jelikož co tu předvádí za další herecký koncert, to prostě nemá obdoby! Zabijáci rozkvetlého měsíce je zkrátka fenomenální filmový zážitek, jehož nevšední délky je netřeba se obávat, protože naprosto ve všech ohledech má co nabídnout, a čím zaujmout a oslovit.

Poměrně podařená willisovina, kdy sice bez mučení přiznávám, že ty mé tři * jsou určitě nadhodnocené, na druhou stranu když ale vidím ty jednohvězdičkové podprůměry, tak se to tím snažím alespoň částečně vyrovnat, jelikož tak nízké hodnocení si to tentokrát vážně nezaslouží, každopádně faktem je, že se opravdu nejedná o zas až takovou mizérii, i když ono to vlastně ani za willisovinu příliš označovat nelze, jelikož jeho účast by se zde dala počítat na minutky, o jeho slovním projevu pak ani nemluvě, takže si tu zas vystačí s tím jeho hmmm, ehmmm, ahmmm, a když k tomu ještě přihodí ten svůj inteligentní výraz, tak se spíš zas jedná jen o jméno do titulků, ovšem jako již několikrát musím jen smutně konstatovat, že ta jeho účast tu opět vážně ničemu nepřispívá, spíš naopak. Kdo ovšem ten film vyloženě vyzdvihuje, tak je Devon Sawa, který tu válí fakt přesvědčivě a bavil mě, a když už jsem u těch herců a jejich postav, tak opět v porovnání s jinými béčky tu musím též převážně chválit, prostě tu nikdo hloupě nepřehrává a nepůsobí tu ani žádná vyložená dřeva. Fajn je jinak i zápletka, má spád, je zábavná, není úplně předvídatelná, a především se vyhýbá hloupým scénám, což je dost zásadní pozitivum. Jinak se mi líbila i akce, které sice není moc, ale ve všech ohledech působí poměrně výrazně a přesvědčivě a úplně mimo pak není ani atmosféra, takže já jsem s konečným výsledkem v rámci možností skutečně spokojen a v rámci klasických béček se vážně jedná o snadno snesitelný průměr.

Nezábavná a nevýrazná cesta za pomstou Chadwicka Bosemana, který si to tu měl nekompromisně rozdat s losangeleským podsvětím, což zní sice určitě velmi přitažlivě, nicméně zpracování samotné msty se tu jednoduše vůbec nepovedlo, a to prakticky v žádném ohledu. Jednak snad žádný klasický revenge film není tak ukecaný jako právě tento, kdy veškeré postavy pořád něco řeší, Bosemanův mstitel pak chodí snad po celém LA a jen nezajímavě a nezáživně pátrá po pachatelích zločinu způsobeném na jeho sestře, přičemž se navíc seznámí ještě s jakousi troskou, jejíž přítomnost toho též ale příliš nepřináší, co je ovšem ještě podstatnější, tak to je nepůsobivost a nefunkčnost zmiňované pomsty, která postrádá cokoliv výrazného, čímž mám na mysli, že není ani násilná, ani choreograficky poutavá, a celkově se vlastně nejedná ani o cestu nějak explicitní, prolitou krví a mrtvolami, nehledě na to, že nakonec ani finální zúčtování na mě nepůsobilo úplně dvakrát přesvědčivým a satisfakčním dojmem. Postav tu je jinak, jak se říká, na tři prdele, ovšem snad ani jedna z nich není nikterak vyloženě nápadná, a co se týče atmosféry, která v podobných filmech sehrává velmi důležitou roli, tak s ní to tu je tak půl na půl, což znamená, že sice správně potemnělá je, což je určitě pozitivní, nicméně na druhou stranu, že by to přispělo k nějaké větší působivosti celého filmu, tak to bohužel tvrdit nemohu. Já zkrátka když tento snímek porovnám s mnoha dalšími filmy, zabývající se pomstichtivými hrdiny, tak Kingovu pomstu musím zařadit rozhodně k těm spíš průměrně slabším, co sice dokážou určitou kvalitu nabídnout, ovšem co se zábavnosti a prvků podstatných pro tyto typy filmů týče, tak tam nemá čím zaujmout a proto jí lze jen stěží doporučit.

