Godzilla Minus One

Tyhle digitální japonské Žlababy jmen Kaidžů, Godzill nebo Gappa mně poslední dobou moc netáhnou, ale tenhle film mne zaujal něčím jiným než vyžranou mořskou potvorou. Zatímco starší kousky jsou dnes nechtěně zábavné svými dobovými trikovými efekty, bylo jasné, že tento film nabídne minimálně něco,  co bych nazval současným digitálním standardem. A mne to přitáhlo i dobou, kdy se příběh odehrává. V poraženém Japonsku, zdecimovaným válkou a nálety amerických B-29. Kdo ví něco o náletech na Tokyo, jistě stejně užasle zíral na tu spoušť co zůstala přeživšímna zemi k žití. Samotný příběh mne moc nebavil, Godzilla vzpadala srandovně na svých tlustých nožkách a afektovaní japonští herci se také zrovna dvakrát nepředvedli. Líbil se mi ten zátah torpédoborců a Shinden. Člověk si pak říká, proč někdo investoval peníze do takovéhle pardon, ale kraviny, místo toho aby natočil nějaký solidní válečný film, když už na to ty prostředky a možnosti má? A že mají Japíci o čem točit, celá válka v Pacifiku zatím z filmařského hlediska není nic moc pokrytá. A u filmu jsem musel uznat ještě jednu věc. Už jsem viděl pěknou řádku japonských válečných filmů. Jakákoliv sebereflexe nula. Padlí vojáci byli opěvováni jako hrdinové, ať už se jednalo o normální armádu, námořnictvo nebo sebevraždné piloty. Překvapilo mne to mnohokrát a mnohokrát jsem to u těch filmů zmínil v komentech. Zde poprvé zaznělo, že řada lidí zemřela zbytečně. Hlavně piloti kamikadze. No to je pokrok! Opravdu. Dávám Japoncům ještě dvacet let a možná se po sto leech od druhé světové od nich s pokorou dozvíme, že se leckde chovali jako dobytek a slovo lidskost vůbec neznali. V souhrnu dávám za dvě odpálené námořní miny. * * (12.05.2024)

Potešilo, že sa tvorcovia obrátili k povôdným filmom a zároveň  pridali niečo nové.. za príbehom v u Japoncov treba hľadať komentár k spoločenským udalostiam, no tu bol navyše zaujímavý aj príbeh netradične spojenej rodiny s dobre vykreslenými postavami (aj vedľajšími)… no a skvelý vizuál bol už len čerešničkou na torte v tomto výbornom filme o monštr.... PS: stále mám však radšej Godzillu z roku 2014 (04.06.2024)

Už to, že se do žebříčků nejlepších filmů roku 2023 dostane japonský film, stojí za zájem. Japonci se totiž po dlouhé době vrátili k jejich celosvětově nejznámější obludě a natočili vysloveně zajímavý film z jejího světa. Atmosférou dobový, odehrávající se chvíli po konci druhé světové války. Digitálně notně šílený, což je třeba uznat. Ale po příběhové stránce tu perfektně skloubili do kupy názorové pochody a myšlenky jednoho národa, který po válce bojoval sám se sebou. Což je na tomto filmu podle mě to nejzajímavější. Totální katarze jednoho národa převedená do filmu o zrůdě, která definovala jeden žánr a pomohla nejednomu Japonci se očistit. (04.06.2024)

Repetitivní lamentování nad traumatem a výčitkami svědomí hlavního hrdiny časem nudí, ale ponurý tón troskotající japonské pozice ve válce přihrává gigantickému monstru vrchovatě. Godzilla je zde za zlověstných tónů temné hudby symbolem hrůz války, včetně devastující jaderné hrozby. Oceánské scény s ní jsou vynikající, mají gradaci i nápady, jak z jejích fyziologických možností vytěžit maximum. Je hrozivá, naštvaná a nezničitelná. Scény s ní ve městě jsou pouze doplňkové, jakoby tvůrci nechtěli opakovat stokrát viděné (i v amerických monster filmech) a chtěli si udržet specifický lodní a vodní dějový charakter. Rozpočet $15M USD na tak kvalitní CGI mayhem je neuvěřitelný a úspěch v amerických kinech by mohl znamenat změnu uvažování hollywoodštích rozpočtářů, co potřebuje a co nepotřebuje dobrý biják. V tomto ohledu je Godzilla Minus One podobným “transformačním fenoménem” letoška, jakým byl Barbenheimer. (13.12.2023)

Jako kdyby Spielberg byl Japoncem… Fascinuje mě to spojení kompaktně rozvíjeného blockbusterového vyprávění s velmi lokálními tematickými a formálními tradicemi. V podstatě od druhé sekvence se to vyvíjí úplně jinak, než na základě klasické žánrové normy očekáváme, přičemž potenciální nedostatky (potažmo historické věci a události, jež bychom očekávali a chtěli vidět) se v průběhu vynahrazují prostřednictvím sci-fi elementu v podobě rozohněné atomové příšery. Ve zdevastovaném Japonsku nepadne ani zmínka o jaderných útocích, místo toho sledujeme nejprve velmi osobní trauma dané nehumánním východním kodexem cti a pohrdáním společnosti v případě jeho nedodržení. Zároveň s vykupitelskou a romantickou osobní linií se rýsuje také národní japonské trauma, jež názorně reprezentuje právě Godzilla – netvor z mořských hlubin, jehož vojáci nejprve mají za neporazitelnou nepřátelskou zbraň na sklonku války a který následně předvádí to, co ona neporazitelná bomba skutečně napáchala. Postupuje se přitom velmi hladce na úrovni významu i odhalování hrozby, jedno s druhým ostatně souvisí. Z národního se celkem nenápadně přelévá do nadnárodního makropříběhu, když postavy zmiňují napjaté vztahy mezi USA a Sověty a žijí ve strachu, že studená válka jim opět zdevastuje obnovovanou zemi. Stejně tak Godzilla nejprve napíná fyzické svaly, poté na vodě poprvé předvede svůj plný arzenál, zatím pouze na velmi určitém cíli, a posléze po procházce městem udeří formou strašáka, jehož se už tehdy obávalo nejen celé Japonsko. Efekty jsou krásné a často subjektivní inscenace z bázlivých podhledů nemá slabin. Zvlášť ve chvílích, kdy monstrum obklopuje prach a vznikají přímé vizuální asociace s Hirošimou a Nagasaki. Film skvěle graduje do kolektivního úsilí, přičemž hlavní hrdina se postupně mění z východního na západního a příběh reflektuje třeba motivy z Nolanova Dunkerku. Finální akt udeří ve stoprocentní účinnosti díky bravurně koncipovanému vývoji protagonisty, jehož milostná linie pohání k sebeobětování, zatímco celkový morální přechod k vyšší hodnotě lidského života jej katapultuje k západnímu spielbergovskému rozuzlení. Opět se ukázalo, že Godzilla je možná fajn klaďas, ale jako záporák prostě nemá konkurenci. Lidé musí zapojovat intelektuální maximum, ale střet s nezastavitelnou a nepochopitelnou silou je přesto nerovný a nejednoznačný. (08.05.2024)