Gallipoli

Film, který nepostrádá působivosti, i když mi připadá, že nedrží zcela pohromadě a rozpadá se na dvě části. V první dlouhé části (cesta do války) občas zdlouhavý, v druhé části sevřenější a působivější. Dost mi tam vadila ta elektronická muzika, zcela se míjela s obrazovou složkou. Zajímavé, že budoucí hvězda Mel Gibson hraje v tak protiválečném filmu, když pak byl schopen účinkovat v tak propagandistické slátanině jako Údolí stínů. (24.02.2011)

Je to možná zvláštní pocit, zjistit u válečného filmu, že vás nejvíce zaujal v těch částech, kdy válka explicitně neprobíhala. Ale já na ty filmy plné bojů a střel z fronty příliš nikdy nebyl a ke cti přičítám Peteru Weirovi, že v tomto duchu nepojal rovnou celý film, protože jako dobrodružný příběh dvou kamarádů, o trpkém vystřízlivění z ideálů a současně nezlomném přátelství, mě film Gallipoli oslovil určitě víc. Už jen ta osobitá atmosféra první poloviny plné napínavých scén, např. během pořádání běžeckého závodu či putování dlouhou pouští, přidává na zážitku z filmu, který nás přivádí do exotické země, ale současně tak činí ve společnosti sympatických postav, k nímž si lze snadno najít cestu. Druhá, válečná polovina se mi místy v občasné monotónnosti válečných bitev začala táhnout, ačkoliv poslední minuty můj dojem určitě zesílily a v rámci filmařské stránky oceňuji až popisné snímání dobových a místních reálií. [75%] (20.08.2022)

„Britské impérium pokrývá čtvrtinu zeměkoule a německé impérium se skládá z malé fabriky na klobásy v Tanganice. Myslím, že pokud jde o imperialismus, tak nás těžko někdo zprostí viny…“(kapitán Edmund Blackadder). Gallipoli. Kaňka v Churchillově CV (strategie nepodpořená taktikou aneb podcenění bojeschopnosti tureckých jednotek) a především bolestný šrám na australsko-novozélandské historii. Pod Weirovou taktovkou pak studie nespoutaného mladického idealismu, který se na frontě pod osudovou tíhou války hroutí jak domeček z karet. Autorův citlivý styl obohacený o jemný humor působí naléhavě i bez tlačení na pilu, za čímž stojí osobitá schopnost sdělit potřebné už jen pouhou konstrukcí příběhu. Kombinace Jarre, Strauss žádoucí, stejně jako vzpomínka na kvantum zbytečné zmařených životů kvůli "stezkám slávy" ambiciózních nadřízených v zázemí. Nasadit si na hlavu spodky, nacpat do nosních dírek dvě tužky a odpovídat na všechno „gugl“ se pak vlastně jeví jako docela rozumný počin.. (12.09.2012)

Je to film zručně řemeslně natočený, ale na druhou stranu nijak zvlášť vybočující z klasického schématu příběhu o přátelství na pozadí války (jejíž přítomnost je zde opravdu podružná a projeví se pořádně až v poslední třetině filmu). Jinak obvzlášť se nehodící mi přišla hudba upomínající na zlatá syntetyzérová osmdesátá - která ovšem nevím co má dělat v dramatu odehrávajícím se v roce 1915. Přes všechny výhrady je ale Gallipoli zřetelně nadprůměrný snímek. (23.06.2005)

Osmnáctiletý australský mladík Archie trénuje na běžecké závody, ale táhne ho to do světa a konkrétně do první světové války, o které pořád čte v novinách a která dělá z australských vojáků v turecku velké hrdiny. Na závodech se seznámí se svým běžeckým soupeřem Frankem a rozhodnou se odjet do světa spolu, aby nakonec skončili v armádě oba, i když Frank se do toho zpočátku moc nehrne. Většinu času člověk sleduje příběh dvou kamarádů a krátké veselé epizodky z jejich cest po egyptských městech a vojenských výcvikových táborech a celé to je takové normální. Archie je velký naivní optimista a ve válce vidí něco velmi hrdinského za každých okolností, zatímco Frank narukoval spíš jen kvůli tomu, že ženským se líbí uniforma a ze stejného důvodu narukovali i Frankovi kámoši z domoviny. Kdo prošel středoškolským dějepisem ale ví, že válčení na Gallipoli nebylo pro australské vojáky zrovna nejpříznivější a celý film směřuje k tomu starému známému poselství o nesmyslných válkách. Člověk ví co čekat a režisér diváka zrovna dvakrát nenapíná a většinu času se prostě člověk dívá na tak trochu obyčejné válečné drama o kamarádech ve válce, které tak nějak plyne a člověk kouká a nenudí se, ale zároveň ani nevidí nic příliš extra. Zlom přijde ale ve chvíli, kdy jsou hlavní hrdinové nasazeni do ostré akce na Gallipoli a atmosféra se začíná dost hrotit. Pořád někde střílí z kanónů, občas někoho trefí i když jsou všichni ještě v táboře a jediný koho nepřešlo nadšení je Archie. A tohle nakonec vyústí v těch docela hustých posledních dvacet minut završených tou známou a slavnou poslední scénou, na kterou člověk nezapomene (já jsem na ni nezapomněla ani když jsem ten film viděla jako úplně mrňavá) a která to vytáhne nejmíň na čtyřku a kvůli které stojí za to Gallipoli vidět. Jo a taky občas tam pro mě úplně nepochopitelně hraje taková podivná synťáková hudba, ikdyž jindy tam je mnohem přiléhavější orchestrální hudba. A hlavní hrdinové jsou zábavní :). (10.01.2011)