Lisbon Story
Lisbon Story- Viagem a Lisboa
Režie:
Wim WendersScénář:
Wim WendersKamera:
Lisa RinzlerHrají:
Rüdiger Vogler, Patrick Bauchau, Teresa Salgueiro, João Canijo, Manoel de Oliveira, Canto e CastroObsahy(1)
Režisér Friedrich Monroe má potíže s dokončením svého filmu o Lisabonu, proto si na pomoc zavolá svého přítele, zvukaře Phillipa. Ten však dorazí se zpožděním a zjistí, že Friedrich zatím někam zmizel a nechal po sobě jen nedokončený film. Phillip se rozhodne zůstat a pracovat dál na filmu. Je fascinován městem i portugalskou zpěvačkou Teresou. Friedrich se mezitím toulá Lisabonem a snaží se zachytit městskou atmosféru… Okouzlující a humorná roadmovie v režii Wima Wenderse! (oficiální text distributora)
(více)Recenze (49)
Ústredný európsky protagonista - Filip Zima [v origináli ako Phillip Winter] - teda akýsi »zvukový inžinier«, ktorý po úvodnej, a k tomu i naprosto strastiplnej ceste; následne snáď konečne prichádza i do tohto hlavného mesta Portugalska - do Lisabonu, pretože ho o to vskutku akosi priamo požiadal jeho dobrý priateľ - režisér Friedrich "Frederico" Monroe, ktorý údajne na tomto mieste nakrúca nejaký «dokumentárny film» o Portugalsku/Lisabone v klasickom štýle, ako by to azda rovnako [u]činil i sám Buster Keaton v Kameramanovi, alebo Dziga Vertov v Mužovi s kinoaparátom v nasledovnom poradí, pričom zrovna po tomto ústrednom režisérovi, zatiaľ vôbec niet žiadnej stopy; skrátka, úplne sa znenazdajky len tak z čista jasna niekam do naprostého neznáma vyparil, a práve preto sa hneď do hlavného čela postupne dostával i tento vlastne pomerne dosť [ne]sympatický zvukár so zlomenou nohou, ktorú mal síce v sadre, no i napriek tomu neustále kamsi behal, ako nejaká srnka, čo bolo z môjho pohľadu - minimálne dosť zvláštne zistenie. • Čiže, medzitým si do ruky vzal tyčový mikrofón, aby v exteriéroch nahrával potrebné zvuky pre daný film, keď čochvíľa naďabil i na skutočnú portugalskú skupinu - Madredeus, ktorá jednak nahrávala hudbu do príslušného filmu, a jednak sa zase hlavná postava popritom všetkom asi rovnako ['platonicky'] zamilovala i do tejto speváčky - Teresy Salgueirovej, kedy sa mi normálne zazdalo, že sa tentoraz pretínala realita s fikciou. • Popri niektorých skutočne pozitívnych aspektoch [najmä hudobného doprovodu + celkovej práce so zvukovou stopou], naprieč týmto trocha neúplným titulom v podobe Lisabonského príbehu, musím vzápätí predsa i s určitým poľutovaním skonštatovať, že táto "wendersovka", na mňa zapôsobila akýmsi »monotónnym dojmom«, čoho som sa v podstate nikdy príliš poriadne nezbavil, no i tak si zrejme dokážem výslednú, trojkovú známku titulu, obhájiť; zakaždým záleží len na každom uhle pohľadu, ako sa človek, resp. teraz iba divák, nakoniec k danej veci postaví. ()
Keby som bol ešte na škole, alebo pred školou, tak by sa mi to páčilo viac. Približuje to veľmi hravo strastiplný osud umelca ako takého. Lisabon samotný ( ktorý by mal byť kulisou) je tu ale využitý len z časti. Dominantou sú zvuky, hudba a monológy uvažujúce o stave sveta a umenia. Koniec je príjemne úsmevný a celé sa to nesie vo veľmi príjemnej atmosfére. Len sa na tom už podpisuje zub času. A aj tie myšlienky sú už v digitálnom veku, pomerne zastaralé. Zmenil sa divák. Zmenili sa myšlienky. Najväčšie potešenie pre mňa ale predstavujú Madradeus. Ich hudba je vťahujúca. Kvôli nim som rozmýšľal o tej 4* ()
Nie náhodou sa vo filme spomenie Buster Keaton a Dziga Vertov. LP je čiastočne mestskou symfóniou, nakrútené časti s kamošom režisérom pripomínajú grotesky. Inak sa tu značne filmársky filozofuje, film v týchto pasážach poteší študentov filmovej vedy, ľudí z mäsa a kostí môže tento prístup definitívne z filmu vyhodiť. Film by som rozdelil na 3 časti: vtipnú road movie, pohľadnicu jedného mesta a filozofickú časť. ()
Horkou jehlou spíchnutý filmek téměř bez příběhu? Ano taky. Ale jak je Wenders mizerný vypravěč, tak je skvělý portrétista. Podařilo se mu na plátno přenést nejprve Berlín v slavném andělském Himmlu a tentokrát zas Lisabon - všímavě, s citem pro detail. Útržkovitý scénář tvoří vlastně jen kulisu městu a doplňuje je typicky portugalskými tématy čekání a vyhlížení nepřítomného. Lisabon leží na hranici mezi Evropou a nekonečnem, a jak sám režisér zmiňuje v zajímavém rozhovoru (i na českém DVD), pohledy, touhy a sny jeho obyvatel se po věky upínaly k moři, nikoliv do vnitrozemí. Portugalsko je v mnoha ohledech opakem naší malé České kotliny, ze všech stran sevřené, hranicemi poutané... Lisabonské ulice jsou strmé a je odtud vidět k vzdáleným obzorů; vyhlíží se z nich do neohraničena. Saudade, víc než touha, kterou lze číst v Pessoových verších a