FemmeFragile

Pokud je na světě nějaká knižní předloha, kterou je zatraceně těžké zfilmovat, pak je to určitě tvorba Virginie Woolfové a Michaela Cunninghama, který se k jejímu odkazu hlásí. Zfilmovat asociativní prózu považuju za filmařskou sebevraždu. Zachytit tok myšlenek v obrazech je něco, co rozhodně zní jako absolutní nonsens. V tomto případě se stal zázrak. Nejen, že si autoři Hodin neutrhli ostudu, ale ba naopak – vzniklo fenomenální dílo, které – alespoň pode mého – boří mnohé kinematografické hranice. Hodiny zachycují jediný den v životě tří obyčejných žen žijících v různých dobách různými životy, jejichž osudy jsou ale přesto pevně propletené do sebe. Práce střihu je tu naprosto nepostradatelná, a jen díky výborně odvedené práci se opravdu povedlo všechny tři dějové linky propojit do kompaktního celku, kterým Hodiny podle své knižní předlohy mají být. Cílem není vnímat tyto tři hlavní postavy jako jednotlivce, ale jako propojené organismy, ztělesnění kauzality, příčin a následků ve světě. Nehledejte v tomto filmu pointu. Pointou – a to zcela záměrnou, nenáhodnou – je její absence. Fakt, že v lidském životě nekončí každý den převratnou událostí, není to seriál na pokračování, kde každý díl musí končit napínavě, aby se divák díval příště znovu a dál. Je to pokus o zachycení každodennosti, která v sobě skrývá malé výhry i prohry, je to boj každého dne za vlastní autenticitu a přežití ve světě, který nás přesahuje. Tenhle film jsem viděla poprvé v patnácti letech a okamžitě se stal mým nejoblíbenějším. Tehdy jsem mu v lecčems nerozuměla, vnímala jsem ho asi povrchněji, ale už tenkrát mě uchvátil, a při každém dalším sledování v průběhu let mě fascinuje víc a víc, a troufám si říct, že snad i částečně začínám chápat, o čem to celé je. Myslím si ale, že plně ho člověk může pochopit teprve až ve chvíli své smrti. Filmařům a autorovi předlohy se v tomto smyslu povedlo naprosto jedinečné dílo, které svým smyslem daleko přesahuje lidské chápání až do oblasti lidského cítění.

Carol patří rozhodně k mým nejoblíbenějším filmům. Těžko bych spočítala, kolikrát jsem ji už viděla, a přesto mě pokaždé dokáže něčím překvapit a znovu a znovu fascinovat. Je to úctyhodná sonda do života mladé ženy uvízlé v době, které nerozumí, a ve vztahu, v němž není spokojena. Do života jí vstupuje Carol, nebezpečně krásná, tajuplná žena, mnohem starší a zkušenější než Theresa. Divák Carol sleduje právě zbožným pohledem Theresy, která osobnímu kouzlu Carol okamžitě propadne a jejíž svět se od té chvíle točí jen okolo rukaviček, které si Carol zapomene na pultu vánočně nazdobeného hračkářství. Její touha Carol poznat osciluje mezi dětskou naivitou, patologickou obsesí a náboženskou extází, je krásná a dojemná i děsivá zároveň. Jejich vztah, který se od té doby rozvíjí, je intenzivní a jedinečný, někdy spalující a zhoubný, tak hluboký, až to někdy nejde unést. Myslím, že přesně takhle se dá popsat i můj vztah k tomuto filmu: každou jeho vteřinu si vychutnávám jako zakázané ovoce, ale někdy je mi při něm tak těžko u srdce, že se na něj nemůžu dívat už ani minutu. Sledovat Carol je jako vrazit si nůž mezi žebra a s extatickým požitkem jím v ráně otáčet. Děsí vás to, ale nemůžete přestat. Carol budete buď nenávidět, nebo z hloubi duše milovat, stejně jako její knižní předlohu, která je podobně transcendentním zážitkem. Nic mezi tím ale neexistuje – na tenhle film zkrátka nelze mít nevyhraněný názor.

Zkrocená hora. Je třeba říkat ještě něco víc, když „Zkrocená hora“ je synonymem dokonalosti? Zkrocená hora není příběhem o gayích, ale příběhem gayů. Shrnuje v sobě všechno, co znamená být gayem. Znázorňuje spalující touhu, potřebu vyrovnat se sám se sebou i se světem, je v ní neuvěřitelná bolest, nepochopení, okamžiky absolutního štěstí i relapsů temnoty, potřeba lhát a zároveň žít autenticky. Je o míjení a osudových chybách, které by člověk udělal kdykoli znovu. Jenže geniální dějová linka (mimochodem zázračně vystavěná na naprosto průměrné a minimálně v našich končinách nepříliš známé povídce Annie Proulx) není to jediné, co film může nabídnout. Jsou tu především dechberoucí herecké výkony, tak přirozené a podmanivé, jako by šlo o dokument a nikoli o fikci. Z těch dvou ještě o to víc vystupuje Ledger, jehož role je o to opravdovější, že oproti Gyllenhaalovi prochází v průběhu filmu hlubokou, životní proměnou, kterou Ledger naplnil beze zbytku. Upřímně si nedovedu představit, že je vůbec možné se na tento film podívat, aniž by se člověku nezarosily oči a nenosil ho ještě řadu dní v hlavě v podobě filozofických myšlenek, co znamená láska, jaké má podoby a jak těžké je bez ní žít.