Domestik

Tak trochu české Requiem za sen a taky možná první film, po jehož zhlédnutí jsem opravdu rád, že nejsem vrcholový sportovec. :-) ___ Odtažitá a gradující vyšinutá komorní atmosféra jak od Polanského, Aranofského destrukce těla i duše, fincherovská formální důslednost a výraznost. Chvílemi (hlavně ke konci) hororovější než většina (regulérních) hororů. Obsahovat to i nějaké tělesné mutace a deformace, je to pomalu jak Cronenberg v hodně dobré formě. Naštěstí se ale Adam Sedlák dokázal relativně držet při zemi a konec nevyhnat do úplného absurdna, jak to někdy rád dělá právě Aronofsky (viz Černá labuť, matka!). Jedinou větší chybou je přehnaná délka - v krátší stopáži totiž mohl být ten obdivuhodný nápor na diváka už vyloženě absolutní. ___ Fun fact - jistá důchodkyně v sále film okomentovala slovy: "To je na spáchání sebevraždy!" Tomu říkám dokonalé doporučení! :-) 80 % (08.10.2018)

KINO Blansko/// Obsazení 3/10 Děj 5/10 Hudba 7/10 Kamera 4/10/// PLUS: Tereza Hofová a stejně tak i Jiří Konvalinka se do rolí pořádně položili a dokázali až neuvěřitelně zapracovat na proměně svých charakterů a to jak psychických, tak i fyzických, hudba je občas podmanivá, často drásající MÍNUS: kamera je často ve velkém detailu a pozadí je rozostřené, přesto je to ale často hnusný a znechucující pohled/// Shrnutí: Hodně silný filmový zážitek a zároveň hodně divácky nepříjemný. Proměna postav hnusně dokonalá, zvuky nepříjemné a situace postav, do které by jste se ani náhodou nechtěli dostat a nebo je i z části zažit. Film, který ukazuje, že přehnaná snaha o dosažení svých cílů vede k záhubě. Kvalitně natočené, ale rozhodně ne pro každého./// Celkem 49%/// PS: milý personál kina nás příjemně potěšil. (17.10.2018)

Když umělé oplodnění a elektromotor ukrytý v rámu nejsou řešením.. Deficit v tréninku, sebeúctě, morálce, mateřství a partnerských vztazích řešen bojem s vlastním tělem. Statické záběry plné sterility a fyzičnosti, hudba chvílemi jak z útrob mimozemské lodě, případně jejího přistávání, přátelsky děsivý Hanuš jako doktor Ferrari z kotelny a s blížícím se koncem body horror, při kterém postavy vstoupily do telepodů jak kdysi Goldblum v Cronenbergově obtížném hmyzu a smíchaly své DNA…s čím vlastně? Škoda formy a často i obsahu dialogů, které tomu dávaly spíš punc trenažéru než ostré jízdy na rozpáleném asfaltu.. (03.10.2022)

Doping škodí zdraví, Domestik taky. Opět jsem jako naivní divák naletěl tomu poměrně výraznému hypu, jaký film získal během léta a během jeho uvedení ve Varech a očekával jsem tak nadstandardní český pokus o "něco jiného". Ono to sice je "něco jiného", ale natolik se to utápí v elementárních problémech samotné výstavby snímku, že mi ta snaha natočit film "s tváří", který bude na rozdíl od zbytku šedé lokální produkce zapamatovatelný, vlastně absolutně nezajímala. Během sledování Domestika se mi tak v hlavě kupila řada failů, které mě už někdy po prvních 45 minutých přinutily ztratit o snímek divácký zájem. Jako první mě do tváře bohužel praštilo ochotnické herectví obou hlavních herců, vyloženě hrozný mi přišel především Jiří Konvalinka. V kombinaci s šíleně papírovými a podle mě opravdu nezvládnutými dialogy, se tak promluvy hlavních postav často rovnaly úrovni nějakého nekonečného českého seriálu, anebo cvičení druhého ročníku filmové školy (vím o čem mluvím). Tuhletu herecko scenáristickou hrůzu se snaží celou dobu vyvažovat hlavně práce kamery, která se ale "snaží" tolik, že téměř z každého záběru vyrábí rádoby zásadní, silně ornamentální moment. Tím tak neuvěřitelně toporně tlačí na pilu a ve výsledku drobí celý film na vizuální fragmenty, které pospolu vůbec nefungují. Neustálé odcizující pokusy o rámování postav do samých okrajů obrazu i unavující dlouhé záběry v záměrné neostrosti sice evokují něco jako pokus o festivalový film evropského střihu, ale svojí četností a především neschopností posloužit filmu jako takovému (jsou totiž spíše jen okázalým výrazovým prostředkem, než funkčním nástrojem celkové stavby snímku), působí spíše školáckým a upoceným dojmem. Domestik je navíc fakt hodně dlouhý a především jeho druhá polovina už pouze repetitivně kupí ty samé postupy znovu a znovu, pouze je žene do většího a většího extrému a nenabídne tak vlastně nic nového, co by divák neviděl v úvodní půlhodině. Jako kraťas by tak Domestik podle mě mohl nabídnout mnohem víc. Námět snímku je totiž asi to jeho jediné opravdové plus a v třeba 20 min stopáži by ho mohl prodat v mnohem působivější a funkčnější rovině. 2/10 (04.10.2018)

Psychologický český film z mikrosvěta vrcholového cyklisty, kde se jede 100% fyzická příprava a ve zbytku se s manželkou, která je mu permanentní oporou, snaží o potomka. Všechno je podřízené fyzičnu a dlouho jsem neviděl tak vysilující, ubíjející, tísnivý až depresivní film, k čemuž pomáhají nejen chladné herecké výkony, ale i ten vizuál je tak emočně prázdný, že sportovní výkon je tohle vůbec dokoukat. Film, který většinový divák mine a bohužel minul i mne. Jsem příznivec sportovních filmů, ale tohle sportovní film vůbec nebyl ( žádné závodění nečekejte ) (16.10.2019)