poslouchat v hlasu Teresy Salgueiro a jíž se lze jistě procházet v podloubích Alfamy a Mouraríe (nevím, Lisabon jsem nenavštívil; mám jej totiž raději na portugalský způsob - vzdálený, neznámý, jen tušený) pronikla i do Wendersova filmu. Osobám alespoň potenciálne lusofilním lze tento počin doporučit, i když neuspokojí. Působí totiž jako spěšná skica k většímu obrazu, který nám není dáno vidět. Třeba však i to bylo záměrem... (Ještě poznámka na okraj: pokud bych chtěl zachytit nezachytitelné - totiž jaké to je chodit o šesté ráno přes prázdný Karlův most, po Malé Straně a vzhůru Vlašskou ulicí, jaké to je milovat Prahu neturistickou, včetně oprýskaného Žižkova a sídlištní pouště Střížkova či Lhotky - asi bych úkol svěřil právě Wendersovi.) (Ještě poznámka po poznámce na okraj: Režisér se prý rád prochází velkými městy sám a bez mapy, dokud se neztratí a nemusí složitě hledat cestu zpět do známých končin. Sám jsem to chození takhle do ztracena zkusil s Berlínem a Římem a vřele doporučuji. Na zevrubný výčet výhod podobného putování zde není prostor. Takže zůstane jen u apelu: Zahoďte průvodce, ignorujte městskou hromadnou dopravu a choďte!). ()
Galerie (16)
Photo © Les Films du Losange
Zajímavosti (7)
- Phillip Winter (Rüdiger Vogler) jede z Frankfurtu. (Teodorik)
- Sádra, kterou má Philip Winter, je prý pocta jednomu z westernů Howarda Hawkse. (Teodorik)
- V době natáčení se právě otevřely hranice zemí Evropské unie, poprvé se dalo projet bez kontrol skoro celou západní Evropou. (Teodorik)
Mnohovrstevný film, který řeší několik témat, navzájem však propojených a spolu souvisejících. Klidně se mohl jmenovat Stav věcí 2 nebo Všichni lidé bratry jsou. Protože třeba jedním z témat je, že věci prostupují člověka a člověk zase věci, nechává v nich svůj otisk (viz domy, které se kvůli dálnici mají zbourat). Objevují se tu s tím související křesťanské motivy - aby člověk nebyl nic, tedy aby byl něčím, nejlépe láskou, jinak není nic. S čímž souvisí naprosto skvělé povídání o Bohu a tvůrcích, kdy si tvůrci hrají na Boha a hledají tak Boha v jeho stvoření. Dále jsou zde myšlenky o pomíjivosti okamžiku („Nebo snad jde o důkaz existence okamžiku?“ řekne jedna z postav a komicky se vzdálí). Líbí se mi, jak film ukazuje propojenost obrazu a zvuku a naznačuje, že člověk nemůže být bez míst a věcí, jež ho tvoří a dotvářejí, stejně jako obraz bez zvuku. Už v roce 1993-4 se zde naznačuje možný zanikající svět ukázaný nejen na městě, ale i na filmu, kdy se do kin dostávají věci jen pro komerci a prodej, nikoliv z touhy filmaře po zachycení myšlenky - a toho okamžiku, o němž byla řeč výše. Dokonce tohle vše je nakonec personifikováno jako symbol v nepolapitelnosti osudové zpěvačky, která se však stále vrací, stejná, a přece jiná, o pár okamžiků jiná, podobně jako když přijedete po určité době do svého oblíbeného města, a ono je stejné, a přitom trochu jiné. Když jsem u toho, nechápu, proč české titulky na DVD nepřekládají všechny tři písně, když ten text je stejně důležitý jako ty básně o nicotě, v níž si autor uvědomí, že nemiluje? Ty písně jsou totiž o duši (kytary, písně a člověka), o přátelství a vzájemné pospolitosti nebo o čase a jeho plynutí (při srovnání s řekou, o níž se v předchozí scéně mluví). Ta určitá pospolitost je daná už v úvodu filmu, kdy se hlavní hrdina po průjezdu čtyřmi státy cítí panEvropanem (což tehdy znělo dobře, než přišlo to, jak vypadá EU dnes). Ostatně, úvodní záběry jen z auta, kdy se mění jazyky rozhlasové stanice (a podle nich i lze poznat náturu národa), a zobrazující města, bistra, bary a motely, kdy můžeme dokonce počítat dny a noci, kolik jich řidič ujel, považuji za hodně dobře vymyšlený. Velmi dobře a nenásilně je do filmu zakomponován i jemný humor (pneumatika, kličkování ulicemi v náklaďáku, poslední sklenička vína, čištění boty a sádry atd.) a drobné narážky na pozadí (nejenom na smrt Felliniho, ale také na 451 Fahrenheita či písničku Fool on the Hill - zde naprosto přesně zmíněnou). A jsou tu dořečeny i drobnosti, jako proč si pán tak dlouho nevybíral poštu (viz sádra na noze, že?). I dětští představitelé hrají moc dobře a mají zde svůj význam vzhledem k následné sbírce nikdy neviděných záběrů. Moc se mi líbily scény koncertu (tedy natáčení písní), dialog u mikrofonu, hudba celkově a posléze soustředění na ruchy a zvuky se zavřenýma očima. K tomu velmi dobrá kamera, která dokáže ty uličky podat, hra s detailem, barvami, náladou. Ostatně, dny, kdy hrdina tráví čas procházením po městě, aby točil všední ruchy, mi hodně připomněl Perný den a Ringův den volna. No a navíc jsem si z toho odnesl moc hezký novotvar „vidioti“, to sedí. :-) () (méně) (více)