verbal

Žužu Žorž tentokrát odolal dozajista brutálním tlakům degresivních bolševiků na „historickou věrnost a korektnost“ a přeqapivě neosadil předválečnou univerzitní veslici osmi černými bukanýry a nějakou tou přesilnou muženou, liberálně jim dominující u kormidla. Já vím, je to hnus a čirá demagogie takto nechutně zkreslovat dějiny, nicméně i tak se jedná o velmi příjemný, hezky natočený a poměrně dobře zdramatizovaný standartní sportovní retrofilm. V něm se Žorž sice přičinlivě snažil vyžehlit to rasistické, misogynní a homofobní fiasko alespoň třicetisekundovým olympijským zakňučením Džesnýho Twouby, jenž hrdinně zběhl zpod bitche otrokáře a v barvách Spojených sráčů elegantně vyběhl i s Ádou, když tenkrát uběhal všechny ty Übermensche a krutě proškrtal říšské eugenické tabulky, aby se za odměnu mohl málem vrátit na bavlníkovou plantáž, ovšem v kontextu filmu to vyznělo spíše jako rasistický vtip na sjezdu BLM. Prostě zase jednou musím hrábnout po pevných čtyřkách!

Recept, jak z poctivého, vcelku hutného, originálního a zábavného osmdesátkového vývaru uklohnit vietnamskou prdelačku pro lobotomy: Vezmeme docela konzistentní původní děj, rozemeleme napadrť a z takto vzniklého pyré náhodně vycedíme zhruba čtvrtinu. Přidáme jako vždy vzorně prkenného, středně vysekaného Džejka, předem povařeného tak, aby se tvářil jakože sympaticky a namísto herectví celou dobu předváděl, jaxi ve fitku vyrýsoval břišáky. Dosaženou řídkou hmotu rozmixujeme s downími hovny, přisypeme bandu trpících negrů, aby to bylo na skus dostatečně progresivní, a zahustíme obskurní kreací těžce vypatlaného, totálně koženého a navýsost trapného poloopa MekŘehoře. Dochutíme opravdu jen špetkou přitroublého, choreograficky špatného bitkaření několika pašeráků melounů, dvě hodiny dusíme do hněda, ozdobíme scénáristickou bezradností a podáváme spolu s IQ stimulanty v psích miskách bez příboru již slintajícím skalním fanouškům Mentálně Malformovaných Agresorů. Dobrou chuť, kluci! Asi bych měl na tomto místě spíše vydat skřek „grhhhtrrrrrchchch“ a doprovodit jej posunky bušení do hrudi a ukazování si prstem do huby, aby to kluci dostatečně zfotosyntetizovali.

Někde v prdeli svatého Patrika si takhle žije v sedmdesátých letech minulého století děda Nýsn. Geront je to čiperný, pracovně pořád aktivní, ani starobní důchod ještě nepobírá a sociálku neždímá, neboť má stále stálé a perspektivní zaměstnání ve Venkovském družstvu nájemných vrahů při střediskové obci Horní Pičovice (Upper Cuntenbury) v hrabství Spořádaná Prdelná (Asstrim). Tudíž se občas se svou milovanou kozlicí po pradědovi vypraví na lov někomu nepohodlných rurálních Keltů, kterýmiž posléze ekologicky přihnojuje nějakou druidskou paseku. Ačkoliv není zcela zřejmé, jak vlastně sípavý, pajdavý a těžce klekající senil vlastně dostává své oběti z nějakého veřejného místa do kufru auta, je ve své práci úspěšný a předsedou družstva konstantně chválen. Pak ale náhodou narazí na Ira, tedy vlastně na IRA, pro Iry tehdy většinou nebylo v Irsku kam plivnout a v rámci plnění filmových rasových kvót měli ve vesnici pouze jednoho Iroafričana, samozřejmě taky Ira jako poleno, ten ale s největší pravděpodobností v IRA nebyl, protože by jej tam soudruzi zlynčovali dřív, než by řekl „Sinn Féin“. Každopádně je z toho asi exekučně, sysluplně i dialogově nejlepší film dědy Nýsna za posledních pár let, kdy se náš milý důchodce konečně vzdal akční gerontologie, už nedělá chvaty a soustředí se výhradně na záchvaty. Melancholie. Těch je sice ve filmu kapku příliš, jakož i tendenčního, kýčovitého a řádně klišovitého irského lkaní nad těžkým životem za doprovodu rozvrzaných molových houslí v kolovrátkovém rytmu céilí, až si jeden místy přeje, aby se objevil nějaký ten Leprechaun a poslal všechny ty plačtivé a ukřivděně se tvářící vidláky do piče, nicméně aspoň tam mají krásnou přírodu a to ve své podstatě tklivé rurální drama v moc pěkných kulisách docela záživně odsejpá.

