Domestik

Těžká depka, skoro až psycho. Příběh novodobého upíra, který rád jezdí na kole, nebo by alespoň zase moc a moc chtěl, pohrává si s vlastní krví a vysává energii z osoby sobě nejbližší. V potemnělém luxusním bytě, který se pomalu ale jistě stává vězením, se rozjíždí závod, v němž je cílem nový život, nicméně síly, navzdory všemožným, nepřirozeným stimulantům či myšlenkám o samých (ne)zdravých věcech, velmi rychle docházejí a namísto nového života, stojí v cíli...vlastně skoro sama smrt...s blond vlasy. Naprosto excelentní režie, kamera i hudba dodávají tomuto, bezpochyby festivalovému, filmu vše, co ve scénáři i v celém vývoji děje, který se postupem času stává lehce monotonním, tak trochu chybí. Chvílemi jsem skutečně litoval, že mi tímto stylem není vyprávěn zcela jiný příběh. K silnému závěru mi předchozí zdlouhavý děj moc nestačil, ale i tak velmi rád podpořím tuto výjimečnou záležitost, kterou bych se určitě nebál poslat do světa s dresem v českých barvách. Tvorbu Adama Sedláčka je potřeba si do budoucna určitě ohlídat. [Kino Citadela - Litvínov]. (04.10.2018)

Strašně sebevědomý debut. Sedlák ví přesně, co, jak a kdy chce a má udělat. Pomocí precizní kamery sledujeme v chladném, šedivém bytě rozklad dvou osobností a jejich vztahu, výborně zahraných Hofovou a Konvalinkou. Vše podtrhuje světový sound design a hudba kapely Vložte kočku, jejímž členem je kromě bratří Kaplanů právě Konvalinka. Ostuda, že film nezískal mnohem víc nominací na lvy, protože takhle vypadá budoucnost českého filmu. (13.03.2021)

Tak trochu české Requiem za sen a taky možná první film, po jehož zhlédnutí jsem opravdu rád, že nejsem vrcholový sportovec. :-) ___ Odtažitá a gradující vyšinutá komorní atmosféra jak od Polanského, Aranofského destrukce těla i duše, fincherovská formální důslednost a výraznost. Chvílemi (hlavně ke konci) hororovější než většina (regulérních) hororů. Obsahovat to i nějaké tělesné mutace a deformace, je to pomalu jak Cronenberg v hodně dobré formě. Naštěstí se ale Adam Sedlák dokázal relativně držet při zemi a konec nevyhnat do úplného absurdna, jak to někdy rád dělá právě Aronofsky (viz Černá labuť, matka!). Jedinou větší chybou je přehnaná délka - v krátší stopáži totiž mohl být ten obdivuhodný nápor na diváka už vyloženě absolutní. ___ Fun fact - jistá důchodkyně v sále film okomentovala slovy: "To je na spáchání sebevraždy!" Tomu říkám dokonalé doporučení! :-) 80 % (08.10.2018)

„Klid, to je moje tělo. Já znám svý tělo, já ho poslouchám. A vím, kdy mám ubrat, a kdy můžu zase přidat.“ Tak to Roman trochu neodhadl…Dokonce jsem se i zasmál (bavila mě třeba představa, jak by asi různé ženy reagovaly na to, že mají spát v kyslíkovém stanu či odlepování chladící náplasti s prostřihem na vařící se vejce)…ale to jen zpočátku. Pak mě smích přešel a dostavila se čistá deprese. Domestik je dost nedivácký (není určen širšímu publiku) a nebude vám u něj zřejmě moc dobře (i fyzicky). Nabízí střet 2 posedlostí, z nichž sice 1 zdánlivě převládá (i sobeckostí) a jeví se jako nebezpečnější, ale v konečném důsledku jsou zničující obě. A postupný rozpad vztahu doprovází změna postav v trosky, přičemž se z filmu stává solidní psycho. Domestik se na české poměry dost vymyká, ať už způsobem natáčení, tématem či technickou stránkou (u té dominuje hlavně perfektní, Lvem oceněný zvuk) a jako takový se těžko hodnotí. Sledovat ho je náročné, místy až nepříjemné, ale zároveň i zajímavé a něčím fascinující. Za mě slušné 4*. (08.09.2019)

Podle ohlasů nejvíce polarizující titul letošního ročníku MFF Karlovy Vary, potažmo titul, který překvapí unisono odmítnutím v jistých kruzích. Přitom, když k němu nepřistoupíme doslovně jako k příběhu jednoho vztahu a dvou konkrétních lidí, může se vyjevit jako konceptuální filmové vyjádření sebestřednosti. Scénář vrství indicie, které pomáhají stavět matoucí vyprávění a svádět pohled diváků k hlavní mužské postavě, zatímco současně různými indiciemi naznačuje, že za hranicí jeho ulity svět vypadá jinak, než jak se na první pohled zdá. Navíc podobně jako již v Semestru režisér Adam Sedlák vykazuje na svůj věk až překvapivý vhled do fenoménů společnosti, které by se ho podle ageistických předsudků neměly týkat. Po artificialitě vztahů mladé generace se tentokrát dotýká třicátnického kariérního zenitu a s ním spojených osobních krizí i nenápadných propadů plynoucích z nedostatečné (sebe)reflexe. (12.07.2018)