castor

Tvůrci si toho nabrali hodně, některé linie prodávají jen se střídavými úspěchy. Ačkoliv se bratři Von Erichovi v 80. letech nesmazatelně zapsali do historie wrestlingu, není to sportovní film, nýbrž rodinné drama, které mapuje nelehké osudy jedné famílie.

Tak nějak víme, že existuje i žraločí mořský druh, kterému není cizí sladká voda a který se za potravou vydává i proti proudu řek. Tým okolo Xaviera Gense se ovšem nebojí ani špindíry Seiny a vysílá hladovou parybu přímo do Paříže. Nejprve si smlsne na mladých ekoaktivistech (tahle podvodní pasáž z pařížských katakomb se překvapivě povedla), aby pak ve velkém (doslova) zaútočila na zoufalé triatlonisty, kteří na plaveckou část s velkou pompou vyrážejí právě do Seiny. Postavy navíc nebojují jen s mrštnými lidožrouty, ale i s politikou v podání starostky, která se ráda cpe před kamery a varování ignoruje. Bérénice Bejo už to zdaleka tak nesekne jako v černobílém Artistovi, táhne si za sebou samozřejmě nějaké to trauma z minulosti, náčelník říční policie, kterého Gens přizval ze společné práce zvané Farang, to má podobně. Zatímco zmiňované katakomby se (i trikově) vydařily, na závěrečnou řežbu jako by nastoupil jiný tým, a i když žraloci ani tehdy nevypadají jako pixely z dílny Asylum, byl jsem rád, že tenhle svinčík skončil. Dvě hvězdy ale v klidu dám.

Walt naposledy ochutil heřmánkový čaj nebo si pohrál s vojenským kulometem. A coby osamělý vlk si šel pro své vykoupení. Byl tu ale ještě jeho učenlivý student Jesse, který do světa gangsterů vlastně nikdy úplně nezapadal… Teď se zjevil u dveří svých starých kámošů. S jizvami na obličeji, zarostlej, špinavej, hladovej, zlomenej. Z úderného finiše seriálu zůstaly některé nezodpovězené otázky. Zvolí „nový“ život nebo pomstu? Scénáře i režie se opět chopil Vince Gilligan, pohlídal si atmosféru, nabídl zlehka budované napětí i několik překvapivých momentů, přidal slušnou dávku nostalgie. A zvolil nečekaně loudavé tempo vyprávění. Místy fanouškovský dovětek, jindy psychologické drama s melancholickým nádechem, které si pomáhá velkým množstvím flashbacků. V nich se vrací prvotřídní psychopat Todd, nikdo přitom moc neřeší, že Jesse Plemons přibral nějaké to kilo, protože to celé jednoduše funguje. El Camino si jde svou vlastní cestou, nabídne třeba napínavou sekvenci s prohledáváním bytu nebo jednu výbornou přestřelku. Představuje prostě fajn dohru a uznání tragického hrdiny seriálu Jesseho, který toho zatraceně hodně schytal. Navíc jsem měl závěrečnou sérii v paměti, takže jsem se v ději rozhodně neztrácel.

O poválečných traumatech vznikly bezpochyby lepší kousky. Tomuhle nepomůže ani skvělé herecké obsazení v čele s Robertem De Nirem, který coby vietnamský veterán brzy pochopí, že každý se s poválečnou depresí vyrovnává trochu jinak. V jednoduchosti je sice síla, nicméně britský televizní tvůrce David Hugh Jones měl přidat plyn a nabídnout alespoň nějakou zapamatovatelnou (silnou) scénu. A nemyslím tím válečnou vřavu. Místo toho nabízí tuny dialogů, předvídatelné momenty a průměrný (a ještě navíc skřípající) příběh. Dietní tři hvězdy.

Byl a vlastně pořád je součástí nesmírně výdělečných sérií. Coby neohrožený archeolog se vrátil hned pětkrát, vesmírného piráta Hana Sola v přelomové sci-fi pohádce George Lucase si zahrál čtyřikrát. Právě u něj přišel jeden ze zlomů, když mu na začátku 70. let svěřil roli v komedii Americké graffiti. Příležitost mu dal i jiný představitel Nového Hollywoodu, tedy prominentní nové generace mladých filmařů s osobitými tématy a styly, Francis Ford Coppola (drama Rozhovor). Po fenoménu Star Wars následovala spolupráce s dalšími výraznými tvůrci (Roman Polanski, Peter Weir), mezi které patří i Ridley Scott, který mu v kultovním Blade Runnerovi nabídl roli, která se vymykala jeho dosavadní kariéře. Ford, který má dar přirozenosti, nikdy nesbíral herecké ceny (spíš čestná uznání za celoživotní dílo nebo nominace), ikonou se přesto stal. Nepřehrával, jeho postavy měly smysl pro humor. V 90. letech se ještě víc přiblížil mainstreamovému publiku, když se nechal angažovat do několika akčních filmů či thrillerů s vrcholem v podobě Uprchlíka. Byl tak trochu ve škatulce, když překvapil zápornou úlohou ve filmu Pod povrchem, naprosto netypickou rolí bylo i podstatně starší Pobřeží moskytů. Od počátku tisíciletí přicházely rozmanité role a žánry, aby následovalo období návratů (Han Solo, Indiana Jones i bývalý polda Rick Deckard). Každopádně moc rád se k jeho starším kouskům vracím.