Prasl Vránae, který se od své poslední expozice vyžral o další čtvrt metráku a zjevně už musí brát jen sedavé role, zachraňuje ze židle Krajinu špatných (herců) od performančního fiaska. Nicméně to honění slizkých a prkenných sekndhendových Homosworthů bandou jakýchsi fanatických koala lumpů je na bojišti hezky udělané, svižné a zábavné, ač v týlu, jenž naštěstí nepřevažuje, se odehrává obvyklý festival kýčovité oligofrenie, brodění vatou a dialogové bezradnosti. Poměrově však převažuje vcelku kulantní akcička, tudíž se při tom dají v pohodě rozškrábat tři solidní strupy. Prasle, vole, nežer už tolik a hni trochu prdelí, než budeš muset přejít výhradně na ležáky! Rydly Kvadruplegikátora, Funivý ročník ani Amerického patootyloně určitě neplánuje.

Kdyby to tak mělo režiséra, scénáristu a dramaturga aneb Dokundmentaristky by se měly držet svého kopyta. Vždyť jaký může být lepší námět na audiovizuální ukojení zdejších nejširších lopatích bulvárních mas, než životem psaný skutečný příběh z našich lůzrů a hnojů, obsahující sport, porno a smrt! A co z toho vzniklo? Inu, takový poměrně suchý až nezáživný časosběrný dokument o mrdavé skokance s glioblastomem, specialistce na anál, která se bezradně, sterilně až nudně promenáduje etapami svého života, přičemž konstantně jen tak tupě čumí jako retardovaná sova na prcající netopýry. I když zrovna tohle může být vcelku autentické, protože jak známo, pornoherečky vesměs nebývají nejostřejší tužky v penále a po nocích rozhodně nerozbíjejí atom. Každopádně je to film bez filmu, porno pro narkoleptiky a „dramaturg“ patrně trpí bradypsychismem. Nicméně na debut to zase až tak úplný průser není, na tu kundí sqadru v pozadí to kupodivu nijak výrazně nepičismí ani nefeminizuje a má to stokrát vyšší kulturní hodnotu než libovolná pásová Prachařolangmajerovina pro lobotomy, tudíž dvě suché rudé bradavky a kiš kiš tomu prozíravci, co na to dal prachy.

Po vzoru Bolševize začal už i zlodějský kokotporát, bez skrupulí prodávající židopředražené i-plečky snobským kokotům a instadementům, za každou cenu plnit obsah hovny a pícninami pro hovada. Na což teď zjevně vysolil tak brutální ranec, že mu mamonářsky neodolal ani až dosud naprosto svěží, originální a veskrze potěšující Matouš, naprudko se zaprodal, spláchl své dosavadní sqělé renomé do hajzlu a namísto nějakého svého inventivního scénáře se uvolil zaudiovizualizovat pro červivé jablečňáky, slaboduché smíšky a otylé chovatelky koček za zenitem veskrze nudný, hloupý, plagiátorský a řádně klišovitý popsaný hajzlpapír nějakého druhořadého neumětela, jenž patrně, když zrovna prstem namočeným v nutelle a s přikousnutým jazykem nenaplňuje své „scénáristické“ ambice, permanentně rozkuřuje nějakého hrabivého pohrobka Štefana Práceho. Jinak si tu oligofrenní hrůzu prostě nedovedu vysvětlit. Až podezřívám Matouše, jestli náhodou nezačal prcat Madonu, protože se s ním náhle kariérně děje přesně to, co tenkrát s Gejem Ryčím, a tento jeho počin nápadně připomíná ultražinantní pičočalamádu Muž ze Strýce se stejně prkenným a homonakadeřeným Jindrou Clavinem, jemuž tentokrát místo korektně a spravedlivě kancelačně zkulturněného fuj fuj lidožrouta Arnýho Kladiva neméně děsivě kunduje krajně nesympatická neherecká protekční prasnice Brysa, která se od posledního Juráče konečně vyžrala až na porážkovou váhu. No nejedna masitá tvář veskrze vkusné kompulzivní hospodyňky se základním vzděláním si u toho dozajista slastně zachrochtá při žehlení. Matouši, okamžitě ho z té rozkládající se botoxmrtvoly vytáhni a vrať se!!!

