Svět podle Daliborka

Čumět na tenhle film, to je jako 105 minut pročítat zahnojený diskuze pod (libovolnými) články. Člověk se může párkrát zasmát nad nekonečnou pomýleností některých jedinců, celkově je to ale smysluplný asi jako sexuální výuka pro jeptišky. Beznaděj dokumentu posléze definitivně podtrhne Klusák osvětimským výstupem, kdy se ve svým povýšeným moralizování chová hůř, než ten neonácek. (23.08.2017)

Málokdy se mi stane, že bych o filmu načetl do předu tolik informací ještě předtím, než jsem ho viděl. U Daliborka ale moje sociální bublina už týdny před premiérou rezonovala debatami na téma jak moc to je nebo není dokument, a jak moc to je nebo není o kritice nebo propagaci neonacismu. Po filmu (a většině z více než tříhodinové (!) následné debaty s Vítem Klusákem) musím říct, že na ničem z toho vlastně vůbec nezáleží, a Svět podle Daliborka je především neskutečná zábava. Už dávno jsem se v kině tak moc nenasmál. Jistě, není to možná humor pro každého - když jsem se třeba zhroutil v křeči smíchu při scéně, kdy si Daliborova dívka v Osvětimi vybírá kámen do terária, slečna ob tři sedadla mne probodávala pohledy, jak kdybych právě pochcal hrob Karla Marxe. Ale většina lidí v kině se smála se mnou, protože snad právě s výjimkou epilogové části v Osvětimi je všechno, co Daliborek a jeho blízcí dělají, směšné nevídaně bizarním způsobem. Kdyby Daliborkovi nevypadaly vlasy, a stal se tak místo neonacisty raději metalistou (což jsou údajně dvě jediné volby mladých mužů v Prostějově), jsem si naprosto jistý, že i o tom by mohl být film, co by fungoval podobně. Daliborek adoruje jakousi vlastní, "romantickou" verzi nacismu, a protože je to vlastně v jádru slušnej nenásilnej kluk, a to nepíšu nijak ironicky, všechny nacistické hrůzy minulosti si vnitřně omlouvá výběrem vypečených konspiračních teorií - a když je konfrontován s realitou, nakonec konči raději u budhismu (to už ve filmu není). Jenže za to je těžké ho odsoudit, podobným internetovým konspiračním blbostem, jen na jiné téma, věří masy voličů Babiše. Jediný skutečně strašidelný nácek je tak ve filmu matčin slovenský přítel Vladimír, zjevivší se prý náhodou (a to jediné mám Klusákovi problém věřit), který mi opravdu přišel, že riskuje nějaké případné trestní oznámení, a že dost možná ani nekecá o tom, jak se účastnil pogromů, a jaká to byla prdel. Jo a mimochodem má to skvělou hudbu. (14.07.2017)

Autorský záměr je zde myslím zcela patrný, a po zhlédnutí dokumentu ve mně opět o něco narostl obdiv k osobě Víta Klusáka. Mám ho čím dál tím radši a velmi si cením jeho občanských i uměleckých postojů. Svět podle Daliborka mě bezmezně nadchl, sledoval jsem ho s nevěřícným údivem, a mnohokrát jsem vybuchl spontánním smíchem nad neuvěřitelnou bizarností sledovaného děje. Závěr v Osvětimi, kdy Klusák vystoupí zpoza kamery a pustí se do svého antihrdiny, je velmi silný. Btw. samotná postava Daliborka na mě působila velmi odpudivě, někteří lidé v jeho okolí mi však přišli jako ještě větší lidský odpad než on. Celkově mi z toho bylo nakonec dost smutno, že i takoví lidé žijí mezi námi (a mají mj. volební právo) - v tom dokumentu je neobyčejně mnoho látky k přemýšlení. (01.11.2017)

Oportunistická exploatace vědomě se vydávající za seriózní dokument. Svět podle Daliborka přitom nabízí několik zajímavých a palčivých témat k zamyšlení, zvoleným tvůrčím uchopením však veškeré poselství podkopává a mění jej v umělou frašku, která není vtipná. Je to něco na půl cesty mezi Policií v akci a Výměnou manželek, sledování filmu pro mě tedy bylo solidním utrpením. A vykonstruované finále, v němž pan režisér hrdinně vstupuje do potyčky, kterou sám zinscenoval, je totální tvůrčí dno. (07.08.2020)

Totální imploze Klusákova stylu v bídu, která je neautentická, bez přesahu i nudně repetitivní. Předvádění exota, na konci něhož se sám autor projeví jako duševní mrzák, co kvůli svému filmu hodlá stresovat babičku, co přežila Osvětim, a navíc si u toho honí ego jako Robin Hood. Ještě jednou se týhle šmíře bude tleskat a pobleju se. (04.11.2017)