Psí dostihy

Jakpak se asi žilo emigrantům z Československa po vytoužené cestě za hranice? Nad tímto tématem jsem se nějak nikdy pořádně nezamýšlel nejen já, ale ani domácí film. Přitom je zajímavé a tento snímek točeny přímo českým emigrantem se o něj pokouší. Filmařské zpracování je bohužel docela amatérské , ale možná bych i souhlasil s názory, že se to  sem hodí. Asi film nemá šanci nalákat  tolik diváků, ne vždy se mi to dobře sledovalo, ale zase to dává možná ještě větší pocit  lehké autentičnosti a právě zkušenosti.  Zajímavá je závěrečná epizodka s návštěvou přátel z Československa, kteří obdivuji obchod s oblečením. Na (opravdu) jedno zhlédnutí pro zajímavost dobrá rarita,  viděna ve velmi  souvislosti s dnešním výročím 17.listopadu díky Virtuálnímu retru kina Willyho Kufalta. (17.11.2023)

Psí dostihy dýchnou svěžím závanem amatérského filmu dělaného s kamarády doslova na koleně. I když nejde o žádné veledílo ani převratný snímek světové kinamatofragie, má svoje nesporné půvaby. To podstatné je určitě téma. Na emigranty se pohlíželo jako na ty, co už se mají líp. Vykořenění a izolaci vnímali zase ti na druhé straně hranice. Přes vážnost tématu nepostrádá snímek osobitý humor, založený spíš na situační komice.                                                                         Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.10.2015)

Nesmírně nadčasový a vlastně vizionářský film. Trochu připomíná Konec velkých prázdnin, jen bez toho přesahu. Scénář je dokonale veden, je vidět, že autoři přesně věděli, co chtějí říct. Škoda jen, že z toho socialismu tam toho nebylo trochu víc, aby ten "kontrast" vynikl. On si tenhle film totiž nebere servítky na jednu ano druhou stranu. Pojmenovává věci bez příkras. Češi a Slováci, kteří emigrovali, možná "snili o Matterhornu", ale dostalo se jim spíše "psích hovínek". Vlastně zjistili, že je to všude stejné, všude hraje roli nějaká ta politika, nějaké konvence, nějaké úzusy, a hlavě jde o moc a prachy. Už tehdy se zde parodují neziskové spolky a organizace. A co mě víc zaráží, že to všechno máme znovu tady - opět se dělá umění pro prachy, líbivost pro ty, co platí (viz jistý David Černý), hledá se, kde se dá našmelit načerno co nejvíc a nejrychleji a jak koho odrbat a ty bohatší obrat o trochu těch peněz. O nějaké hodnoty jako láska nebi umění nikdy nikomu nešlo a nepůjde ani v tehdejším socialismu, ani v kapitalismu, ani v současné libdem společnosti. Jen měl film skončit u toho kafe, u té návštěvy, působil by úderněji, nebylo třeba těmi dvěma scénami to doříkávat. (15.11.2023)

Na téhle tragikomedii ze života českých emigrantů ve Švýcarsku mě nejvíce bavila úvodní část odehrávají se ještě v socialistickém Československu. Zvláště scéna, kdy malíř Rek jako úlitbu "bohům" (soudruhům v podniku) portrétuje na stěně podnikové sálu zasloužile pracovníky, aby získal jejich souhlas vycestovat na dovolenou na západ, je velmi zdařilá. Zároveň z celé této úvodní sekvence na člověka dýchne něco málo z absurdity socialistického režimu. I onen jakýsi závan amatérského filmu je zde osvěžující a to nejen díky jako vždy skvělé situačnímu Pavlu Landovskému. Jeho herectví se ale v další části poněkud vytrácí a film nemá čím to úplně vynahradit. Chápu, že jeho autoru šlo hlavně o to ukázat, že to emigranti v cizině neměli zas tak úplně jednoduché, jak si v Čechách mohl možná někdo myslet. A že ani v "kapitalistickém" Švýcarsku neotřelým umělcům zrovna pšenka nekvetla. Přesto ten děj mi přišel místy trochu jako  nastavovaná kaše (zvláště při návštěvě starých známých z Čech). Ještě, že se tu občas objeví Lanďák. Ve finále tak Lanďák výborný, film jako celek spíše průměr. (13.11.2023)

"Vy kumštíři v tom neumíte chodit!" **** Psí dostihy mě zaujaly už při prvním zhlédnutí před 6ti lety a pořád jsem z nich měl v paměti úvodní cestu autobusem přes hranice s následným příchodem do azilového táboru ve Vídni či následně dlouhé čekání v zaplněném úřadě (to z dalšího filmu Bernarda Šafaříka Chladný ráj (1986), který jsem viděl značně později, si už dnes nevybavím vůbec nic). Velmi zajímavé, filmově snad doposud jen výjimečně zpracované téma osudů Čechů emigrujících na západ je určitě hlavní devizí a pokud odhlédnete od pár slabin vyplývajících z amatérských filmařských podmínek (osobně jsem měl často dojem profesionálně natočeného undergroundového snímku), možná si užijete poutavý snímek naplněný odrazem autentické zkušenosti. Hořký absurdní humor, vyplývající třeba z pozadí prací malíře na objednávku, postupně na obou stranách železné opony, zároveň párkrát doplnil lehce groteskní doprovod. Ten výrazný nadhled mi tu osobně sedl, bylo ho tak akorát, aby se snímek nepřeklopil do přílišné deprese u zdánlivého přechodu z bláta do louže (u dvojice vracející se záhy do domoviny a posléze zpátky do exilu dokonce opakovaného). Bavily mě i autentické hudební vložky, i oba herci v ústřední kontrastní dvojici, z níž sympaticky civilní J. Charvát přechází proměnou z radostné iluze do zklamání v obdobných potížích se svou svéráznou tvorbou a typicky živelný „Lanďák“, skvěle odlehčující náladu filmu, si zachovává pořád neustálou vynalézavost. [80%] (17.11.2023)