Poměrně hezky udělaná, avšak naprosto plytká až slaboduchá manipulativní přiblblost bez invence a rádoby Šmakova srací houšť, kterou Bolševize patrně cvakla pouze proto, aby „nade vši pochybnost“ diverzitně „prokázala“, že i mýty a pohádky tu přeci odjakživa vznikaly jen díky negrům a feministkám. Ke korektní dokonalosti už chyběl jen nějaký ten řádně přihřátý princ a ostrakizovaný transdrak. Nesympatická Milka Robert Hnědá, která už dávno vyrostla ze svého pedofilního šarmu do naprostého nehereckého polena, tu jen planě předvádí ochotnickou kafilérii a nové botoxové rtíky, tudíž si plně na své přijdou maximálně tak instapičusové a reprezentanti v hodu rozštěpem.

Zřejmý důkaz toho, že jsou nudolálie i závislost na psychotropních látkách úspěšně léčitelné! Dřívější sveřepý artový hnědopich Denis, věhlasný to uspávač hadů obrazem, se již zdá být dokonale zdráv a nyní téměř bez recidivy zaDuněl tak mohutně, že si po skončení spektáklu musíte pomoct rukou utřít koutek, vrátit spadlou čelist na místo a zavřít hubu. Nejen, že parádně trefil genius loci dnes již klasické předlohy, ale rovněž ji přetavil v dosud téměř nevídané pompézní audiovizuální orgie, u nichž málem nevíte, jestli vás zrovna prcá obraz nebo zvuk. Samozřejmě na to však nesmíte čumět na mobilu v ruční kamerové distribuci nějakého indického čorkaře s bangladéšskými titulky. Podobně jako dříve údajně nezfilmovatelný Džexnův Pán prstenů i toto si bezesporu zaslouží své piedestální místo ve všech konsenzuálně dostupných análech, a to včetně světové kinematografie. Dokonalost, kde je naprosto všechno přesně tam, kde má být, a spektakulární linka D z pískovny v centru až na Jižák jezdí ve zcela pravidelných a přesných intervalech, a její sedačky skoro nepotřebují odčervit ani po svinských islamistických fundamentalistech, ani zkurvených fašistických bílých hubách.

Reálně i filmově odporná Ema Kamenná s fungl novým mozkem a mentálním věkem předškolačky freudovsky objevuje svou kundu, přičemž na všechny strany ventiluje černobíle bezelstné dětské zmrdsví, sobectví a sociální nevyspělost ve fantaskním Dalího světě, snímaném vypouklou čočkou. A já musím konstatovat, že se jedná snad o historicky první snímek Jirky Latimérie, podivného to řeckého ufona, po kterém nemáte znuděni xmrti až tak kompulzivní chuť rozšlapat hlavu nějakému uhrovitému rozumbradáčskému pozérskému panici s mastnými vlasy a Kierkegaardem v podpaždí. Možná je to tím, že Jirka tentokrát vypustil své scénáristické ambice, možná proto, že trochu méně fetoval jsoucno, a možná je to Mejbylyn. Nicméně uhrančivé obrazy jsou tentokrát doplněny i vcelku zábavným, místy až dekadentně mrdavým příběhem s kupodivu hlavopatoidními dialogy a poměrně satirickým pseudofilozofováním, z nichž by se sice panna Shellyová asi dvakrát funivě nevyprstila, avšak já tasím vcelku plnotučnou trojku, i když mi z té bestiálně ohavné šišlavé ropuchy Emy zase dvě hodiny zděšeně zalézaly koule do břicha.

The Iron Clown musí být pro našince s alespoň elementárním vkusem a kvocientem nad úrovní německého ovčáka naprosto nezáživný, vleklý až otravný pomníček skutečné žampióní famílie vidláckých bigotních dementů s buzerantskými účesy, příznačně se angažující v nejdebilnějším a nejlopatističtějším pseudosportu pro totálně zdegenerované idioty – wrestlingu. Pseudosportu, v němž banda postižených nasteroidovavaných pičusů předstírá údery a tříská sebou o zem, a u koho z nich ta kohorta solvin v publiku nejvíce piští, ten je jakože „mistr světa“, i když se tato vrcholná retardace provozuje téměř výhradně na území Spojených sráčů Oligofrenických. De fuckto se jedná o špatně natočenou, zdramatizovanou, sestříhanou i zahranou a totálně nudnou studii opolidských bratří s vyrachtaným fotrem, postupně vychcípávajících při soutěžení o „prokleté“ Darwinovy ceny, až přežije jen ten nejhnusnější pitekantrop, jako vždy totálně prkenný Hnuzack Efron. Ovšem pokud xmrti rádi uhranutě a s jakože děsně erudovaným psychologicko – sociálním nadhledem dvě hodiny v zoo pozorujete statickou tlupu šimpanzů, kteří po sobě občas hodí hovno, popřípadě si kompulzivně cucáte palec u jakýchkoliv pohyblivých obrázků, hlavně že jsou barevné, je to film přesně pro vás!