Zásadním problémem filmů, jejichž hlavními hrdiny jsou dětské postavy, je jejich nesoudná naivnost a všudepřítomná infantilita, a právě na to doplácí i tato podívaná, která se mi nechce v zásadě úplně dehonestovat, jelikož několik pozitiv dokáže nabídnout, a to především v podobě postav, kdy jednak ty dětské nepůsobí vyloženě otravně, ale hlavně veškeří záporáci jsou fakt zábavní, samozřejmě na čele s výborným a osvědčeným Michaelem Peňou, který se tu stará o veškerou funkční odlehčenost, naopak co se ale týče Owena Wilsona, tak já prostě nevím, mě ten chlap ale fakt vyloženě ještě nesednul snad ani v jednom jediném filmu a ani zde tomu není jinak, prostě nudný, divný, přehrávající týpek, co pro mě nemá sympatie ani co by se za nehet vešlo. Celé to má jinak i docela spád a ani samotnou ústřední zápletku nemohu označit za vyloženě mizernou, i když samozřejmě nic originálního, či jakkoliv jinak výrazného též nenabízí. Jenže co je to všechno platné, když tam skutečně po celou dobu jen tajtrdlíkují dětska, se kterýma prostě nelze skutečně provádět nic jiného, než hloupé a vyloženě nepřesvědčivé dětinskosti, kdy to ti drobní haranti nandavají ze všech stran vycvičeným žoldákům, no a jak se k tomuhle mám smysluplně postavit? Já prostě tohle mládežnické šaškování nedokážu ani respektovat, ani tolerovat, a ve výsledku tak nemohu být spokojen, když to na mě po celou dobu působí tak strašně naivně a nepřesvědčivě.

No to je zase výplod jako stehno. Jistý pan Turi totiž napsal a natočil takovou historku, že si říkám, jak mu takový nesmysl mohl vůbec někdo zafinancovat a hlavně jak mu to vůbec mohlo publikum tak pozitivně zbaštit, leč v obou případech k tomu skutečně došlo, a já zas jen obracím oči v sloup a sám sebe se ptát, jestli jsem tak mimo já, nebo ostatní. Každopádně, můj zásadní problém s touto podívanou spočívá v samotné podstatě celého filmu, která je fakt, s prominutím, úplně debilní, nepochopitelná, rádoby chytrá, pro mě je to ovšem spíš jen nepovedený zmetek, kdy jsem při závěrečných titulcích měl jen jeden jediný pocit, a to že jsem právě spláchnul devadesát minut svého života do hajzlu. Což o to, celé to tedy sice začne fakt svižně, kdy velmi pohledná ústřední hrdinka se během chvíle objeví v jakémsi labyrintu potrubí, nebo co to vlastně mělo být, a já byl ve velkém očekávání, co vše se jí cestou za svobodou bude zábavného dít. Hned první pasti ale naznačili, že to zas až taková hitparáda nebude, jelikož ony pasti nebyli ani nápadité a ani efektní, ale pořád jsem sám sebe ještě přesvědčoval, že se to teprve určitě rozjíždí, jenže zhruba po půl hodince ovšem přišlo první velké varování, co bude diváka asi čekat, a to v podobě jakéhosi mechanického ramene, které vyjede ze stropu směrem k hrdince, na jejímž konci byla trapně zpracovaná lebka s ,,uzdravovací´´ přilbou, která zahojila ústřední hrdince krvavý šrám a já si v ten okamžik poprvé a rozhodně ne naposled řekl, tvl, co to je??? To jsem ale ještě netušil, že to je teprve začátek celého toho nesmyslu. Po pár minutách totiž hrdinka dolezla téměř ke konci, jenže úplného cíle se jí nepodaří dosáhnout a najednou se objeví zpátky na začátku. A nanovo, ty samé pasti, ty samé problémy, do toho se objeví pár zhovadilých vsuvek, které místo toho aby cokoliv vysvětlovali, tak akorát naopak spíš ještě přiložili pod kotlem celé té nesmyslnosti, no a pak dojde konče k závěrečné pointě a to je dámy a pánové taková šleha, že nebýt pár napínavějších momentů a již zmiňované pohledné herečky, tak bych tomu s tou největší chutí lupnul ryzí Odpad!, jelikož tohle je přesně ten typ rozuzlení, který já označuji za tvůrčí vytření si prdele divákem. Já zkrátka po celou dobu vůbec nepobíral, o co tu šlo, kde, čím, za čím, jak a proč se ta hlavní postava vlastně pachtila, navíc veškeré ty stále dokola opakující se pasti tu jsou fakt o ničem, takže ani ony tu podívanou jakkoliv neoživili, a mě z toho prostě nevyplývá nic jiného, než směrem k Meandre konstatovat jedno velké, rozhodné NE!

