Dokonalé dny

Tyto filmy ze života, které ani tak nedisponují příběhem ze života jako spíš pohledem na něj mám docela ráda. K mému překvapení německá režie, která měla kouzelnou moc zachytit to dobré a hezké co je na světě, u čehož nás ani nenapadne se nad tím zamyslet a být za to chvilku vděční. Stopáž je sice z důvodu absence děje poměrně přetažená, ale navzdory tomu, že jsem se u ní nenudila, zas tak dlouho mě to políbenou nenechalo a můžu pouze konstatovat, že Perfect Days jsou natočeny s láskou, citem a pokorou a v divácké ceně jsem mu ráda přilepšila, protože víme, jaké filmy se tam občas dokážou umístit na předních příčkách bez zjevného důvodu. Navíc film střílí parádní humorné hlášky, které zahřejí u srdíčka a humor je pro mě položka, která často připisuje plusové body. KVIFF 2023 (20.07.2023)

Obyčejný Japonec, vykonávající podřadnou práci, s plnou pozorností. Ale jakmile nahlédneme hlouběji (rodinní příslušníci, zpívající barmanka), zjistíme, že to vlastně není zas taková idylka. Ale co doopravdy Hirajama cítí, to se nedozvíme. Nejúžasnější na filmu asi je, když v poslední scéně poslouchá Ninu Simon a se slzami v očích se usmívá, každý z diváků si může domyslet svůj výklad i svoje zdůvodnění (nějaké výklady se najdou i na youtube). (08.05.2024)

Wenders si strihol svoju slice-of-life variáciu na Jarmuscha a Perfect Days skutočne miestami chutí ako Paterson bez haiku, ale zato s americkými 60s a 70s skladbami ako z románov od Murakamiho. Na prvý pohľad sa môže zdať, že celý film vznikol len na základe toho, že Wendersa v Tokyu po miske mapo tofu prepadla sračka a náhodou v Shibuyi objavil projekt The Tokyo Toilet so 17 ultradizajnovými verejnými záchodmi. Postupne ale príbeh v drobných epizodických náznakoch v duchu komorebi (slnko presvitajúce cez listy stromov) odhaľuje svoje letmé kontúry a aspoň mne vo finále prišiel trochu prostučký a s klasickou pointou desiatok iných festivaloviek, že všetci žijeme tak ako najlepšie vieme. Posledná scéna sa vzhľadom k predošlému pointou tlačí už príliš in-your-face (no pun intended), ale inak sa mi minimalistický a meditatívny štýl rozprávania veľmi páčil. (19.03.2024)

Rozhodne jeden z tých diváckejších Wendersových filmov, pričom voči tým menej diváckym nemám rozhodne vôbec nič. Napriek rozvoľnenejšej štruktúre a viac než len čiastočnému využitiu prvkov ázijského minimalizmu ide o film, kedy sa síce nedeje na prvý pohľad nič osudne prevratného pre hlavného hrdinu, ale ide len o prvý pohľad a tých udalostí ovplyvňujúcich jeho vnímanie vlastného života je v sujete viacero. Samotár Hirajama sa v podstate proti svojej vôli musí učiť komunikovať s okolím, milovať život a celkom mu to časom pôjde. O tomto pokroku tento príjemno-smutný film je, či už riešite pišvorky s neznámym na véckach alebo vás navštívi málo pravdepodobný dôležitý človek vášho predošlého života. (02.05.2024)

Jako ano, je to pěkný filmeček. Jenže 82%? To určitě je hodně zavádějící. Japonský Jackie Chan si jede svůj blues. Ráno vstane, postříká kytky, zuby, oholí se, nasedne do auta, pustí nějakou dávnou pecku na kazetě a vydá se vstříct svým latrínám. Občas jej něco vyvede z míry méně nebo více. Pro milovníky skutečně nespěchajících příběhů je tohle splněný sen. 65% (30.04.2024)