J.Lajner

Ó ano. Konečně jedna tvrdá existenciální komiksovka pro drsňáky. Zlý Joker se s tím nemaže a hned v úvodu svým pulsujícím beranidlem znásilní zajatkyni Batgirl. V divoké hoblovačce vystřídá všechny její tělesné otvory a za doprovodu animálního křiku, jí vyprázdní svůj genetický zásobník rovnou na škrabošku. Aby toho náhodou nebylo málo, tak jí pro jistotu odpráskne. Batman je touto skutečností pochopitelně zlomen, tudíž na své soukromé horské chatě propaluje hrdlo jednou whiskou za druhou. Následuje vzpomínkový flashback, ve kterém se Batman pohádá a následně popere s Robinem. Elegantní otočkou poslaná pata, Robina rychle územní. Naštěstí přichází nadržená Poison Ivy, na které si Robin zhojí své podlomené ego. Po důkladném ústním stavění stožáru následuje standardní brusná akce, zakončená vztyčenou vlajkou a slavnostně vybílenou svatyní. Jsme opět v přítomnosti, kde alkoholem posilněného Batmana sedícího u krbu, poctí nečekanou návštěvou Catwoman. Po pár minutách už svým jazykem divoce rejdí v záhybech jeho tváře, aby se po chvilce přesunula do spodních úrovní k průzkumu nově vzrostlého topolu. Po krátkém dějovém balastu, přijde na přetřes epické finále. Zde si dá Batman pěstní taneček s Banem, jež drží v zajetí nevinnou spoutanou dívku. Bane je zneškodněn, následně je fackou vypnuta i zrádná Catwoman a následuje vysvobození. Nečekaná zrada! Batman je podlou zajatkyní probodnut nožem a máme tu závěrečný silový trojboj. Za doprovodu mocných chórů Bane odhalí svou tajnou zbraň, na které Catwoman a zajatkyně rajtují jazyky, jako vosy na Calippu zapomenutém v koši, poblíž veřejného koupaliště. Zatímco zajatkyně hbitými prsty drtí svůj knoflík lásky, tak Bane se zarputilostí bizona evropského bourá kýty Catwoman, svým masivním kyjem. Na pozadí vítězné běloskvoucí sabráže Batman náhle pohne rukou... Pokračování?

Období mezi lety 1978 - 1984, bylo pro rozvoj subžánru „slasher“ nesmírně důležité. Halloween (1978) sázel hlavně na atmosféru, kdežto Pátek třináctého (1980) se vyžíval v přímočaré brutalitě. Po zveřejnění těchto ikonických snímků se doslova roztrhl pytel s jejich napodobeninami. Jediný, kdo do tohoto pokleslého subžánru dokázal přinést svěží vítr, byl až Wes Craven se svou Noční můrou v Elm Street (1984). Mezi desítkami polozapomenutých rarit leží i kanadská řezničina Valentýnská pomsta (1981). Snímek sice tehdy u teenagerů nebodoval tolik, aby si jako výše uvedené kousky vysloužil svou vlastní sérii, ale i tak rozhodně stojí za připomenutí. Příběh je samozřejmě prostý. Před dvaceti lety došlo v malém hornickém městečku k tragédii. Zával tehdy zabil několik horníků. Mezi přeživšími se nacházel i jedinec, který však zešílel a ve vražedném amoku zabil další dva muže. Navíc přísahal, že pokud se ve městě ještě někdy bude slavit Valentín, začne opět vraždit. Dvacet let je v tahu a mladá generace na pohádky nevěří. Valentýnská zábava je v plném proudu, což znamená jediné. Náš maskovaný vrahoun bere do ruky krumpáč a s jeho pomocí začne párat bachory, propichovat krky, drtit lebky atd. Snímek boduje originálně zvoleným prostředím, kde vynikají především klaustrofobické scény z důlních šachet. Dále poměrně kvalitním obsazením, jemuž překvapivě dominují převážně starší herci. Estetika plynových masek a gumových botek, má také něco do sebe. Maskovaný vrah je příjemně děsivý a variabilní gore efekty jsou správné krvavé (pozor na cenzurovanou verzi filmu). Film ctí pochopitelně pravidla správného „slasheru“, takže o tom zdali panna přežije až do konce nemusíte polemizovat 🙂

