Tlumočník

Nemám k tomu moc, co vyknout, užil jsem si to. Pomalé tempo odpovídá věku protagonistů i dlouhému časovému odstupu od událostí, které jsou hybateli děje, Jiří Menzel i Peter Simonischek jsou skvělí. Pokud by se mohlo zdát, že Simonischek v některých sekvencích Jiřího Menzela zastiňuje, není to dáno hereckými kvalitami, ale jeho vděčnější rolí. Téma je natolik silné, že jsem ochoten odpustit i sem tam vůlí ohnutý scénář. (12.08.2018)

Dva starší muži, "antisemitská svině" a "sionistický nadčlověk", jak se v úvodu hlavní protagonisté tohoto hořkého snímku titulují, nemohou být na první pohled (ať už svým životním osudem, současným stylem života i temperamentem) většími protiklady. Přesto je něco spojuje. "Oba jsme svým způsobem přišli o rodiče," konstatuje trpce syn gestapáka. Možná o tom někdo může pochybovat, ale přesto na myšlence, že "syn vraha to nemá snazší než syn oběti," něco je. Mě aspoň ve chvíli kdy toto zaznívá, se ten film začal dost líbit a už mě to do konce nepustilo. Škoda, že první část tohoto roadmovie je taková nemastná neslaná. Jízda autem se dvěma "stopařkami", návštěva lázní, krádež dokladů, setkání s krasavicí během večera stráveného v restauraci a vlastně skoro všechny "kulisy", v nichž se tento film odehrává, nestojí moc za nic. Přesto ta samotná výpověď snímku o konfrontaci s vlastní rodinnou historií i historií vlastního (slovenského) národa za 2. světové války, jakož i samotný závěr filmu, kdy onen syn gestapáka nechává svého na lůžko upoutaného otce, aby si poslech výpověď jedné ze svědkyň masakru jedné židovské rodiny, jsou dostatečně silné, abych mohl nakonec ty 4 hvězdičky tomuto filmu přeci jen udělit. Zvláště když můj celkový dojem z tohoto filmu byl umocněn poslechem poměrně silné (melancholicky silné) hudby Vladimíra Godara. (17.01.2019)

Zjistil jsem, že jsem vlastně šťastný člověk. Nejsem Žid, takže netrpím manickou poruchou, která by mě neustále nutila informovat kolemjdoucí o tom, že za všechno špatné, co by mě mohlo v životě potkat (počínaje pozdním příchodem do práce a vraždou hlučného souseda konče), může holokaust, zároveň si nikdo z mých předků nevydělával na chleba službou na strážní věži koncentračního tábora, takže se jako jejich potomek nemusím neustále omlouvat a hledat nejbližší kanál, v němž bych nalezl útočiště před spravedlivě rozhořčeným potomstvem protistrany. Film jsem tedy sledoval jako nestranný divák a musím říct, že mě tahle forma docela bavila. Snad jen dlouhých projížděk slovenským venkovem mohlo být méně a slovenština páně Menzelova by potřebovala vybrousit, ale on byl vlastně Maďar, tak proč ne? (07.09.2018)

Peter Breiner je autorom bonmotu: Ak uvidíte na prechádzke židovského lekára s nemeckým ovčiakom, jeden z nich nebude pravý. Ja som mal pri sledovaní Tlmočníka identický pocit. Stále z neho trčalo niečo umelé, chcené a falošné. Veľkým a typickým nedostatkom slovenských filmov z posledného kvartálu 20. storočia (a bohužiaľ aj tohto) je, že do nich chcú režiséri napchať všetko, čo ako tak stojí za niečo. A výsledok je taký kočičkovopejskový. O samotnom návrate k tematike druhej svetovej vojny je možné pochybovať, ale o tom, že sa nepodarilo zaujať niet pochybností. Viac ako plnohodnotný film a laureát Slnka v sieti je to pocta Jiřímu Menzlovi, ktorého mám radšej za kamerou, než pred ňou. (06.04.2019)

Ty nominace na Lvy (zaplaťpánbůh neproměněné) tvůrci dostali asi jenom za ten mezinárodní rozsah (třičtvrtě dialogů v němčině atd.). Menzela uznávám jako režiséra, ale v herecké poloze mi nikdy moc neseděl. Tady sice vyloženě nevadil, ale Slováka mu prostě s tím jeho přízvukem moc nevěříte. Největší problém jsem ale měla se scénářem, protože jak asi uznáte, v bezmála dvouhodinovém filmu by se možná mohlo něco zajímavého přihodit. Jenže v tomto případě se dočkáte akorát dvou starších pánů, kteří jedou v autě, podle dost zvláštního klíče zastavují na různých místech, pak sednou do auta a... zase někam jedou. Jedna scéna mě mile překvapila, ale jinak jsem spíš trpěla. (24.03.2019)