leafroller

Navzdory některým pro mě zcela nepochopitelným dějovým zvratům jsem se nemohl odlepit od obrazovky a seriál profrčel prakticky jedním dechem. Myšlenkový a filosofický přesah byl totiž velmi nadstandardní. Metafora společenské hierarchie až děsivě vystihuje životní realitu. Jenže zde to ani zdaleka nekončí, protože seriál může současně být také metaforou streamovacích platforem, nebo třeba sociálních sítí. Dostáváme tak komplexní vzorek lidského chování a uvažování, v němž mnoho lidí může obrazně pohlédnout do zrcadla a zamyslet se nad otázkou: Co bych dělal já?

Tento film je videohra a je v ní všechno. Zápletka, seznámení s výbavou, kraftění a levelování, nějaká ta akce a samozřejmě bossfight. Až dosud bych byl nadšený. Jenže stejně jako každá videohra, má i tento film prvek, který ve videohrách bytostně nesnáším: cutscény. Na rozdíl od většiny videoher se zde cutscény pochopitelně dají přeskočit, ale potom by z filmu nezbylo skoro nic. Neříkám, že se to nedalo vydržet, když jsem vydržel Kosmonauta z Čech, vydržím všechno, ale proč jsem se nemohl dívat na nějakou krásnou a šťavnatou třicítku? Proč jsem musel snášet postarší a navíc velmi hysterickou Jenifer Lopez? Na tyto otázky odpověď asi nenajdu.

Zatímco první díl odhalil nový fenomén, který se dnes doslova dere do popředí a pomocí různých Olihní vstoupil do nového tisíciletí, dvojka se zaměřila na opačnou stranu příběhu a více do hloubky se zabývá organizací i pocity zákazníků. Sice poněkud zkratkovitě, ale zato přesně popisuje metodiku získávání materiálu a mapuje všechny chyby, kterých se nezodpovědní mládežníci dopouštějí. Vrcholem je potom proměna dvojice kamarádů - zákazníků. Nezastírám, že se jedná o čisté dojení značky a děsivá temnota prvního dílu ustupuje dějové vatě, stále je však třeba mít na paměti, že se tyto věci pravděpodobně dějí i v reálném životě, což přidává i tomuto filmu na hutnosti. Na závěr nutno podotknout, že jsem filmu odebral nějaká procenta zato, že poskytuje různým úchylům inspiraci, což považuji na nepřijatelné.

Ať už byl film jakýkoli a podle mě nebyl vůbec špatný, podstatné je, že se tato akce opravdu koná už přes 20 let a to je moc dobře. Jednotlivé příběhy, nebo spíše jen malé náznaky osudů některých hráčů jsou namíchány velmi citlivě, aby byla zachována spíše komediální nálada snímku a divák se nemusel nořit do temné reality skutečného života. BTW, také vám to chvílemi připomínalo film Vybíjená?

Líbí se mi, jak se nám superhrdinové profilují. Po skončení Avengers, jejichž kvalita rapidně upadala s každým dalším dílem, se jednotliví členové vydali každý jiným směrem. Spiderman to začal hrát na teenagery, Thor se vydal velmi zdařilou cestu komedie a Aquaman začal točit podívanou pro ty nejmenší. Nikdo soudný jistě nepochyboval, že se film myšlenkově příliš neexponuje, ovšem podívaná je to naprosto strhující. A těch pár citečků, vyplňujících prázdná místa mezi akčními scénami, lze krásně využít pro odpočinutí a nabrání sil na další kulervoucí jízdu. Být mi osm let, vážně uchcávám blahem.

To, co se kolem nás dnes děje, je jasným důkazem, že nejenže lidé neumějí prohrávat se ctí, ale že neumějí prohrávat vůbec.

Ryzí etalon současné evropské tvorby. Z Mexika.

Dnes je potřeba začít od konce a trochu spoilovat, neboť pointa filmu je prostá a důležitá: Jediné, po čem každý obyčejný člověk touží, je mír. A je celkem jedno, kdo si někde nahoře poměřuje přirození. Jenže to samozřejmě nestačí. Zaujalo mě velmi aktuální označení každého, kdo říká nepohodlnou pravdu, za komunistu. Je až neuvěřitelné, že nám to vydrželo až do roku 24. Zaujalo mě naprosto nevysvětlené zapojení FBI. A co mě zaujalo mimořádně, je absence jakéhokoli historického a politického kontextu, která připravila film při hodnocení o 20%. V této chvíli se sluší poděkovat panu Oliveru Stoneovi za to, že mě ve své sérii Americké století vybavil potřebnými informacemi. Bez nich by totiž mohl být film poněkud matoucí.

1964, USA. To samo o sobě by jako hodnocení mohlo asi stačit. Jenže tyto události se neděly v roce 1964, děly se sto let. A taky v roce 1964. Člověk si vzpomene, jak urputně a vytrvale mluvíme o komunistickém teroru 50. let, o soudnich procesech a desítkách mrtvých. A pak tu máme demokratickou západní zemi, kde nejenže probíhaly podobné politické procesy, ale kromě toho jsou lidé jen tak, často čistě náhodně, chytáni na ulici a umučeni k smrti a nikoho to očividně moc netrápí. Čert ví, kde umřelo více lidí.....

Musím přiznat, že se mi tato recenze píše docela těžko. Divergence byla myšlenkově i dějově v podstatě uzavřený počin, k němuž nebylo co dodat. Navázat na takové dílo je proto poněkud obtížné a v Rezistenci se převážně rozvíjejí původní témata. Také některé rozumové pochody hrdinů mi byly vzdálené více, než mi bylo příjemné. Nicméně i zde lze najít něco nového k přemýšlení. Zajímavá a v roce 2024 nadmíru aktuální je třeba myšlenka uzavřeného města ve zdánlivě nebezpečném světě, jež se ve filmovém scifi žánru objevuje průběžně, ale s železnou pravidleností. Rezistenci zkrátka zcela jistě neuvidím tolikrát jako Divergenci. Ale pokud si ji přeci ještě pustím, potom jistě kvůli tomu krátkému sestřihu, co tý holce fakt moc slušel.