Muž, který zabil Dona Quijota

Don Quijote no está muerto ni matado, Don Quijote vive - donkichotskou vášnivostí jsem posedlý už padesát let. Mám všechna česká a několik španělských vydání, ale zajímám se nejen o jeho "knižní" dobrodružství, ale i o jeho poutavou pouť v čase, od peripetií s druhým dílem, až po současnost. Romantické a idealistické představy, především německé provenience, jsou překonány a (podle mě) i vyvráceny také díky dvěma filmovým "přepisům" v posledním tuctu let. Albert Serra vytvořil film, který mi zcela konvenuje jak pojetím, tak především filosofickým východiskem (eufemisticky řečeno: starý muž na čundru). Terry Gilliam pouští svoji fantazii ještě dále, byť s výsledkem, který již není tak kompaktní ani přesvědčivý, byť metamorfóza jakéhosi bezvýznamného Tobyho v Dona Quijota se neminula cílem (již proto, že ji musel prodělat i Sancho Panza). - A propos, filmů o "starých mužích", kteří uvízli v osidlech každodennosti a chtějí se z nich vyprostit, byla v poslední době natočena celá řada. Don Quijote sobrevive. Pozn.: Poněkud nedůsledné bylo oslovování Dona Quijota: "Done!" Sancho Panzou. Pokud by ho neoslovil: "¡Señor Don Quijote!", tak by nejspíš o něj přerazil dřevec. (27.02.2019)

[KVIFF] 25 let. Nebo kolik. A takhle se lid odvděčí mistrovi. Nicméně ať žije subjektivita. Terryho Gilliama jsem nikdy upřímně tolik nemusel. Nebo tedy. Nikdy nenatočil film, který by mě vyloženě nadchl a nebo mne nějak uchvátil. A vlastně ani ne, že bych měl potřebu, některé vidět víckrát. Co si budeme, on Python taky nikdy nebyl nic extrémně skvělého, až na výjimky. (opět subjektivní záležitost). V každém případě jde o to, že tenhle film byl lehce zklamání samo o sobě už jenom proto, že jsem doufal, že to bude nějak první kvalitní podání tohoto literárního skvostu a ještě z důrazem ohledně smrti. To byl dokonalý plán. Nakonec se i tohohle lid vzdal a radši vytvořil něco s paralelou na reálný svět. Což je alespoň originální. Film má hlavně své typicky prazvláštní momenty, kdy vlastně ani nevíte co se děje. Klasicky. A finální zakončení jako takové je i ve výsledku napůl napumpováno satisfakcí a taky mírným zděšením. Ale! Já nevím jak vy. Ale já se bavil. Je mi jasné, že zde nemluvíme o komediálním skvostu, ale já se jednoduše bavil. A především za to mohl naprosto geniální Jonathan Pryce. Kupodivu to pokládám asi za nejsilnější Gilliamův film, co jsem kdy viděl. I když trochu ujetý a zvláštní. (08.07.2018)

Možná se vyplatilo mít nulové očekávání, jelikož mě celé to tragikomické production hell tohoto snímku sotva štrejchlo. Vychutnal jsem tak dosyta audiovizuál, svěží nápady i dobré herecké výkony (Adam Driver je už téměř definitivně můj nejoblíbenější herec třicátník), aniž bych čekal magnum opus. Zároveň ale někdy  vládla snímku i jistá rozháranost, nekonzistence, neučesanost, nedejbože jakási tvůrčí bezradnost o směřování snímku, což si lze zpětně vzhledem k produkci vysvětlit. To vše se však v unikátním závěru povedlo dle mého zažehnat. Pro režiséra to musel být svým způsobem, tedy rozhodně ne doslova, hluboce osobní příběh a stejně tak chápu fascinaci Don Quijotem jako archetypem blázna, kterého však jaksi vykupují jeho nezlomné a v podstatě dobromyslné ideály. (03.04.2022)

Nejsmutnější (a paradoxně nejfunkčnější) je Muž, který zabil Dona Quijota v momentech, kdy si divák uvědomí, že na místo postavy Dona Quijota si může dosadit právě režiséra Terryho Gilliama. Ono už Imaginárium s sebou neslo velkou analogii Gilliama jakožto autora, který se začíná ztrácet ve svých fikčních světech a dost možná se v nich již dávno ztratil a není schopen najít cestu do reality. V takovou chvíli je pak jeho poslední film vlastně jen dalším dílem do skládačky, neboť Gilliam se zde nachází ztracený, dělající to, čemu věří, že umí nejlépe, bez ohledu na kohokoliv. Zaslepený paličák, který ani tváří v tvář faktu, že je všem už jenom pro smích, nedokáže vystoupit ze své role a raději zemře s vědomím, že zůstává postavou z legend. Nostalgickou připomínkou doby, kdy postavit se větrným mlýnům bylo aktem cti a ne projevem bláznovství, prvkem otravným a zbytečně nadužívaným. Přesně takový je Muž, který zabil Dona Quijota. Zaslouží si vaši pozornost a váš respekt. Je to ale smutná podívaná… (09.08.2018)

Po třiceti letech tvorby režiséra a scénáristy Gilliama je nám předložena na slunci upečená bajka o penězích, šílenství a filmovém průmyslu. Vše se šarmem tohoto režiséra, který svou epickou verzi Miguela de Cervantese dovezl na festival v Cannes. Film má ke zdrojovému materiálu sentimentální respekt, ale Gilliam přináší nový živý pohled. Není to jeho nejlepší kousek, ale je to film živý, nevinný a okouzlující. Sálá tu nálada Španělska. Muž, který zabil Dona Quijota v sobě přinejmenším v některých prchavých okamžicích má podobnou niternost a melancholii jako Král rybář. Jinak jde ale o odyseu, která se jako v obřím víru neustále propadá do sebe samé. Jako kdyby Gilliam tentokrát zfilmoval jen snové pasáže ze svých snímků a už je neobalil realitou. Gilliam na této chaotické pouti zákonitě ztratí spousty diváků. Gilliam umí svou bezhraničnou fantazií oslnit a vzápětí nudit, jako by vším, co při dlouhém čekání na realizaci nastřádal, chtěl teď svět doslova zasypat. Bohužel to nejde. Ale do svého filmu dostal surovou i surrealistickou energii, která zvládne trumfnout leckteré nedostatky. (13.08.2019)