imaginer21

Fraserův opus magnum v herectví? Téměř určitě. V této poloze ho tak moc neznáme a konečně mohl naplno využít ta svoje psí kukadla. A nejen to. Nakolik ale téma je dostatečně nosné (i když odvážné), to je věc druhá. Osobně nevím, zda Charlieho motivy na filmovém plátně mohou jakkoliv ospravedlnit skutečné (pře)jedlíky, kterých je za "velkou louží" přehršel a spíš než životní drama za jejich váhou stojí obyčejné fastfůdové obžerství. K závěru to na mě bylo už příliš citově vyděračné, ač v dané situaci celkem střízlivě uchopené. Fraserovi ale fakt přeji mnoho dalších charakterních rolí, protože tady se setsakra dobře předvedl.

Filmem roku zůstává Maverick, ale nepochybuju, že o tomto vizuálním eposu se bude sáhodlouze psát ještě mnoho desítek let po Cameronově smrti. Zejména pak v kontextu s rozjetou komplexní ságou, jejíhož završení se máme teprve dočkat za dlouhých 6 let. Ačkoliv kvůli mnohaleté přestávce Camerona dohnal konceptem dlouholetého a precizně stavěného filmového verza Marvel, toto je určitě událost sama o sobě. Mám-li tedy hodnotit pouze film samotný, logicky půjdu níž, neboť vedle oné opulentní vizuální stránky film vlastně nic extra nenabízí (což už bylo mnohokrát zmíněno jinými jak tady tak v zahraničních recenzích). Pakliže ale na film pohlížím jako na segment obří, teprve stavěné příběhové a fantasy skládačky, jejíž vyvrcholení si teprve můžeme jen domýšlet (oproti Marvelu, který stavěl na už známých komixových příbězích, tu nevíme zhola nic o Cameronově příběhové vizi), jsem vlastně opravdu bezmezně spokojen. Protože očekávání byla kladena zejména na hlubší vhled do světa Pandory (podvodní část je jedním slovem strhující) a na 3D stránku vizuálu (ke které se jiné bijáky technicky jen stěží přiblížily i po 13 letech), beru slabší příběh jako část skládačky, k níž se teprve v dalších dílech snad dopracuje. A pokud ne, pořád to bude zcela nová filmová éra, na kterou se opravdu ještě dlouho nezapomene. Film vyrobený pro 3D na maximálním plátně. A o tom pro mě návštěva kina je, o té vizuální podmanivosti, kterou si na monitoru nikdy neužiju. A tohle Cameron zatraceně dobře ví!

Jazykem Johna Keatinga: Duše básníků i cyniků dokonale povznášející filmový zážitek.

Spíš technicky velmi dobře zvládnutá fantasy než klasičtější vánoční pohádka. Obsahově jde na jistotu, neboť se zakládá na ověřených značkách (nejokatější inspirací je Společenstvo prstenu, Harry Potter a samozřejmě oba díly Doctora Strange). Na Elišku Křenkovou se moc pěkně kouká, navíc ve vážných chvílích jí to jde uvěřitelně i herecky, zato těch veselejších momentů jakoby se vůbec neměla chuť účastnit. Hlavní duo z prvního dílu (logicky) upozaděno a jejich linka moc do příběhu nepřináší. Zdařilý casting se tak chytá hlavně v té záporácké části. O zábavu se žel starají vesměs jen dva "sidekickové" Písařík a Ouvín, což mi k nějakému komplexnějšímu filmovému zážitku žel nepostačilo. I tak silné tři.

Variace na Lásku nebeskou po x-té, tentokrát ale v českých vodách a s českým (a opravdu vesměs laskavým a nešroubovaným) humorem. Hlavním tahounem je duo Kaiser-Lábus, které diváka znalého legendárních skečů fakt potěší, neboť ti dva, kdykoliv se potkali, zajistili výbuchy smíchu. Jednotlivé linky celkem předvídatelné, ale přesto velice mile zahrané, opravdu nejednou zahřejí u srdce. A scéna s Jiřinou Bohdalovou a Pierrem Richardem ve francoužtině je prostě une joie à voir. Viděno v Golden Class v kine Max v Prešově a v té komorní atmosféře to splnilo očekávání nadmíru. Víc takových srdcovek.

Originál jsem neviděl, ale neumím si představit, že by do role zranitelné, citlivé, osamělé, ale zároveň silné a ve všech ohledech okouzlující doktory v takovém slaďáku hrál někdo jiný než právě andělská Meg Ryanová. Paradoxně ve městě andělů je ona tím nejandělštějším, co tenhle okuskvostný biják nabízí. Film jako takový (a protože už jsem byl připraven na jeho závěr) rozhodně pohltí především silnou kombinací skoro Spielbergovské kamery a neotřelého citlivého soundracku. Nick Cage však, jakkoliv se snaží, mi tu pořád připomíná spíš tichého psychopata než romantickou duši toužící po naplnění. Ale za to jistě může fakt, že rok předtím téměř totožně oblečen skutečně psychopata hrál. To pak člověk jen tak jeho děsivý výraz z hlavy nesetřese, i kdyby Nick citoval Bibli a recitoval Bezruče.

