Tiché místo

Tiché místo je předně nepřiznanou vykradačkou Malermanovy prvotiny V pasti, včetně těhule ve středu dění a intenzivního porodu coby katalyzátoru událostí, jen namísto (ne)viděného se zde pracuje se (ne)slyšeným. Nutno ale podotknout, že vykradačkou výbornou. Johnovi Krasinskému se podařilo vytvořit skvostnou atmosféru, kdy důmyslným střídáním absolutního ticha se zneklidňujícími zvuky produktivně drží diváka v konstantním napětí a díky skvělým hereckým výkonům a Beltramiho melancholické hudby ho rovněž nechává plně prožívat (tichá) traumata svých postav. Celkové tísnivosti, ať už té vnitřní emocionální či oné vnější z neznáma, výrazně napomáhá i rozdělení filmu do tří v podstatě samostatně fungujících segmentů, přičemž každý z nich si udržuje vlastní tempo s postupnou gradací a důrazem na odlišné významy. Zamrzí snad jen to, že Krasinski nezůstal u tíživějšího (diváckého) strachu z neznáma a neviděné hrozby mnohem déle, ale že naopak odhaluje své tvory až příliš brzy. (04.05.2018)

Tiché místo je především vynikající psychologické drama o ztrátě (někoho blízkého, vlastního hlasu) a nemožnosti dát průchod prožívané bolesti (která ale může být proměněna v sílu, na čemž je zčásti založeno finále). Postavy musí všechny emoce držet v sobě, což akorát prohlubuje trauma. Jejich zdroje a projevy radosti, které by jim ulevily, jsou výrazně omezené. Oddat se hře, na které je založená dnešní společnost (protože nechceme jenom konzumovat, ale zároveň se bavit), znamená riskovat život. V tomto ohledu jde o antitezi dystopie Ready Player One, která ukazuje společnost oddávající se již pouze a jenom hře. K první tragédii dochází kvůli hračce, k další málem dojde při hraní deskové hry (příznačně jde o Monopoly – slast z nakupování si postavy mohou dopřávat pouze touto cestou). Tančit můžou partneři jenom se sluchátky v uších, jinak je použití technologií, na nichž jsme dnes tak závislí, takřka vyloučené… Přestože ve filmu skoro není dialogů, zásluhou znamenitých herců, informací rozesetých v mizanscéně a toho, jak postavy v určitých situacích reagují, po celou dobu chápeme, co hrdinové prožívají a oč jim jde, v čemž spatřuji hlavní výlučnost snímku. Ukazuje, co se již mnozí režiséři během (necelých) sta let zvukové kinematografie odnaučili – jak psychologicky vrstevnatý příběh lze vyprávět beze slov. Díky zaměření na postavy nachází své opodstatnění pomalejší prostřední část, ženino rozhodnutí počít dalšího potomka (zaplnit prázdnotu) i některé lehce sentimentální momenty (které jsou ovšem rušivé pouze při aplikování čistě hororového čtení). Jako horor je Krasinského film stále znamenitě zrežírovaný a skoro nám nedá vydechnout, byť využívá poměrně známých triků a málokdy nabere odvahu být opravdu bez zvuku. Nejen svým obsahem, ale i stylem tak v zásadě potvrzuje, že američtí filmaři mají z máločeho takový strach jako z absolutního ticha. Tiché místo proto není tolik pozoruhodné prací s tichem, jako hladkým propojením základní podmínky pro přežití v daném fikčním světě (nevydávat žádné hlasitější zvuky) s tím, co postavy prožívají. Skutečnost, že film končí v tom nejlepším (aniž by vyvolával pocit, že něco zásadního nebylo vysvětleno), mne přiměla přidat k jasným čtyřem ještě pátou hvězdičku. 90% (24.04.2018)

Výborný námět. Nevadí ani, že není vysvětleno, jak k "tomu" došlo, nevadí ani pár logických nesrovnalostí, pustíme-li se do hnidopišského rozboru. Vadí jen, že pan Krasinski se několikrát uchýlil k lacinným lekačkám, které mi nejsou příjemné, protože se šíleně leknu, i když vím, že to přijde. :) Jinak je film fakt nápaditý, atmosféra pohlcující, emoce fungující a závěr úsměvně stylový. 8/10 (06.05.2018)

