Godzilla Minus One

Cejtím se ohromen, dojat a nadšen - ve všech těchto třech emocích v naprosto plné možné míře a to díky filmu - tomu pro mne nejlepšímu médiu, pohyblivým obrázkům, kterých vznik se datuje na konec 19. století a od svých počátků od bratrů Lumièrů ušly až do 21. století dlouhou cestu. Proč je pro mě Gojira -1.0 nejlepším filmem za posledních minimálně deset let ? Protože je z něj cejtit naprostá láska ke kinematografii a látce - tak velká, oddaná a v kombinaci naprosté profesionality a tvůrčího umu - Takaši Jamazaki tu odvedl takovou práci režiséra, scénáristy a supervizora vizualních efektů, že by se o ní mohlo Hollywoodu jen zdát. Co jsem četl, má tenhle snímek budget 15 mil. USD, což je méně, než měl náš Petr Jákl na Žižku (!). Je to znát - film obsahuje pouze 4 velké akční scény na poli 2 hodin, kdy se Godzilla objeví, ale pokaždé, pokaždé je to naprosto fenomenální, už u první - kterou divák vůbec nečeká, se tají dech - já byl naprosto v šoku, jak to bylo živý a jak to na mě zapůsobilo a každá ze 4 scén s Gojirou má něco, každá scéna je do puntíku vypiplaná a má svůj důvod, je to naprostej námrd, co vám urve koule, kino burácí, nedejcháte a nepřejete si tam s hrdiny ani trochu bejt, Godzilla budí strašnej repsekt a v tom všem se odkazuje na původ tohoto legendárního monstra, zlatý fond, výkladní pokladnici a na jeden z nejslavnějších odkazů Japonského filmu. U první scény s Godzillou jsem zapoměl dýchat, druhá na moři vrcholící likvidací křizníku - au ! Prostě King of the Monsters! Destrukce Ginzy jako za starejch časů a poté finální akce na moři, kdy se při honu na Godzillu rozjede klasické hudební Godzilla Theme - to jsem začal regulérně brečet, jaké emoce ve mne dokáže film vyvolat - svým tématem látky - ne tím, že by režisér ždímal emoce z toho, co se děje lidským postavám - o tom jsem se mimochodem ani nezmínil - ta témata jsou naprosto regulérně nosná a tvoří většinu příběhu a šlape to, dramatická linka - prohrou druhé světové války naprosto zdecimované Japonsko, lidé na kolenou přežívající na čemkoli, co lze udělat z rýže a samotné vyvrcholení jejich osudů v kombinaci s nekompromisním monster movie za 15 mil. dolarů je prostě naprostej majstrštyk. Nevím, jak bych si to užil, kdybych teď poslední měsíce neměl období nakoukávání Kaiju filmů od TOHO, určitě by mě to tak nedostalo, ale věřím, že tohle se bude líbit i těm, kdo jsou Japonským Godzilla universem nepolíbení, pro mě se jedná o naprostej klenot, zjevení a prostě jeden z nejlepších filmů, jaký jsem za posledních deset let viděl. Děkuju ! 10/10 (07.12.2023)

Gojira jako vážně míněné válečné drama? Ano, návrat ke klasickým kořenům prvních dvou dílů. Je strašná škoda, že většina lidí si tuhle značku spojuje s hollywoodským Monsterversem, či tou pitomostí od Emmericha s Jeanem Renem, která neměla s Godzillou nic společného a nemá vůbec tušení o godzillím fenoménu v zemi jejího vzniku, Japonsku, kde společnost TOHO napříč  šesti dekádami vytvořila celkem 29 hraných filmů s touhle přerostlou ještěrkou. Jasně, zejména SHOWA éra v 50. a 60.letech byl jeden velký cringe úlet, kde si to Godzilla rozdávala s mimozemšťany a s opicí a kamarádila se s malým japonským chlapečkem, ale tenhle aktuální díl, v podstatě pocta, je návrat k surovosti prvních dvou dílu z roku 1954 a 1955. Gojira tu rozhodně není žádný mazlík, ale nelítostné stvoření, které s gustem překusuje lidí vejpůl a vzduchem metá vlaky. Překvapil mě scenáristický fokus na lidské postavy. V podstatě celou první půli neopustíme prostředí chudinských slumů na okraji Tokya, kde se řeší takový malý rodinný mikropříběh, s chvilkovým odskočením na moře, kde se za cenu uhrožení života vylovují zanechané miny, aby pak zhruba po hodině Godzila nastartovala ničení města a do toho zazní známý hudební motiv z TOHO filmů, který mi vyvolal úsměv na tváři. Ve filmu jsou čtyři akční sekvence a každá následující je lepší a lepší. Je úplně neuvěřitelný, že tohle stálo méně, než Jáklův Žižka (checht), přitom to má parametry velkofilmu a tím, jak střídá uzavřená mikro prostředí  jedné místnosti  s opulentními CGI výjevy, tenhle budgetový nedostatek velmi šikovně maskuje. Navíc fandové celé série si tu najdou odkazy na staré známé věci, v tomhle ohledu hraje prim světélkující krunýř Gojiry. Ve filmu je také znatelně cítít přetrvávající poválečné a hirošimské trauma Japonců, přesně tak, jak to vnímáte ve starých filmech. Je to skvělá pocta, a jestli i restart, tak takový restart si nechám líbit. (04.12.2023)

Co mě na nové Godzille fascinuje zdaleka nejvíc, je její vizuál vzhledem k rozpočtu. Snímek totiž vypadá opravdu skvěle. Ať už je to ústřední monstrum, které budí respekt, působivá městská destrukce nebo těch několik pasáží, kdy se s Godzillou skutečně bojuje. Napočítal jsem snad jeden záběr, který mi přišel ne úplně pěkný, což je až neuvěřitelné. Zároveň oceňuji i komornější pojetí samotného příběhu, který kromě velkolepých výjevů nabízí také velmi slušnou dramatickou linku o japonské společnosti po druhé světové válce. Přesto jsem asi po prvních reakcích čekal něco víc. Posttraumatický syndrom hlavního hrdiny je zpracovaný opravdu dobře, ale další témata jsou spíše nastíněná a pořád je to za mě spíš film o Godzille. Mnohem větší problém jsem nicméně měl se samotným japonským stylem. Herci často přehrávají, scény jsou nejednou zbytečně melodramatické a viditelná snaha vyvolat silnější emoce na mě spíš nefungovala, což jsem nejvíce pocítil v závěru. Ale co naplat, cílové publikum bude nadšené, já jsem pouze hodně spokojený. 8/10 (13.12.2023)

Připadalo mě to vlastně úplně v pohodě. Japonské Godzilly jsem nikdy neviděl. Tohle zřejmě měla být nějaká pocta směrem k nim. Ano, současné Hollywoodské verze, ve kterých vlastně Godzilla pomáhá lidstvu mě příjdou trošku mimo mísu už z principu proč by to vlastně Godzilla měla dělat. V Minus One je prostě hrozbou pro lidi a tečka. Je potřeba ji zlikvidovat. Jak toho ti malí mravenci dosáhnou? To mě zajímalo. Jinak samozřejmě vztahy mezi postavami jsou ošetřené, ty emoce tady prostě jsou. 65% (16.05.2024)

Zajímavý návrat ke kořenům Godzilly v čistě japonském blockbusterovém kaiju stylu, a zároveň podvratná alegorie o válce a traumatech z jaderné hrozby, která adekvátně pracuje s rozpočtem v rámci meta-žánrových prvků katastrofického filmu. Tak akorát epický, a zároveň tak akorát komorní a skličující. (04.05.2024)