Tohle že natočil Neil Marshall? Ten Neil Marshall, co stojí za peckama jako The Descent, Doomsday, Centurion, či Hellboy? Jestli ano, tak v tom případě mi nezbývá konstatovat nic jiného, než že už i filmový svět je nejspíš definitivně v prdeli! Vždyť tahle podívaná od prvního až do posledního záběru jen evokuje vzpomínky na šlamastiky jako In the Name of the King, nebo Bloodrayne, což jsou díla Uwe Bolla a pokud mám jako srovnávat Marshalla s Bollem, tak to už mi fakt jako hlava nebere. No, ale prostě to tak asi je, takže se stalo, že The Reckoning je naprosto nesoudný a ultralaciný brak, odehrávající se v kulisách jak z toho nejlevnějšího TV seriálu, čemuž odpovídá i celkový vizuál, co se jinak týče zápletky, tak to je totálně prostoduchá báchorka, s debilním vývojem, imbecilními dialogy, neskutečně marnými postavami a vrcholem všeho jsou pak herecké výkony přítomných polen, které jsou srovnatelné opět snad tak maximálně s aktéry z Bollových filmů. Navíc vzhledem k Marshallově řeznickým choutkám z jeho předchozích filmů tu absentuje i tento prvek, tedy nějaké pořádné nekompromisní gore jatka, když tedy nepočítám tu jednu přejetou hlavu, což bylo sice dost zábavné, ale zároveň i sakra ojedinělé. Ne, tuhle zrůdnost prostě Marshallovi skutečně nehodlám odpustit, to je pod veškerou úroveň, a od Odpadu to v podstatě zachraňuje jen pohledná herečka v ústřední roli, což je vážně na pováženou!

Z Anihilace mám velice podobný dojem jako z Garlandova následujícího filmu Men, kdy jsem byl též prakticky až do závěrečné půlhodinky s průběhem filmu opravdu spokojený, pak ovšem došlo na závěrečnou pointu, a ta mé do té doby pozitivní nadšení jako mávnutím proutku spláchla do hajzlu a výsledné pocity z onoho filmu tak nakonec nabraly strmou křivku směrem dolu a stejné to tak mám nyní i s Anihilací. V žádném případě tu tedy nechci zpochybňovat dvě věci, a to že Garland má jednak poutavé, nevšední a zajímavé nápady, a jednak po technické stránce lze jeho filmům též jen těžko cokoliv vytýkat, především tedy jejich vizuální podobu umí zpracovat skutečně výrazným, až dech beroucím způsobem. Své filmy pak umí obohatit i působivou atmosférou a zápletku zahalit do lákavého tajemství, držícího diváka po celou dobu v napětí a v nevědomosti, jelikož co jeho příběhy rozhodně nejsou, tak to předvídatelné. Jenže pak právě nastává ten zásadní problém, a to závěrečné rozuzlení, které představuje stejně jako třeba právě v Men jen jeden velký, těžko pochopitelný bizár, zmatenost a podivnost v jednom, s rádoby filozofickým přesahem až na půdu a hovno z toho. Přitom je to ovšem škoda, jelikož jak jsem již zmiňoval, tak až na to finále ve všech ostatních ohledech funguje Anihilace spolehlivě a zábavně, asi by to prostě chtělo jen ne za každou cenu být jiný, ale spíš použít nějaký normálnější, přesvědčivější a hlavně divácky vstřícnější zvrat, co by dával všem smysl, jenže to už by pak zas ale nebyl Garland, takže je to vlastně celé tak trochu začarovaný kruh, ze kterého jako poražený ovšem bohužel vychází právě divák. Anihilace je zkrátka výborně natočená, vizuálně podmanivá a dějově poutavá podívaná, které ovšem dokonale podráží nohy fakt divná a jen těžko vstřebatelná pointa.