K této Mayovce se z mého dětství váže jedna velká zrada: Když Česká televize tehdy vydala balíček propagačních fotek, byl to právě tenhle díl, co nebyl odvysílán spolu s legendární čtveřicí, ale scény z něj už kartičky odhalovaly. Natěšen ze zapůjčeného VHS jsem hltal každou sekundu filmu, abych ty záběry ve filmu poznal. A ony tam nebyly. Na jednom ze snímků se oba pokrevní bratři sklánějí nad tělem Tujungy, ve filmu ale Old Shatterhand dojde k Vinnetouvi až poté, co statný náčelník Apačů svého adoptivního syna nese v náručí. Na snímku je Old Shatterhand v radostném rozpoložení s Palomou, ve filmu vedle ní ale stojí se vší vážností. Prostě jako bych sledoval jinou, temnější verzi tolik vysněného a do té doby neviděného bijáku. Samozřejmě pak jsem dospěl, Mayovky obecně se staly jen symbolem nostalgie a oba legendární gerojové mi ve vzpomínkách utkvěli spíš díky úžasnému dabingu, zejména krále Miroslava a Werichova rybáře, pana Vladimíra Ráže. Po letech jsem se k tomuhle filmu vrátil a dojmy jsou to rozporuplné. Jednoznačně nejde o Mayovku na motivy nějakého Mayova románu. Jak mnohé další komentáře tady zmiňují, s Mayem to má společné jen ty hlavní postavy. Oproti původní Reinlově tetralogii je to opravdu temnější, ráznější, drsnější a jednoznačně nekompromisnější a explicitnější (přepadení farmy, smrt chlapce, Palomina nahota, nas*aný Vinnetou jak v indiánském souboji tak v závěrečné vřavě). Tomu ruku v ruce napomáhá naprosto odlišný, výpravnější a určitě ne romantický hudební motiv. No a všemu tomu korunu nasazuje past na Old Shatteranda, který pro mladého kluka byl vždycky symbolem neohroženosti, důvtipu a a šarmu v každé situaci, ale tady prostě vpadne do tak průhledné pasti, že to zcela rozbourá tu radost z jemu odebraného hrdinského cejchu (viz scéna, kde bezmocně u kůlu sleduje hromadné odpravování indiánů). Navíc oba bratři se vlastně po většinu stopáže nesetkají, a tak chybí i ona osudovost sršící z té jejich vzájemné bratrské chemie. Vinnetou víc řeší svého syna, Old Shatterhand vlastně ani neví, co je jeho hlavním posláním (vedle spravedlnosti si konečně mohl nabrnknout snědou indiánku, ale namísto toho se plácá v jedné nesmyslné pasti za druhou). A to v té "Leonovské" atmosféře jaksi působí dost směšně (zatímco vtipný element v podání groteskního Sama Hawkinse tady paradoxně moc zdařilého humoru nepřinese). Jsou tu ale i jasné klady: Vedle původního dabingu si vychutnáme další divoké Jugoslávské reálie, které nám v předchozích filmech neukázali. Vinnetou si konečně namaluje warpaint a spolu s ním ukáže, že na svou jinak mírovou povahu je to zásadový drsoň, který se bije do krve, když o něco fakt jde. A Paloma je prostě kus baby (kam se na ní hrabe Nšoči nebo Rybanna). Old Shatterhand se vedle ostatních Mayovek snaží být temnější, realističtější a výpravnější. Bohužel ale na úkor neúmyslné krádeže důležitých rysů u hlavních a námi milovaných postav se to daří jen tak napůl. Určitě je to ale pořád jeden z těch poctivějších příspěvků k Vinnetouovské sáze.

Spielberg to vůbec nemá jednoduché. Při všech těch Netflixech, Disney+, HBO a kdovíco natočit vesměs komorní dílo a vsadit ho měsíc před Vánoci do kin. Mnozí přitom do "sálu, kde se plní sny" hodlají davově naběhnout na veleočekávaný příběh vody, takže sály ještě tlí vesměs prázdnotou (ano, i můj případ - v sále jsme byli jenom 3). Ale jak se tomu jednou poddáte a dáte i v dnešní době multiplexů šanci dospělé poctivé filmařině před mainstreamovou pestrobarevnou ale vesměs bezduchou cinematic-show, vyjde vám, že 75-letá režisérská legenda i po tolika "zářezech" má pořád co nabídnout. Je to především ta dokonalost v každém záběru, o které mistr vypráví a zároveň ji umně využívá přímo na plátně. Je to o nevtíravém a přesto silném ždímání emocí z minimalistického dramatického děje. Jde o využití každé postavy, každého herce, v dokonalém záběru či sekvenci, která sice může trvat jen pár minut (part Judda Hirsche), ale do konce filmu na ni nezapomenete. Jde o nádherné prokreslení psychologie postav formou zdání naprosté civilnosti, která je ale umocněna perfektní kamerou v každé sekundě dané scény za doprovodu stejně zdánlivě civilní, ale do každé chvilky naprosto dokonale vsazenou notou hudby Johna Williamse. A neposledně jde o nenutivé poselství filmu, že i přes vnitřní tragédii způsobenou rodinným či školním trápením je vysvobozením pro každého z nás ten kus dítěte, který nechce přestat snít a nechce odhodit tu radost z dětské hravosti, protože ta i přes všechny klacky pod nohama nás nakonec dovede na místa nevídaná. "Provinilost je promarněná emoce." Prosím Oscara pro fantastickou Michelle Williamsovou! Proč teda jen (silné) čtyři hvězdy? Tak nějak jsem doufal v ještě snověji (či na plátno hravěji a častěji) převedenou potřebu Sammyho uniknout z všedních bolestí. Ale kdo ví, třeba ještě mi ten dojem dozraje a tu pátou přidám.

