Pařížské blues

Nezávisle na faktu, že film je založen na literární předloze, se podařilo jeho autorům zachytit autentické ovzduší americko-evropského kulturního transferu v jeho pozdně "starodžezové" podobě. Setkání velmi mladého Newmana a ještě ne starého Satchmo Armstronga ve mně probouzí určitou nostalgii a něhu. Opomenut by neměl být ani jiný zajímavý aspekt filmu: moment amerického exilu, jak ho zachycuje Newmanův černošský partner v Poitiersově podání. Milostná historie obou párů i jistá "hollywoodovitost" jejich dramatického vedení a vyznění v takovém případě viditelně ustupují do pozadí. Naopak o to více vynikne spontánnost jednotlivých hudebních čísel a latentní muzikálový - ve skutečnosti zřejmě dominantní - rozměr BLUES. Je zřejmé, že víc než s dokumentem jsme v tomto případě konfrontováni s dobovou výpovědí epochy, jejíž historickou uzavřenost ještě nejsme s to si uvědomit. (30.10.2010)

Do Paříže přijíždí americký jazzband pod vedením skvělého pozounisty a nadějného komponisty Rama Bowena (Paul Newman), jehož členem je mimojiné i černý saxofonista Eddie Cook (Sidney Poitier). Oba hlavní představitelé zanedlouho narazí na pár mladých Američanek Connie Lampson (Diahann Carroll) a Lillian Corning (Joanne Woodward), z nichž si každý vybere tu svou. Brzy mezi oběma novými páry začne docházet k neshodám, které se týkají především návratu do USA, po kterém touží Connie i Lillian. Avšak Ram s Eddiem jsou proti, Ram vidí slibně se rozvíjejí pařížské angažmá a Eddie se zase jako černoch cítí v Paříži mnohem více svobodnější než doma. Jedná se o nejlepší jazzový film, který jsem kdy viděl. Muzikantským vrcholem je jednoznačně dlouhá jam-session, které se jako hlavní postava zúčastní dokonce Wild Man Moore (Louis Armstrong!!!!!!!!). Hudbu pak složil sám božský Duke Ellington! (30.01.2005)

Postavit celý film pouze na dvou prakticky totožných vztahových problémech (on ji miluje, ale nehne se kvůli ní z Paříže) a výtečné jazzové hudbě rozhodně není šťastný nápad. Paul Newman se svou image mladého Marlona Branda sice působí jako magnet, ale k čemu to je, když všechno nakonec vypadá tak zoufale povrchně? Navíc Sidney Poitier tu hraje jednu ze svých prvních "rasově uvědomělých" rolí, což se sice dá pochopit na americkém Jihu, v Paříži bych ale byl rád těchto problémů ušetřen. Ale jazz kvůli tomu mít rád nepřestanu. (15.04.2010)

Na Pařížské blues jsem se těšil jako malej harant, neboť mám slabost jak pro Martina Ritta tak pro ústřední trio, navíc mám pěkné zážitky, co se týče spolupráce Ritt-Newman (Hombre, Hud, Dlouhé horké léto). Hudební filmy sice nemusím a jazz mi už vůbec nic neříká, ale jelikož jsem velkým příznivcem režisérova charakteristického rukopisu, tak je spokojenost na místě. Vysypávat tu superlativy na herecké výkony by bylo nošením dřívím do lesa. Když se řekne jazz vybavím si ihned 40.-60.americká léta, Paříž mi k jazzu moc nesedí, ale díky velkému potenciálu režiséra mi to během sledování vůbec nevadilo. Vše tu funguje naprosto skvěle a to i romantika, u níž jsem měl malé obavy, že bude (vzhledem k době vzniku filmu) trochu naivní. Vůbec ne. Nechybí tu ani zapamatování hodné scény, např. muzikantská pře jedinečného Armstronga s pány Poitierem a Newmanem. Dialogy mají rovněž velkou úroveň. Zkrátka poctivá filmařina, která mi zvedla náladu. 80% (03.11.2011)

Šedesátkový film z Paříže očima Američanů má v sobě jedinečnou atmosféru pramenící z autenticky zachycené doby a hlavně jazzové hudby. Když se z jeviště rozezní zvuky trumpet, pozounů, saxofonů a piána, nejeden z muzikantů do své hudby vkládá svoje pocity smutku a osamění, ale zároveň je hudba všechny v danou chvíli dohromady spojuje. A vidět na jedném pódiu spolu Paula Newmana, Sidneyho Poitiera a Serge Reggianiho v rolích muzikantů je rozhodně zážitek. A když se k nim v jedné scéně připojil i sám legendární Louis Armstrong, vznikla tehdy pro diváky budoucích generací opravdu pěkná třešnička na dortu v tomto výletu do hudebního světa dnes již o 60 let zpátky. Malinko horší to zejména v první polovině bylo s jednoduchým a někdy i plytce podaným romantickým příběhem. Na druhé straně viděl jsem už z této doby více podobných romantických filmů s dějem v podobě výletu v cizí krajině a vzájemně velmi podobnou myšlenkou jedinečnosti okamžiků, které brzy skončí, svět se pro oba z dvojice postav vrátí do původních kolejí, nicméně silné vzpomínky na ty okmažiky zůstanou v paměti (Prázdniny v Římě nebo Neděle ve všední den), ale nejvíc mě z nich bavilo i v závěru nejsilněji zapůsobilo právě Pařížské blues. Klidně bych se na něj podíval někdy i znovu, ve vybraných scénách jsem si ho hodně užíval a nakonec se tak po menším váhání přikláním ke 4. hvězdičce. [75%] (20.06.2021)