Perfect Days
Perfect Days
Dokonalé dni
Perfect Days
Perfect Days
Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (121)
Wenders si strihol svoju slice-of-life variáciu na Jarmuscha a Perfect Days skutočne miestami chutí ako Paterson bez haiku, ale zato s americkými 60s a 70s skladbami ako z románov od Murakamiho. Na prvý pohľad sa môže zdať, že celý film vznikol len na základe toho, že Wendersa v Tokyu po miske mapo tofu prepadla sračka a náhodou v Shibuyi objavil projekt The Tokyo Toilet so 17 ultradizajnovými verejnými záchodmi. Postupne ale príbeh v drobných epizodických náznakoch v duchu komorebi (slnko presvitajúce cez listy stromov) odhaľuje svoje letmé kontúry a aspoň mne vo finále prišiel trochu prostučký a s klasickou pointou desiatok iných festivaloviek, že všetci žijeme tak ako najlepšie vieme. Posledná scéna sa vzhľadom k predošlému pointou tlačí už príliš in-your-face (no pun intended), ale inak sa mi minimalistický a meditatívny štýl rozprávania veľmi páčil. ()
Trochu jako Jarmuschův Paterson, ale jiné, více osamělé. Nejen v hypermoderní realitě, kdy společností prostupují tlaky na plytké užívání si, ale i při hlubokém, intenzivním zakoušení prázdnoty světa a životní zmarněnosti stoupá bohatství vnitřního života a nepovrchního prožívání obyčejnosti na své ceně. Samotu a absenci onoho lidského tepla však těžko může zvrátit. Pláč i smích, bolest i radost, poeticky něžná bezútěšnost, tím je pak naplněn takový život. I film. ()
„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše. () (méně) (více)
[4,5*] "Svet sa skladá z mnohých svetov. Niektoré sú prepojené a niektoré nie. Môj svet a svet tvojej mamy sú veľmi odlišné." Precítený poetický príbeh osamelého, málovravného a dobrosrdečného "hajzlipucera" so záľubou v rockových klasikách, knihách a stromoch. Nadmieru podivný námet, z ktorého sa však Wimovi Wendersovi podarilo vytvoriť nádhernú filmovú poéziu. Tak ako som vo všeobecnosti predpojatý voči nemeckým filmom, tak ma Wim Wenders neprestáva znova a znova udivovať a pomaly si vydobýja miesto medzi mojimi najobľúbenejšími filmovými tvorcami. Hlavný hrdina Hirayama (veľmi presvedčivý Kódži Jakušo) je vzácny druh človeka, ktorému stačí ku šťastiu len trošička a ktorý dokáže nachádzať krásu aj v tých najprostejších veciach. Divák je vtiahnutý do jeho života a prežíva s ním jeho každodennú rutinu, ktorá pôsobí ako z filmu Groundhog Day (1993), ale s tým rozdielom, že tento hrdina prežíva zdanlivo dookola ten istý fádny deň dobrovoľne a dokonca aj s veľkým pôžitkom (aspoňže je jeho pracovná náplň spestrená tým, že "neni hajzel ako hajzel"). Hirayama pritom žije v úplne inom svete, vo svete dávno minulom (asi tak pred 40 rokmi, keď vládli audiokazety a analógové fotoaparáty), takže snímka zároveň ponúka aj veľmi zaujímavú konfrontáciu jeho (minulého) sveta a modernej súčasnosti. Atmosféra veľkomesta je podaná uhrančivo, a to aj vďaka kombinácii s výbornou hudbou (naozaj výnimočne dobrý výber). Pôsobivé sú aj čiernobiele snové scény, v ktorých presvitajú záblesky hrdinových spomienok. Najintenzívnejším z celého filmu je pre mňa nádherný úsek s Hirayamovou neterou Niko. Toto je presne ten druh filmu, ktorý ma dokáže nabudiť, nabiť životnou energiou. "Nabudúce je nabudúce. Teraz je teraz." ()
Rozhodne jeden z tých diváckejších Wendersových filmov, pričom voči tým menej diváckym nemám rozhodne vôbec nič. Napriek rozvoľnenejšej štruktúre a viac než len čiastočnému využitiu prvkov ázijského minimalizmu ide o film, kedy sa síce nedeje na prvý pohľad nič osudne prevratného pre hlavného hrdinu, ale ide len o prvý pohľad a tých udalostí ovplyvňujúcich jeho vnímanie vlastného života je v sujete viacero. Samotár Hirajama sa v podstate proti svojej vôli musí učiť komunikovať s okolím, milovať život a celkom mu to časom pôjde. O tomto pokroku tento príjemno-smutný film je, či už riešite pišvorky s neznámym na véckach alebo vás navštívi málo pravdepodobný dôležitý človek vášho predošlého života. ()
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Štýl filmu je inšpirovaný štýlom japonského režiséra Yasujirō Ozu. Ide hlavne o minimalistický prístup k rozprávaniu, zameranie na bežný život a pomer strán 4:3. (Arsenal83)
- Napísanie scenára trvalo len tri týždne a natáčanie trvalo iba 17 dní. (Bilkiz)
- Hudba, kterou Hirayama (Kódži Jakušo) poslouchá ze svých kazet, je hlavním motivem filmu. Wim Wenders popisuje způsob, jakým si Hirayama vybírá hudbu, kterou poslouchá: „Možná lpí na minulosti. Ale lpí tak trochu i na svém mládí a tu hudbu miluje. Ráno si přesně vybírá, co bude ten den poslouchat. A není to náhodné.“ Wenders označil Lou Reeda za „mocný hlas ve filmu“. (classic)
Související novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)
Reklama