Rodinka žijúca v úplnom tichu verzus monštrum? Z toho minimalistického nápadu sa už ani viac vyťažiť nedalo. Ešte som vlastne ani nevidel horor, v ktorom by sa povedali asi tak 4 vety, a napriek tomu by bol takto funkčný. No je to taká typická, komerčná, popkornová PG13tka. Čiže všetko sa koncentruje na atmosféru, ľakačky, a triky. Minimum postáv sa logicky rovná aj minimum úmrtí a minimum krvi, čo som však čakal. Podľa mňa to síce nie je nejaká veľká pecka, nad ktorou by som onanoval ďalší polrok, a ani zďaleka najlepší novodobý horor neviem od kedy. V mojich očiach však (okrem spomínaných pozitív) vyhráva najmä tým, že som už dlhé roky nevidel tak podarenú príšerku. (29.04.2018)

Horor roku, ako som pôvodne čakal a dúfal sa nakoniec nekoná, ale že by som bol výraznejšie sklamaný, tak to tiež určite nie. Film síce využíva skvelý nápad, ale aj tak hlavným a vlastne aj jediným väčším problémom zostáva samotný dej. Zase nemôžem povedať, že by bol zlý, ten potrebný štandard si splní, ale tým to aj končí, v priebehu filmu vôbec nič neprekvapí, neustále si ide v očakávanom smere, je to jednoducho až moc predvídateľné a komorné. Nutne by to potrebovalo nejaké, kľudne aj menšie oživenie, či už nejaký dlhší flashback, krátke stretnutie s inou skupinou, alebo niečo podobné, čo by film nachvíľu trochu zatraktívnilo. Ale inak sa na to pozerá dobre, keďže film sa až moc spolieha na postavy a tie sa teda vydarili. Hlavne prvá polovica je prakticky taká rodinná dráma, ale samozrejme v takomto hororovom prostredí, kedy sa rieši len každodenný život a vzťahy medzi nimi. Duo rodičov, teda Emily Blunt a John Krasinsky sú výborní, ale o moc nezaostávajú ani deti, jedine chlapec je trochu menej výrazný, ale páčila sa mi Millicent Simmonds, tá to dobre zahrala a jej postava ma bavila. Druhá polovica už výrazne zakčnie a postavám už ide takmer neustále o život, na čo sa tiež stále dobre pozerá, ale rovnako ako zvyšok filmu tu nič neprekvapí. A to platí aj o obyčajnom závere. Ale ten samotný nápad so zvukom je prevedený vynikajúco, na tomto si dali tvorcovia veľmi záležať a vyšlo im to. Tu sa dá celý čas všímať a užívať si tú neobyčajnú prácu so zvukom. Hororová stránka je ale tiež trochu rozporuplná. Atmosféra je taká nezvyklá, ale sadla mi, skvelo funguje aj napätie, hlavne vždy, keď sa niečo pokazí, tak som tŕpol spolu s postavami, ale keď už sú netvory naplno v obraze, tak ma to až na nejakú výnimku zase tak moc nebralo. A ani vzhľadom sa mi moc nepáčili, lepšie fungovali v tej prvej polovici, keď ich bolo vidno len v náznakoch. Takže režijne tu nemám výhrad, John Krasinsky sa ukázal, ako talent, ktorý v tomto žánri ešte môže prekvapiť, vizuálnu stránku a dynamiku má zvládnutú bezchybne a vie si aj vybudovať napätie a chémiu medzi postavami, aj keď v tomto to mal predsa len trochu jednoduchšie, keďže tu hral s manželkou. A tak moje pôvodné očakávania určite neboli naplnené, na to by musel byť filmu trochu nápaditejší aj v iných ohľadoch, ako len v práci so zvukom a tak je to film skôr len na jedno pozretie, ale to som si celkom užil. 76% (08.05.2018)