Domestik

Prý český Aronofsky. No, bereme-li v potaz, že jsme národ zlodějského estébáka, který krade odkudkoli a kohokoli, jedná se vlastně o příhodné přirovnání. Domestik Aronofského vykrádá opravdu solidně, aniž by však dokázal replikovat schopnost pohltit a emocionálně skrze postavy a jejich pád ždímat. Čemuž se obvykle říká dobrá režie. Snahu o invenční snímání každopádně cením, stejně jako střih zvuku. Ale co s tím? (04.12.2018)

Sedlak nam nadelil velmi neprijemne pokoukani. Co ale je prijemne je to, jak zvladl natocit dvouhodinovy film s minimem dialogu v jednom byte a udrzet mou maximalni pozornost. Pliziva kamera si vybira netradicni uhly snimani, vyuziva kreativni hru s hloubkou ostrosti a hodne atmosfericke sviceni. Spolu se zvukem vytvari zvlastni koktejl intenzivni podivane, kteremu musim dat oba palce nahoru. (03.01.2020)

Tak dnes bude art aj keď zavesiť do prievanu hovno a budete sa pri tom zádumčivo dívať jak krásne veje. A netreba zabudnúť na nejaké halucinogénne prostriedky, inak by ste predsa neboli umelec. Podobne tento film je o hovne, hoci hovno explicitne neukazuje. Ale kto by sa na to chcel dívať dve hodiny na nasledovné: Debil ošuká ženu, potom vzydchá pri bicyklovaní. A vzdychá viac ako pri sexe Nažere sa a zas bicykluje. Medzitým diskusia o tom povestnom hovne. Nasleduje mnoho scén, kde nikto nepovie nič, počujete len zvuk rotopedu, vdychanie herca a nejaké hudobné vložky podobné hromu. Vrcholom je zhruba polovica filmu, kde muž manželke hovorí, že ak má krámy, tak nech mu dá do zadku. A keď odmietne, PRINÚTI ju na fajku. Veru, toto je skutočne vrchol umeleckej tvorby! (06.02.2020)

Adam Sedlák válcuje českou kinematografii s precizně vysoustruženým filmem evropské úrovně. Perfektně gradující drama/thriller/horor s jasnou uměleckou vizí i originálním a promyšleným konceptem vyniká i výbornou hudební složkou, která dělá z filmu ještě mnohem dravější jízdu než pevně uchopená režie, silné herecké výkony a pozvolné tempo vyprávění, trýznivě intenzivní jako celodenní jízda na kole po noci strávené v kyslíkovém stanu. Škoda, že to nepokračovalo ještě dál a ještě drsněji. (04.07.2018)

Film jako zatěžkávací zkouška. Opravdu fyzicky nepříjemný zážitek, při němž máte pocit, že vám postupně ubývá kyslíku. Stejně jako hlavním hrdinům a jejich vztahu. Zprvu ještě dokážou vést víceméně konstruktivní dialog, poslouchat požadavky toho druhého a reagovat na ně (i pokud se týče sexu, z něhož mají na začátku zjevně potěšení oba - nejde o partnerovo silové dokazování si převahy a fyzické zdatnosti). Postupně svou pozornost ale čím dál urputněji koncentrují sami na sebe, na své vlastní cíle, posunování svých tělesných limitů. Svého partnera přestávají vnímat (v záběrech s oběma je zpravidla zaostřen jen jeden z herců), nejsou ochotni ustoupit, udělat cokoliv, co jim nepomůže dosáhnout jejich záměru. Domestik je tak v zásadě stejně jako Semestr o lidech posedlých sebou samými a neschopných sebereflexe. Jenom jsou o generaci starší, víc je tlačí čas (proto taky dává smysl, že je Šarlota, která chce počít dítě, dokud může, o několik let starší než její partner) a jejich narcismus nabývá monstróznějších podob. A zejména je neničí to, že by nebyli schopni se v životech někam posunout (třebaže Roman většinou šlape na místě), ale naopak posedlost tím, kam se chtějí dostat. Při kratší stopáži by Domestik možná byl koncentrovanější a měl větší spád, ale skoro dvouhodinová délka společně s úmyslně repetitivním charakterem vyprávění (opakování omezeného množství prostředí, situací a témat, které postavy řeší) napomáhá tomu, že jste v závěru skutečně vysíleni a přejete si, aby to už skončilo a mohli jste odejít z kina na vzduch, kterého je ve filmu tak málo. Jediná exteriérová scéna je jednak pocta Zrození od Jonathana Glazera (nebo si to alespoň myslím), jednak ukazuje, že nejvíce omezující vězení nepředstavuje byt ani kyslíkový stan: Šarlotu i na čerstvém vzduchu zrazuje její vlastní porouchané tělo, před kterým - na rozdíl od vyčerpávajícího vztahu - nemůže utéct. K dojmu nemožnosti úniku napomáhá i precizní design zvuku, vytvářející (někdy záměrně dezorientující) zvukové můstky mezi záběry a přispívající k neobyčejné audiovizuální kompaktnosti filmu. Tu rozbíjejí pouze některé zbytečně specifické dialogy, které byly výsadou velmi přirozeného Semestru, ale tady, ve filmu, který směřuje od klaustrofobního psychothrilleru k domácímu (body) hororu, jehož protagonisté ztrácejí kontakt se skutečností (resp. si vytvářejí svou vlastní realitu), bych se bez nich vesměs obešel. Přesto je míra spoléhání se na vyprávění obrazem a zvukem obdivuhodná. Stejně tak Sedlákova odvaha natočit veskrze nepříjemný film o lidech, v jejichž společnosti vám rozhodně nebude dobře (náznaky citu pro „feel bad“ poetiku jsou taky něčím, co se objevilo již v Semestru). Nikoliv bezchybný, ale rozhodně jeden z nejpřesvědčivějších českých celovečerních režijních debutů, který si chci časem zopakovat, abych mohl nejen znovu projít onou intenzivně nepříjemnou zkušeností, ale také zkoumat, jak konceptuálně důsledný ten film ve skutečnosti je. 75% (18.09.2018)