Druhý díl mě svého času nesmírně iritoval, protože ta kombinace přepálené akce a mnohdy trapného humoru (rozhovor v obchodě s elektronikou) se neskutečně mlátila. Inu, ne každý může psát jako Shane Black v dobách svého kreativního rozmachu. Ve čtvrtém dějství mi poměr akce a humoru přijde daleko lépe vyvážený, za což možná může i letmé brnkání na vážnější strunu. Snahu polidštit ikonickou dvojici hrdinů, tedy kvituji s povděkem. Dokonce mi ani nevadí dnes už poměrně často užívaná šablona, kdy staří dinosauři sice narážejí na mantinely moderní výpočetní techniky, ale nakonec mlaďasům dokáží, že časem prověřené postupy fungují nejlépe (viz čtvrtá Smrtonosná past). Výtky ohledně nepřehledné akce nechápu. Klipovitý střih či delší adrenalinové záběry, jež evokují FPS střílečku jsou moc fajn. Stará škola Johna Woo se nekoná. Akční sekvence spíše drží prst na současném tepu doby, což mě osobně nevadí. Fanouškem téhle série se nikdy nestanu, ale tenhle film si v budoucnu určitě zopakuji.

,,Jean-Claude Van damme vždycky provádí úder, teď se připrav na dvojitý zásah. Bratři dvojčata znovu spojeni k této misi, aby pomstili smrt svých rodičů. Jsou zatraceně svižní, zatraceně chladní, zatraceně žhavý. Van Damme krát dvě, dvojitá zábava"... VHS-trailer Intersonic: Konec citace. Béčko bohaté na roznožky i elegantní otočky drsného baleťáka z Belgie. Tentokráte v dvojitém provedení. "Zlý" Van Damme a jeho citlivější druhé já. Rozdíl v hereckém projevu je patrný v odlišném účesu a ve střídání dvou mimických výrazů. Drsné mračení vs sexy úsměv. Inu, tuhle akční jízdu ranných 90' let, spasí pouze řádná dávka nostalgie a odstupu. Doporučovat tohle někomu kdo nemá absolutně šajn, bych se neodvážil. Desítky zpomalených záběrů na Van damma, který kope, přebíjí zásobníky, pojídá sushi či svým šarmem přivádí do varu silikonové vyplně jedné blonďaté kikiny, svou nabubřelou majestátností dokonale zakrývají logické lapsy a laciné dialogy. Ale co má být? Zábava je to stále bezstarostná a ucházející. PS: Bolo Yeung a jeho mega hrudník, je tu samozřejmě přítomen. Žádný strach :-)

Pavoučí béčkový horor v moderním provedení, včetně prezentace multikulturní svoloče, jakou současná Francie nabízí. Po vzoru Smrtonosné pasti (1988) a španělské zombie řezničiny Rec 2 (2009), tu máme jednu velkou uzavřenou budovu a v ní vražedné osminohé nájemníky, kteří chtějí do všech těch lidských zlodějů, násilníků a feťáků naklást svá drahocenná vajíčka. Ani jedna z hlavních postav není sympatická, byť se nás režisér Sébastien Vaniček snaží přesvědčit, že i smažky a notoričtí kleptomani můžou mít rovný charakter. Všudypřítomní „pepíci“ jsou ovšem kouzelně slizcí a člověk se při sledování filmu pořád nervózně rozhlíží po obýváku se srolovaným časákem v ruce. Pavouci lezou z ventilace, odpadu, klimošky, kudrnatého květáku černošské domovnice a dokonce i ze psí zdechliny. Neúnavní tkalci dělají z obří špinavé bytovky jeden velký kokon a divák by si prakticky neměl nač ztěžovat, nebýt kretenismu prakticky všech postav. Fakt, že film míří v poslední třetině k branám čistokrevné sci-fi/fantasy mi nevadí, ale nesčetné logické lapsy dokáží docela otravovat. Vrcholem je asi chování policie, která celý bytový komplex uzavře a potom dělá jednu podivnou botu za druhou. Když šéfovi policie položí jedna z postav několik rozumných otázek, odpoví ji slovy: „Máme své postupy“. Bravo! Tím se vše vysvětlilo. Pro všechny arachnofobiky ovšem půjde o psychickou očistu a běžný divák si zase užije pořádnou porci napětí, jelikož úzké chodby a vynalézavé úhly kameramana Alexandre Jamina, umějí navodit vskutku nepříjemné klaustrofobické pocity. Do toho připočtěme bleskovou rychlost osminohých sprinterů a máme tu horkého kandidáta na samovolné zvyšování krevního tlaku. Slušná zábava na jedno zhlédnutí.

