Bony a klid

FIlm, který nám přibližuje 80. léta, konkrétně vypráví příběh o mladíkovi, který přijede do Prahy pro marky, ale nakonec skončí ve skupině veksláků, která je nakonec rozprášena jinou, mocnější skupinou veksláků. Na konci 80. let tohle muselo být něco naprosto převratného, neboť Vít Olmer se skvělým scénářem Radka Johna, nám přiblížil nadstandartní život veksláků, o kterých každý věděl, ale tehdejší režim na ně byl krátký. Hlavní a zároveň i svoji nejslevnější roli si zahrál, dnes na vozíček upoutaný, Jan Potměšil. (11.12.2007)

Víta Olmera považujem za čarodejníka, ktorý peniaze producentov aj bez čarodejníckej paličky premieňa na mizerné filmy. Malou výnimkou je Jako jed, ale tam k tomu prispel Zdeněk Svěrák. Bony a klid je trápnym pokusom nakrútiť niečo zo súčasnosti a jej prejavom v marginalizovaných komunitách. Samozrejme, že v jeho podaní je výsledkom klišé a gýč ako vyšitý. Olmer nezobrazuje skutočnosť, ale jej odraz vo vlastnej hlave. Aj keby som mal byť sám, ja o tento obraz nestojím. (08.08.2020)

Neskutečně našlapanej biják. Castingu filmu uděluju jedničku s hvězdičkou, především Pepa Nedorost je jednoznačnej hereckej vekslák. Úplně si představuju jak jde po skončení natáční za Olmerem a říká "nechceš bony, vole". Film díky kameře působí realisticky a díky hudbě má v sobě sex apeal jak hrom. Ani se mě nechce věřit, že Vítek Olmer uměl dřív točit i sex, ať už obraběčku zezadu (záběr na stíny ) nebo klasickou lízačku (sklo + zoom obličeje ženy ) . Dialogy jsou taky jedná velká paráda. Vzpomínám si, že jsem znal jednoho veksláka dělal nám jako dětem výchovnýho poradce na škole v přírodě. Měl úplně stejnou džínovou bundu jako Richard a ten slovník, no ten byl pekelnej, prachy z něj tekly a historek co nám jako dětem vyprávěl sme se nemohly nažrat. Atmosféra filmu je nehynoucí, vždycky si vybavím jak jsem jako fagan v tuzu na míráku dostával švýcraskou čokoládu a možná jsme se viděli u tuzu na pankráci i s kolegou dobytkem. Fakt je úplně buřt, že podstata tohoto filmu je už dávno v hrobečku, pořád funguje naprosto skvěle, hlavně pro ty, kdo ve svým životě na vlastní uši slyšeli "nechceš bony, vole." (27.05.2014)

Kultovní film o vekslácích, který je natočen téměř dokumentaristicky. Kamera, která je neustále v pohybu dodává filmu potřebnou dynamiku a soundtrack absolutně podkresluje onu atmosféru osmdesátých let. Použití skladeb od Frankie goes to Holywood byla geniální myšlenka (kapela si prý vzala za použití svých písní do filmu pouhou symbolickou jednu korunu). Spolu s Tankovým praporem je Bony a klid nejlepším Olmerovým režisérským počinem. (01.01.2016)

Recenze na český film Bony a klid: Jakožto dítě generace Z toho o vekslácích, bonech a tuzexech vím jen velmi málo, konkrétně vůbec nic. Tedy, něco už jsem si nastudoval. Přijde mi, že do nás z každé strany někdo cpe komunisty, VB, StB, nácky, koncetráky atd. atp., ale o tomto socialistickém fenoménu jsem slyšel poprvé. Z toho hlediska mi film přišel zajímavý, beru ho jako (ne)milou výpověď doby. Byla podána záživnou formou, jelikož vše sledujeme z pohledu samotných veksláků, kteří vystupují v roli jakýchsi antihrdinů, ovšem v souvislosti s tím, že skutečně existovali, bych se slovu "hrdina" raději vyhnul. Overall, jsem rád, že jsem se na film podíval, zase to bylo zpracované trošičku jinak, než jak jsme zvyklý u většiny jiných českých titulů se stejnou příběhovou datací, které se ani nesnaží působit originálně a svou průměrnost skrývají za historický kontext. Rychlý výčet pozitiv: Roman Skamene zářil v roli trpaslíka, bylo to vtipné, mělo to grády, každou scénu zvedal o několik levelů výš. Při sledování jsem cítil onen osmdesátkový feeling, za to vzdávám hold. Zaujalo mě, že přízvisko vekslák pochází z německého wechseln. Tím bych však chválu Olmerovy béčkovky uzavřel, zas tak skvělé to totiž nebylo. Odhlížejíc od stáří, Bony a klid nepřináší nic nového ani extra zajímavého / napínavého / vtipného / překvapivého / ... Zkrátka nic extra. Jako komedie z roku 87 dobrý. ALE! Co mi přijde neuvěřitelně laciné, je způsob, jakým zde Vít Olmer vytváří atmosféru – jednoduše zapne nějaký starý song, přičemž hudební motivy se zde stále opakují, Olmer má asi tři oblíbené písničky, které pouští pořád dokola jako kolovrátek. Je to ryze samoúčelné a i značně repetitivní. Krom toho pro to ani nemá cit, kolikrát skončí scéna se zcela odlišnou atmosférou a on v ten moment pustí to svoje: "Relax, don't do it!" Jednak to působí jako pěst na oko a druhak jsem z toho byl už ke konci celkem na prášky. Mohl bych se v tom dál babrat a zkritizovat například výstavbu charakterů, na které tady vůbec nezbyl prostor a s nimiž jsem proto vůbec nic neprožíval a ani nevěděl, komu mám fandit – jediný, kdo mi byl sympatický, byl skřet z kamene – ale hádám, že to nemá smysl. Ještě bych se rozčílil a dostal infarkt. Koneckonců hlava mi už 24 hodin v kuse moudře radí: "Relax, don't do it..." (11.05.2022)