Zapruderův film, Kubánci, CIA, mafie... slizský Clay. Všechno tam je. Oliver Stone (stejně jako skutečný Jim Garrison a davy nesouhlasivců po celém světě) se prostě nedokázal smířit s oficiální a mírně řečeno nevěrohodnou verzí popisu Kenendyho smrti podanou Warrenovou komisí. A tak, se svým umem, smyslem pro vycizelovanost, timing, drama i patřičný morální podtext vytvořil tak komplexní doku-drama, že ty tři hodiny utečou jako voda bez jediného pocitu nudy. A na závěr ještě koukáte s otevřenýma očima a padlou čelistí, čeho jste to právě byli svědky. Ano, o témtau bylo napsáno mnoho knih, natočeno mnoho dokumentů, Stone samotný zakládá film spíše na těch kontroverznějších teoriích, ale s odstupem času (a příchodem Stoneova dokumentu) před Stonem dáváte hlouběji a hlouběji klobouk dolů za to beztak ukočírované dílo, v němž se režisér nebál prstem ukázat i na to, jací zm*di v 60. letech neměli obavy se na něčem tak hnusném podílet. A hlavně jak snadno se dá obalamutit široká veřejnost vysoko postavenými složkami, kterým zachutnala moc. Nechť je film (jakkoliv kontroverzní a přemrštěný) jejich zrcadlem. I zrcadlem celé té společnosti, která něco takového dovolila. Kostějův závěrečný monolog vystačí na samostatný plnohodnotný film a zasluhuje ocenění i obdiv.

Je mi jedno, jestli JFK zabil ošklivý drak nebo bezhlavý rytíř. Podstatné dojmy z celé kauzy (nikoliv jen dokumentu) jsou ale takové, že je mi vysloveně na blití z toho, jak si svět nepřeje jít cestou příměří, jak si vždycky sviňská šedá eminence najde cestu k nastolení vlastní vlády a jak válka i v moderním světě je pořád hlavním zdrojem příjmů posazených vysoko nad cenu života. V takovém absurdním světě žijeme, a ať už byl JFK všelijaký, nebál se na tuhle absurditu ukázat, otevřeně o ní mluvit a dokonce na upřímnosti o ní postavit politiku. A protože tyhle jeho hodnoty se nenosily (a nenosí), bylo potřeba ho odkráglovat. Fascinuje mě, jak dlouho americké veřejnosti trvalo, než začala hromadně napadat nevěrohodné výsledky zkorumpované Warrenovy komise. Oliver Stone na to šel chytře. Necelých 30 let po atentátu natočil (z konspiračního hlediska) mírně přestřelený polodokumentární velkobiják, ve kterém nastínil základní pilíře pravděpodobné skutečnosti pozadí celého atentátu, rolí Donalda Sutherlanda nechal defacto vyřknout hlavní zájem celého pátrání (kdo, kdy, kde... to je jen představení pro lidi... a důležité je PROČ) a zcela zásadní pro film byl obdivuhodný půlhodinový Kostějův monolog s emotivním poselstvím na konci. Ač samotný film měl hodně faktických mezer, svůj účel splnil - podnítil k uspíšení odtajnění dokumentů vedoucích k ujasnění celé kauzy JFK. A to ukazuje dokument bravurně. I když ve finále se od dob velkofilmu z roku 1991 moc nového nedozvíme, svědectví a občasná nová fakta z odtajněných dokumentů dávají poněkud jasnější představu o tom, kdo tahal za nitky, a dokonce o tom, že ti zm*di si to chtěli pojistit modelovým plánováním hned několika atentátů v průběhu podzimu 1963 (a jak Oswald doplatil na svou naivitu). Je mi na zvracení ze světa, ve kterém skuteční zm*di pokuřují doutníky a popíjejí Whiskey během tahání za nitky, zatímco díky jejich vlivu na druhém konci umírají mnohdy drasticky a zbytečně davy nevinných, a když se to někdo pokusí zmírnit diplomaticky z pozice zdánlivě nejvyšší, nemá šanci. A ti zm*di budou do smrti volní, v pohodičce dál upíjet a popotahovat, protože je chrání imunita, vlastní zkorumpovaný bezpečnostní systém a pochopitelně moc těch krvavých peněz. Nechť je kauza JFK zrcadlem pro nás všechny.