Happy End

Byla by to skvělá cynická komedie, kdyby to bylo cílem režiséra, ten ale schválně jede na půl plynu a vyhýbá se úplnému uspokojení kterékoliv divácké skupiny. Potěšila mě postava dědečka Trintignanta a jeho vztah s vnučkou tvoří asi nejlepší momenty filmu, ale je tam víc dobrých satanských momentů, třeba nezapomenutelně zoufalé karaoke představení. (27.09.2019)

Z diváckého hlediska nesmírně náročná podívaná, hlavně proto, že Haneke se zřejmě rozhodl vyžívat se ve výpustkách, takže spoustě scénám schválně chybí kontext a je jim zpětně dodáván až o desítky minut později.Typické je, že třeba vidíte, jak někdo někomu píše email, ale nevíte kdo a nevíte komu. Nebo že někdo dostane na sídlišti přes hubu, ale nevidíte od koho a nevíte proč a následně to rozkrýváte v průběhu celého filmu. Že se nějaká postava pokusila o sebevraždu, zasnoubila se, nebo je mrtvá, se dozvíte vždy zprostředkovaně až z druhé ruky, dávno poté, co k té události došlo. Provázanost s filmem Láska tu je, ale v podstatě není důležitá a ani nemusíte ten film vidět. Každopádně ale tahle vypravěčsky komplikovaná skládanka, vyžadující mimořádnou diváckou pozornost, nepřináší z hlediska obsahu nic než náhled do osobních pohnutek a tragédií jedné bohaté buržoazní rodinky a nic víc, což je škoda. (04.07.2017)

Taxom si dlho myslel, ze poslednym filmom Trintignanta /Muz a Zena, I Sovversivi 1962/ bude to svinstvo pre filmove teoretiky Laska 2012. Ale ne, ne Michael haneke /Funny Games 1997/ sa pochlapil a natocil vybornu spolocensku konzervacku z rodiny, ktora patri do vyssich spolocenskych vrstiev EU. vyjde najavo aj jedno tajomstvo - a ja som tusil ze daco visi vo vzduchu. 80 % (06.10.2020)

Nějak nevím. Na jednu stranu to jen kopíruje témata a myšlenky předchozích Hanekeho filmu (hlavně to působí jako nějaké pokračování Lásky smíchané s pokračováním Sedmého kontinentu, ale je v tom poznat i třeba Bennyho video, v jedné scéně zase Pianistka...), z čehož "nová" je jen ta skrytá v závěru o podpoře eutanázie, jejíž schválení má být na mladé generaci. Ale zároveň je to takové zajímavé "shrnutí" celé jeho dosavadní tvorby a ačkoli tu nic nefunguje na stoprocent a dost zapracovat by se dalo jak na psychologii postav, tak na té kritice bohatých, tak mi to i přesto díky většímu počtu témat v tom přišlo nakonec dostatečně hutné. Aspoň teda na ty tři hvězdy. Přeci jenom, nechápu, kde se to v Hanekem vzalo, ale tady je ten jeho styl ještě chladnější a horší na sledování než kdy dřív (a to to natočil po Lásce, která působí podobně, ale u ní hodně dělá téma), takže jsem se do toho nějakou dobu dostával, ale nakonec si mě ten film dokázal získat. Fakt jen škoda, že se tu se vším nepracovalo ještě víc (a obzvlášť s tou psychologií postav), protože to Happy End potřeboval jako sůl, aby pořádně fungoval. Ale zase musím uznat, že Hanekeho strach ze smrti je v tom vidět hodně a působil tu na mě krapet silněji než v Lásce, kde si vypomáhá příběhem o umírajícím člověku, zatímco tady je jen děda na vozíku... 3* (08.02.2022)

Michael Haneke je zpět, ve svém záběru pořád stejný, byť přeci jen již smířlivější a bez cíle více šokovat. V ironicky nazvaném Happy Endu shrnul řadu témat i formálních postupů z mnoha svých dřívějších filmů a zároveň se mu za mě povedlo natočit víc než kompilát. Nové i zajímavě navazující v tradici Hanekeho experimentů typu 71 fragmentů... jsou záběry točené mobilem na výšku jednou z postav, které mě často bavily svou výstižností (včetně titulků evokující statusy na sociálních sítích) a občas i černým humorem; dlouhé záběry chatu na PC obrazovce zas mj. podtrhly dojem citové vyprahlosti ve vybraných vztazích. Haneke mě totálně přikoval k dění, v němž rozehrává souvislou mozaiku vztahů a příhod jedné velké rodiny, přiměl mě plně k tomu, abych se zajímal o každou postavu a její osud, abych si nalezl ke každé z nich jistý vztah a přes různý stupeň (ne)sympatie či (ne)souhlasu s mnoha z nich aspoň ve vybraném okamžiku soucitit. Vůbec jsem neměl pocit, že by tu šlo o nějaký Hanekeho sešup, naopak mě dostalo, jak dokáže pevně udržet a vyvíjet film s tolika postavami a tématy, jak pracuje s dlouhými záběry, aniž by působily dlouze, a kolik uzemňujících scén do filmu vtěsnal, ať už šlo o silné dialogy nebo třeba jen vybrané statické záběry, jako když sledování dědy s vozíčkem na silnici a jeho (divákem neslyšeného) rozhovoru s partičkou Arabů je neustále rušeno přechodem spousty aut. Jako snad nejsilnější vnímám celý rozhovor mezi vnučkou a dědečkem. Uvnitř (v restauraci) bolavě, venku (u moře) zase až groteskně cynický závěr mě vlastně nemusel překvapit, ale stalo se... a to jsem si ještě říkal, že snad poprvé vidím Isabelle Huppert v pozdním věku hrát sympatickou(?) postavu. :o) No.. inu, opravdu „sympatický“ happy end, jen co je pravda... [90%] (17.01.2024)