Hrana zlomu

"Mami, můžeme jít na Texaský masakr?" "Ne, máme Texaský masakr doma!" Z pokusu o thriller bohužel vzešla jen trapná komedie, navíc nechtěná soudě podle toho, že největší výbuchy smíchu jsem zažíval u dramatických scén s rádoby tíživou hudbou. Utilitární kamera bez nápadu snímá papundeklové kulisy, na kterých pomalu ještě visí cenovky z obchodu. V nich pobíhá Kozub neschopný si dva měsíce umýt ksicht, oděný ve středověké tunice, aby si náhodou divák nemyslel, že má na tričko ze sekáče. Sláva tomu klukovi, protože jen jeho výkon drží jeho linku nad hladinou totální trapnosti. To samé se dá říct o Gajdošíkové, která se v povrchní agitce o domácím násilí opravdu snaží, i když vlastně nemá co hrát. Paralelní příběhy totiž postrádají jakoukoliv věrohodnost chování postav a zároveň jsou tak ploché a nicneříkající ve svém významu, že si nevystačí s jednoduchou brutalitou. Tvůrci si to asi brzy sami uvědomili a pokusili se vytvořit dojem komplexnosti nelineárním vyprávěním, které tady ale nic nepřináší a často přímo kazí poslední šance na napětí a temnější atmosféru. Po ukázkách slušných žánrovek v současném českém filmu si myslím, že je čas přestat dávat diplomy za účast a očekávat víc, než naprosté minimum. Zvlášť u jednoho z nejlevnějších žánrů, kde se opravdu nedá vymlouvat na český rozpočet. Tudy cesta opravdu nevede. (30.10.2023)

V zemi, kde žánrová tvorba skoro neexistuje, je vydařený psychothriller událostí. Emil Křižka navíc zvolil vyprávěcí formu typu puzzle, kde spousta scén nejdříve moc nedává smysl, protože se teprve časem dozvídáme, co jim bezprostředně předcházelo. Celou dobu také drží hutnou atmosféru a díky minimu postav působí film sevřeným dojmem. Domácím žánrovým filmem roku tak nakonec nebudou Shoky & Morthy, ale Štěpán Kozub je u toho stejně. Asi to nebude náhoda. (V kinosále jsem seděl sám, takže žánrové publikum u nás zjevně neexistuje.) (13.11.2021)

V českých filmových luzích a hájích žánrově nevšední počin- to oceňuju. Možná o to víc mi ale vadily drobnosti typu proudu krve, který nevytryskne z hrobu, ale přiletí odkudsi z levé kantny, skla pod žlutou dodávkou, i když při rozbíjení napadalo všechno dovnitř, dopravní nehody, která se podle všeho odehrála kdesi na polňačce… Taky bych tomu dal celkově jinej look- místy to obrazově vyznívalo děsně lacině a amatérsky. Nepředpokládám, že na to měli neomezenej budget, ale tohle se do něj ještě vejít mohlo. Budu se opakovat, ale Štěpán opět vynikající. Na place ze sebe pokaždé shodil kostým z nějaké řachačky v Divadle Mír, natáhl na sebe ten starej fundus po jednom z vodníků Josefa Dvořáka a nenásilně se proměnil ve vraždící monstrum. Stanislavskij se obrací v hrobě, ale českej píseček je holt specifickej. (29.04.2023)

Hranu zlomu sice ohodnotím průměrnými třemi hvězdičkami, ovšem radost z toho, že v našich končinách vůbec vznikl takovýto typ filmu, ta je mnohem větší, a to i díky tomu, že se navíc nejedná o vyloženě nějaký průser, naopak, v několika ohledech se Hrana zlomu povedla vážně dobře a doufám, že by se mohlo jednat i o inspirativní počin pro další tuzemské tvůrce, aby se do podobně laděných projektů též nebáli jít, jelikož zde bylo prostě vidět, že to zkrátka jde i u nás. Každopádně k filmu samotnému a co mě tedy oslovilo nejvíc. Začít musím určitě u herců a samozřejmě u obsazení Štěpána Kozuba, na kterého jsem byl upřímně zvědavý a popravdě jsem věřil, že zrovna tento typ role by mu mohl sednout, no a nemýlil jsem se, svého lehce zvrhlejšího prosťáčka zvládl na jedničku a ani vlastně nepamatuji typově lépe zahranou postavu v českých filmech. Skvěle ho ovšem doplňují i ostatní, opravdu výrazní herci, za zmínku tak jistě stojí ještě i třeba Pavla Gajdošíková, která po parádním výkonu v Chybách i zde dokazuje, že by měla dostávat u filmu mnohem více šancí, jelikož s naprostým přehledem strká všechny ostatní ty rádoby primáckonovácký ženský hvězdičky do kapsy, a to nejen svým nevšedním sexappealem, ale především svou výrazností a samozřejmě i nadprůměrným hereckým talentem. Hodně mě pak zaujalo i zajímavé zpracování filmu, konkrétně tedy co týče časové posloupnosti, kdy tvůrci skákají v posloupnosti děje jak cvrčci v trávě, ono zpracování ovšem má hlavu a patu, je přehledné a považuji ho skutečně za rozhodně oživující prvek. No a za velmi povedenou musím označit i atmosféru, se kterou se též v tuzemské kinematografii není vůbec běžné setkávat, působí totiž syrově, temně a celkově prostě velice funkčním dojmem. Toť ty nejvýraznější pozitiva, ale mohlo to být i mnohem lepší, kdyby se tvůrci ovšem vytasili s daleko lepší zápletkou, respektive scénářem, který jim toho bohužel příliš nenabídl, celé to totiž působí strašně stroze, nenápaditě, bez jakékoliv myšlenky, zkrátka po této stránce nemůže Hrana zlomu zaujmout, nehledě na to, že kvůli tomu pak ve filmu nefunguje ani napětí, či emoce. Ve výsledku tudíž odpovídající hodnocení průměrnému filmovému zážitku, něco se povedlo, něco méně, nicméně já musím zopakovat, že jsem především rád, že zde vůbec něco takového vzniklo, jelikož takovýchto podobných filmů je v ČR opravdu jako šafránu. (03.05.2023)

Toto bola seriózna bolesť. Ani na triezvo, ani po pivku, stále som si myslel, že podanie plastovou vidličkou je lepší spôsob, ako tráviť čas, jak pri tomto filme. Kým sa to dostane do nejakej zrozumitelnej roviny a tie shoty začnú dávať aspoň trochu zmysel, je divák unudený a dezorientovaný. Kozub neukázal nič a v tomto smere majú bratia češkovia lepších psychoušov. Gajdošíková aspoň mala tielko, aj keď v Chybách bola perfektná, tu nevyužitá. Križka pri písaní scenáru trochu prefúkal. Neni to film na bežné pozretie no. 1 z 5 (12.07.2023)