Zdá se, že v práci se jen souloží nebo okrádá stát. Líbilo, ale úplně chybět mi to nebude. Je tu finále a pánové přece nebudou kupovat takové drahé vstupenky na hokejové mistrovství, když můžou prašule využít na digitálky, boty z hadí kůže nebo na bordel. Režisérka Válová pak pošle Standovu manželku do sudu, takže kromě mámy přijde i o zbytek rodiny. A nedaří se mu ani pracovat na vztahu se synem. Proč? Protože Pekárek je ukecaný křupan, prospěchář i dost trouba na to, že protistátní činnost produkčního Horáčka nakonec také nezůstane bez odezvy. Ještě, že ty dvě barevné televize mu zůstaly. Pocity smíšené, nějaké dějové linky uzavřeme, něco jen okrajově, ale čtyři hvězdy ponechám. Anna Geislerová výborná.

Časově jsme se trochu pohnuli, ale u Standy se toho moc nemění. Tedy alespoň v případě jeho prospěchářských a sobeckých kroků. A vyjma toho, že nám chlapec trochu přibral. Podruhé se oženil, potomstvo se rozrůstá. A pak mu do jeho vysněné Volhy nastoupí zbožňovaný Kája… Mezitím vzniká občanská iniciativa Charta 77, na kterou režim hned reagoval, Antichartu podepsali národní či zasloužilí umělci i řada lidí z ČST. Někteří o tom (prý) ani nevěděli, jiní připustili morální selhání. Hromadná veřejná tělocvičná vystoupení mají zelenou, stejně jako Standovy další košilaté vtipy o ženských či šmelení s barevnými televizemi. Jen tu vánoční Popelku v barvě si Standa neužije. Hokejový šampionát ve Vídni nakonec přeci jenom klapne. Jinak poměrně uspěchaná epizoda, škoda (celkově) některých málo prokreslených vedlejších postav, zejména těch ženských. Tomáš Jeřábek výborný.

Kdo má kovovej kroužek na konci ptáka, měl by se klidit... Nakonec navazujeme tam, kde jsme skončili. Walt má v očích vítěznou jiskru, likviduje stopy, zatímco Skyler si definitivně uvědomuje, s KÝM sdílí jednu postel. Gus, výrazná postava z předešlé série, je pryč, ale přijdou jiní, podobně zajímaví. Zase je tu klasický start jako v minulosti – scénou vytrženou z kontextu. Takže vnímáme Walta, který má v kufru samopal a na hlavě vlasy. Každopádně byznys se znovu rozjíždí, jeho hlavní strůjce se ničeho neštítí. Pár divadelních představení před švagrem Hankem, nějaká ta vlaková loupež či poznámka o tom, že v Česku je největší poptávka po pervitinu než kdekoliv jinde v Evropě. Hank má pak při sezení na záchodové míse co dělat, aby nedostal infarkt (W. W.). Od té doby je highlightů nespočet, ať už díky psychopatu Toddovi či Jessemu v díře. Závěrečná řada má skutečně nejkonzistentnější scénář, propracovanost postav a samotné budování napětí a konfliktů šlapou na jedničku. Takže jsem moc rád, že jsem vydržel, protože občas měli Gilligan a spol. opravdu namále. Dějové linky uspokojivě zakončené, klobouk dolů. Sebevědomé loučení. Ostatně 14. epizoda se na IMDb stále chlubí čistou desítkou v hodnocení.

Režisér Jan Pachl nevytvořil nic dějově závratného, ale má to fajn atmosféru, velmi dobré herce i šikovně včleněné archivní záběry. Sobeček „voe“ Standa je prosťáček a zbabělec, jeho hlavním cílem je osobní prospěch a zajištění. Každopádně je zpátky za volantem a při jedné z reportáží se seznámí s půvabnou Slovenkou, která by ráda viděla na vlastní oči Matušku nebo Goťáka. Sám (nutno zdůraznit poměrně jednorozměrný) Standa pak na vlastní oči uvidí, kam jeho chování „dotlačilo“ manželku Míšu, zároveň dál jede na vlně bonzáctví a jeho další „obětí“ se stává režisér Klepl, který vystřídal cynickou režisérku Geislerovou. Právě ten se nedobrovolně dočká krycího jména. Dál se poměrně mizerně pracuje s vedlejšími postavami, zůstává odlehčená atmosféra s oplzlým humorem, kdy dámy zůstávají jen coby ty, které ochotně a kdekoliv roztáhnou nohy, i když v závěru nám to dějově (dobově) lehce zhoustne. Jiří Dvořák výborný.

Registrační číslo 25085, krycí jméno Volha. Manželka Míša je naivka, Lanďák si dál zahrává s režimem a Standa nesnáší, když se nad něj nějakej studovanej povyšuje. Snad jen produkční Pepa Horáček, který má bráchu ve Vídni, je podle Standy nohama na zemi. StB mu ovšem nebude zobat „jedna paní povídala“, potřebuje tvrdá data. Zatímco nový byt se stále nedaří, za přímluvu dostane Standa Volhu a nastupuje do redakce humoru a lidové zábavy. Jenže brzy nabourá generálního a musí se pakovat na vrátnici. Po něčích zádech se tak musí zase vyškrábat nahoru. Výtky mám i napodruhé, zase trochu variujeme situace z minula, ale už to není tak umělé a vyprávění tolik nešlape vodu jako posledně. Pochvala pro maskéry, architekty, kostýmní výtvarnice… Všechny ty široké kravaty, šílené dekorace, skleničky na hořčice, východoněmecké tapety nebo umakartová jádra jsou úžasné. Klára Melíšková výborná.