Proti všem

A do třetice velkofilm, kde je krásně zdůrazňována nutnost kolektivismu a to vše s národním vlastenectvím, kdy se země musí bránit útokům celé katolické Evropy. Zajímavé je pro mě třenice mezi husitskými, kdy kněží Jan Bydlinský (Miroslav Doležal) a Petr Kániš (Václav Voska) volají po sexuální revoluci, protože trpí neustálým chtíčem a zlobou, že nemohou volně souložit a vládnout ostatním. Tábor je sice ukazován jako město, kde je rovnoprávnost, ale je to jen iluze, neboť stále vládnou ti, co vládli i předtím a pracují ti, co vždy pracovali. Ale je jiná možnost? Neboť pokud stále bude hnacím motorem moc a bohatství (a může se říkat, že kolektivní), tak to vždy tak bude. A kdo je lepší a kdo horší? Cizáčtí katolíci, kteří jsou zde ukazováni, jako vrazi žen a dětí, nebo husité, kteří z pomsty zaživa upalují katolické kněze, tak i souvěrce z bludného poblouznění? A krvavá cesta? I když snad nejdříve vznikla z nutnosti obrany, se nakonec mění v silu útočnou, která chce ostatní spasit a tím hubí sama sebe. Jedinou cestou by snad byla cesta vzděláním, ale je toho nějaký národ schopen? Aby mu pojmy jako moc a hamižnost a závist byli cizí? Jan Žiška (Zdeněk Štěpánek) už mě moc nepotěšil po herecké stránce, spíše zde vystupuje jako rázný, ale velmi moudrý předseda osvíceného kolektivu. Zajímavé postavy: Ctibor z Hvozdna (Gustav Hilmar), který neváhá zmlátit svou dceru hlásající pomatené bludy, probošt (Bedřich Karen), bojácný, ale stále přesvědčený o vítězství křižáků, samozřejmě Zikmund (skvělý Jan Pivec), svérázní kněží Bydlinský a Kániš, pyroman Šimon (Jaroslav Vojta), který se po příchodu do Tábora nestačil divit, že musí stále na někoho dřít a manekýn Oldřich z Rožmberka (Václav Špidla). Film je ukončen úchvatným vítězství husitů v bitvě na Vítkově. Z pochopitelných důvodů, ani Jirásek, ani Vávra nepokračovali v dalších osudech husitů. Oba z vlasteneckých důvodů, Vávra navíc také z ideologických. Nemohlo být zobrazen postupný rozkol, úpadek a nevraživost prvních komunistů na světě (i když prvním komunistou byl Ježíš, jehož pokračovateli byli husité). Stejně je zajímavá netolerance jedněch k druhým a ospravedlňování, že ti druzí jsou kacíři, protože si myslí něco jiného. Skutečnost je zkrátka frustrující. (13.03.2010)

Tohle už se po Husovi a Žižkovi moc nepovedlo. Děj ve zkratce : Fanatickej kněz káže a magoří davy, kecá se o sračkách, vzápětí následují tentokrát divně natočené bitevní scény, chaoticky, nepřehledně a máme tu prostřih a fanatickej kněz opět káže a opět magoří davy a tak furt dokola. Poslední díl husitský trilogie je pro mě jasný zklamání. Tohle neukočíroval ani mistr Vávra. Mám ve zvyku jeho filmy lehce nadhodnocovat, ale tenhle je nejslabší ze všech co jsem zatím viděl, proto jenom 2*. Tak soráč Otakare.45% (28.02.2016)

Vítěství na vítkově je pro náš národ nepředstavitelné, poprvé a asi naposledy jsme porazily světovou armádu, díky geniálnímu generálovy Janu Žiškovy. Husitství je moje oblíbená historická epocha a tento film husitství oslavuje. Co mi na něm vadí je ruka Josefa Macka, marxistického historika, jehož Husitské revoluční hnutí, je vlastně jakousi předlohou, národní komunistického revolučního obrození. Je vtom cítit vliv padesátých let, to samozřejmě škoda. (25.04.2015)

Poslední díl Vávrovy trilogie, který hned na počátku ukáže odlišnou tvář oproti dvěma jeho předchůdcům. Rozdíl je v tempu. Vávra tentokrát postupuje velmi pomalu, rozvážně a daleko přesvědčivěji. Vetší prostor dostávají i vedlejší dějové linie, o kterých rozhodně nemůžu říct, že by byly nedotaženy či ošizeny. I ideologická stránka je malinko jinde. Herci nezklamou ani pro tentokrát, byť jim často toporné texty doslova hážou klacky pod nohy. Vlasta Matulová, jednoznačně nejvýraznější ženská herecká osobnost celé trilogie podává opět přesvědčivý výkon, je ale trošku divné dívat se na ni, jako na postavu dcery zemana, která na plátně pobíhá v šatu připomínající řádovou sestru, když v prvních dvou dílech hrála královnu. Ale takové věci musíme Vávrovi v tomto spektáklu prostě odpustit, co bych pak měl říkat třeba o takovém Vojtovi, že? Apropos bojové scény - ty jsou sice velkorysé, při podrobnějším pohledu ovšem vyplynou na povrch vyloženě směšné detaily. Ve výsledku se nakonec jedná opět o kus velmi dobré filmařiny, ovšem do jisté míry pro mě značně rozporuplnou, proto tedy hodnocení přesně na půli cesty... (18.02.2009)

Z ohlasů na toto monumentální dílo je nejlepší citace z dobového pramene, která jen potvrzuje oprávněnost všeho, o čem dnes mluví devadesátník-pamětník Vávra. Jasné Žižkovo odlišení nejen od adamitů, ale i sebestředného Želivského nejlépe vypovídá o hodnotovém směřování filmu, které je v plném souladu s Žižkovým životem (pozdější odchod z Tábora do Hradce Králové). Zpochybňování vítkovské bitvy nemůže nic změnit na jejím celkovém kontextu i úspěšném odolávání katolické křižácké přesile. Skvělý Štěpánkův výkon v tomto završujícím dílu dosahuje rovněž svého vyvrcholení - živý muž-pragmatický idealista splývá se svou epochou do dvojjediného symbolu. Symbolu demokratického češství. Prokop Veliký, Jiří z Poděbrad, Jan Blahoslav, Jan Ámos Komenský, Josef Dobrovský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský, TGM - zhruba takto probíhá další nosná linka pozdějšího dějinného bytí také Žižkova a Husova odkazu. Zlomem, který dal této snaze její nadčasový ráz, byla právě bitva na Vítkově hoře. A tak patos a celé velkolepé pojetí Palackého koncepce jsou víc než oprávněny. Národní malosti si užíváme do sytosti - proč si alespoň čas od času nepřipomínat také momenty a chvíle jejího opaku? (26.08.2007)