Modré stíny

Jsem asi staromódní, když ani v tomto seriálu nedokážu ocenit inovativní přístup pana kameramana. Uvítala bych, kdybych viděla místo kleneb a stropů také celé postavy herců. Kolikrát bylo vidět jen půl postavy, ale celý strop. Příchozí a odchozí postavy byly nevím z jakého důvodu umělecky rozostřeny a opět se zde objevila fascinace temenem herců, hlavně tedy Kláry Melíškové. Občas jsem si nemohla pomoci, abych nemyslela na úvodní znělku Macha a Šebestové, kdy Mach sjíždí po zábradlí a signalizuje svou odbočku červeným uchem. Skrz uši Kláry Melíškové sice krásně pronikalo světlo, jen nevím, zda je to pro pochopení zápletky příběhu podstatné. Přiznám se, že první díl mě dostal, druhý navnadil ještě více, ve třetím jsem trochu plavala a v tom posledním jsem se maličko topila, ale to je jen můj problém. Celkově musím říct, že všechno ohledně přílišného světla a záběrů klidně zapomenu, protože seriál mě opravdu velmi zaujal (i kvůli naprosto skvěle zahrané postavě pana Barana) a netrpělivě jsem čekala na jeho vyústění. (13.02.2023)

Před seriálem jsem slyšel část rozhlasové adaptace, a již ta mi přišla kostrbatá. EDIT po druhém dílu: dialogy jsou příšerně neživotné, šustí papírem. 3. díl: Vata, vata, vata. 4. díl: Stejně nemastný-neslaný jako ostatní. Jen ta majorka z inspekce MV mi byla sympatická, vlastně měla pravdu, postup vyšetřovacího týmu byl prostě blbej. Že si podle seriálu měl divák myslet opak, o kvalitě scénáře nesvědčí. (01.03.2016)

Maximálna tragédia. Kamera na úrovni filmov spred 70 rokov. Hmlovitý prejav mal byť akože umenie, ale mne dal dojem akurát tak kriminálky z komunizmu, ale pozor, major Zemen vizuálne oproti tomu vyzerá ako kino 5D. Všetko tu vyznievalo tak staro, nábytok spred baroka, herecké prejavy kŕčovité, tempo žiadne a kriminálny prípad o hovne. (24.08.2020)

Zvuk byl skutečně otřesný - s čestnou výjimkou Trojana jsem hercům rozuměl každé páté slovo. Přepálený jas asi měl nějaký umělecký význam (jako svatá trojice?), podobně všechny ty podhledy, nadhledy, pohledy z obrazu, tváře řízlé kantnou, detailní záběry na uši herců... Podivná záliba v minimalizaci hlav herců a nadměrné předimenzovanosti prostor a zdí. Možná právě proto existují nějaká kameramanská pravidla, protože zde máme zářný případ toho, jak to hnusně vypadá, když se soustavně porušují, a jak se na to nedá koukat. A příběh takový, že po hodině se dozvíme, že vrah pravděpodobně chtěl oběť zabít. Za celý díl se jinak plácá prázdná sláma. Předražená zakázka? Jestli to má být motiv vraždy, pak se to asi neodehrává v ČR, kde předražených zakázek a nijak stíhaných, jsou stovky. A co měla znamenat ta přehnaně a zbytečně hysterická a uřvaná scéna výslechu toho spiťara? Inťošskou parodii na severské kriminálky? Nebo to snad mysleli tvůrci vážně? Podle mne je to schválně natočené tak blbě, aby se mohlo kdykoliv říct, že jde o umění, a pitomý plebs to prostě nechápe, a že každý, kdo dá odpad, je nechápavý blb. Ale možná je to i tak, že se celé to rádoby umění a popírání všech pravidel prostě vymklo z ruky a vznikl neskutečný paskvil. --- EDIT: Zcela souhlasím s jedním z komentářů na iDnes: "Ladislav Zoch - Vynikající! Ovšem ne pro koncesionáře ČT, ale jako pomůcka do filmové školy. V kameře (čtyři kameramani, to neměl ani Amadeus) jsou demonstrovány všechny zásadní chyby, kterých se lze dopustit. A zvuk - to samé. Ono je možno porušovat pravidla řemesla, ale musí být známa a tvůrce musí vědět, k čemu jejich porušování slouží. Jinak to není umění, ale diletantismus." --- EDIT: Základem vyprávění vždy bylo vyprávění. Řecké tragédie, čínské hry i alžbětinské divadlo si vystačily se třemi, čtyřmi herci a náznakem kulis. Podstatný byl příběh, sdělení. Nadřadit formu a rádoby umělecký postup nad vyprávění lze možná pochopit u výtvarného umění, výrazového tance nebo nějaké performance. Ale pokud chtěl Tauš dělat umění, vybral si špatný formát. Asi jako kdyby chtěl hrát fotbal na hokejovém hřišti. (28.02.2016)

Dekupáž i rakurzy jsou naprosto perverzní, ornamentální, sebepředvádivé. Uvádí postavy i diváka do naprostého chaosu. I rozhovor na lavičce před barákem se mění v jakési halucinované cvičení nespojitého střihu, divného vázání záběrů a vypouklých úhlů kamery + plus ty podivně středové kompozice. Tím je to vlastně zajímavé. A navíc ta přesvětlená tonalita. Prostě, je to lázeň :-) Ale jen na chvíli. [...] Podíval jsem se na předchozí dva díly a musím říct, že jsem byl dost příjemně překvapený. Je to vlastně opravdu dobré. Je to dost deziluzívní zúčtování s gründerskou dobou devadesátek. To k předloze Michala Sýkory, které prosvítá pod scénářem. Krom zmíněného stylu, mě dost překvapili i některé opravdu soustředěné hercké akce - k nim patří i postava, kterou hraje Tauš samotný, který je velmi přirozený. Potom Melíšková samozřejmě. A podivný humor. Zbytek po posledním dílu. (14.03.2016)