Novodobou klasikou se Skrytá hrozba samozřejmě nikdy nestane, ale to nevadí. Nejhorší ranou pro každý film je koncentrovaná nuda. Takové nebezpečí však zrovna tady opravdu nehrozí. Komplexní propracovaností a specifickou atmosférou sice Skrytá hrozba nemůže konkurovat ani jednomu dílu z původní trilogie, ale rozhodně nedělá značce „Star Wars" ostudu a nabízí to, co umí dělat Lucas nejlépe. Oslňovat fantazií, okázalou vizuální složkou, hravostí a zábavou. Darth Maul je tím nejlepším padouchem celého universa, jemuž může konkurovat jedině Darth Vader. A ano, bitva se světelnými meči je suverénně tou nejpovedenější a vlastně i nejpřekvapivější, protože dokázala tvrdost nahradit živelnou atletikou a elegancí. Skrytá hrozba představuje světlo a pestrost. Teprve dalším dvěma prequelům bylo souzeno utápět se v temnotě a neodvratné tragédii. Ze Skryté hrozby vyzařuje především naděje a to je možná její nejsilnější devíza. Více

Takové to moje tajné osobní potěšení. Guilty pleasure, dá se říct. Ten film je totálně tupý, místy dokonce úsměvný. Už ten úvod, kde se divákovi musí zrekapitulovat celý děj předchozího dílu a vysvětlit, že Whistler jako zázrakem přežil. Protože proč si dávat práci a ukazovat to v ději, když to jde okecat během dvaceti vteřin, že? Ono celkově mi ta násilně vložená linka okolo záchrany Whistlera přijde pitomá a je tu jen pro to, aby si Criss Cristofferson mohl zopáknout svou roli a vyzvednout šek. Za to sympatickou N'Bushe Wright, která v předchozím díle hrála lékařku Karen, ze scénáře vyškrtnuli úplně. Proč? Protože Bladeovi nyní tvrdne úd z upírky, kterou hraje Leonor Varela a tak má Karen zkrátka smolíka. V příběhu se uzavírají samá nepravděpodobná spojenectví, každou chvilku tu někdo někoho podělá a celkově tu logika opravdu nemá co dělat. Scénář je bez debat totální úlet, jenže! I kdybych měl tisíc výhrad, film točil Guillermo del Toro a ten je kurva dobrej. Výborný režisér co točí béčkové filmy (občas). Krví se tu nešetří, což je fajn. Akce je super, má šťávu a některé souboje tělo na tělo vypadají dobře i dnes, tedy v době, kdy směr určuje John Wick a jemu podobní. Ve filmu se neustále střídají perfektně nasnímané lokace. Honička v ulicích, akce v nočním klubu, stoky a značně přepálené finále v upířím sídle, kde už opravdu stačí vypnout mozek a nechat se bavit. Po řemeslné stránce tomu vskutku nelze nic moc vytýkat, nehledě na děsivý vzhled nové upírské rasy. Potěší i solidní atmosféra, kterou umocňuje především fakt, že se valná většina děje odehrává v noci. Navíc tu hraje Vašut, Roden, Kocour, Daryl Dixon... ehm tedy Danny John-Jules a Norman Redus. No a jako bonus se skoro vše točilo v naší matičce Praze, což taky potěší. Ideální odpočinkový biják.

Komentář fuxofta, jest tím nejlepším doporučením jaké můžete dostat.

Za to geniální, leč prasácky useknuté kytarové sólo strhávám automaticky jednu hvězdu.

Až pohádkový úspěch v Americe, jaký romanticky laděný snímek Krokodýl Dundee s Paulem Hoganem ukořistil, byl stejně nepravděpodobný, jako úspěch ústředního hrdiny Micka Dundeeho v ulicích New Yorku. Užité základy výrazových prostředků, s nimiž film pracuje, tu byly již ve třicátých letech minulého století. Všechny ty archetypální vzorce postavené na kontrastu, postupném sbližování dvou hlavních postav a přítomnosti nafoukaného snoubence, který zastupuje klasický šrapnel uprostřed milostného trojúhelníku, existovaly dávno před tím, než sympatický zálesák s černým kloboukem na hlavě vstoupil na stříbrné plátno. Za důvodem, proč Krokodýl Dundee funguje, stojí především nekonvenční způsob, jakým snímek kadenci romantických stereotypů spojuje dohromady, díky čemuž si uchovává stálou jiskru a jakousi čistotu neméně podobnou krásám australské buše z úvodních pasáží. Avšak toto konstatování je do značné míry poplatné věku a době, v jaké jste film měli možnost poprvé spatřit. Na některých klišé, užitém humoru a komických scénkách příznačných pro druhou polovinu snímku je zřetelně vidět, jak moc film zestárl. Opravdu si nemyslím, že by generaci dnešních mladých diváků mohl Krokodýl Dundee něčím zaujmout. Mick Dundee je zkrátka fosilie, stejně jako tento film. Je to špatně? Vůbec ne. Záleží na tom, jak často dáváte přednost návštěvám muzeí. Právě tam se přeci obvykle ukrývají drahocenné artefakty. Více.