Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Dobrodružný
  • Krimi

Recenze (315)

plakát

Planina v ohni (2008) 

Oheň, ten tak vlivný, až všemocný živel, milosrdně spásný i krutě zničující, náhle, v mžiku oka se proměňující v tu či onu svoji tak protikladnou podobu, stejně tak jako když obrazně vzplane a prudce se rozhoří jako vášeň v tělech milujících se lidí, muže a ženy, tak krásná, tak silně a naprosto neodolatelně si oba podmaňující, právě jako v tragickém dramatu ty dva, Ginu a Nicka, dva již zralé lidi s vlastními rodinami, přesto oba tak hluboce vyprahlí, toužící po citech, po opětované lásce, a jejich krátké, milostné schůzky ve starém karavanu stojícím ve vzdálené pustině, se pro ně stávají alespoň na moment vytržením ze šedé reality, pro oba naplněné jen rutinními povinnostmi, ano, právě takový je krásný počátek příběhu, spojený jen s tím nejvroucnějším citem, přesto ve svých konečných důsledcích hluboce poznamenávající životy řady dalších lidí, když se rozhoří zášť, přinese neodvratitelně zkázu, a tak se nám divákům postupně, jen v krátkých dějových úryvcích, náznakem, odkrývají všechny ty temné souvislosti tehdejší tragédie, jejíž skutečný původce sice zákonnému potrestání unikl, ale trestu ne, hrůzné vzpomínky na svůj zločin si nese den ode dne jako stále tížící břemeno, stále, bez možnosti vysvobozující úlevy, a tak se i nám dostává velmi přesvědčivého varování, že ne každý, i třeba původně dobromyslný čin, musí výsledně i dobro přinést, když zvolené prostředky se nám snadno vymknou z kontroly.

plakát

Ten kluk (2007) 

Ano, Eric v chlapeckém věku s kamarádem spáchal bez pochyb hrůzný čin a byl společně s ním za svou nepopiratelnou vinu odsouzený, nepřiznal sice nikdy svůj opravdový podíl na usmrcení spolužačky, ale u události podle důkazů prokazatelně byl, proto se ani nám divákům ve vyprávění nedostane nějakého přesnějšího objasnění, můžeme jen podle dějových náznaků, patrně tak, jak ti dva tehdy vyšetřovatelům přiznali, více méně vytušit, co je k tomu zločinu vedlo, co je patrně motivovalo, ale ani mi se nedozvíme, jak vše ten den odpoledne proběhlo, v podrobnostech, co a jak ti dva zlosyni nevinné dívce udělali, známý a tak otřesný byl jen výsledek, její mrtvé, násilím poznamenané tělo, taková jsou pro nás diváky připravena strohá vysvětlení a pak nastane jednou den, kdy je takový mladiství z vězení propuštěn do běžného života, pro svou bezpečnost se změněným jménem, s novou identitou, přesto stále s tou velkou vinou, kterou ze sebe nemůže nikdy sejmout, a tak sledujeme příběh mladého muže, který chce překročit tento svůj stín z dětství, chce žít, mít práci, bavit se, chce se zařadit mezi ostatní, mezi vrstevníky, do společnosti, chce být přijat a vnímán jako již jiná bytost, právě na tomto silně vnímaném rozporu mezi jeho přáními a zažitou společenskou netolerancí se rozvíjí dramatický běh událostí, tak úžasně věrohodný, přesvědčivý, že ještě teď, s odstupem času od shlédnutí, se cítím stejně jako on, jako Eric, takovým vyobcovaným štvancem, který by chtěl začít život úplně znovu, jinak, lépe, psát svůj životní příběh na čistou, nepopsanou stránku, ale bohužel, nejde to, svoji minulost si člověk za sebou táhne jako věčné břemeno, už mu za jeho života nikdy nebude ulehčeno, i když on sám se snaží zapomenout, okolí naopak zapomenout nechce nikdy, chce ho dále zraňovat, chce mu rozdírat i již zahojené rány, a pak on může jen Bohu děkovat, když mu sešle k sobě, i přesto vše co provedl, milující ženu, jako takového anděla vysvobození, až s ní pak může člověk skutečně začít znovu, vybudovat si domov, až s ní, a odvážit se pak konečně, s hrdostí na svoji vlastní sílu, pohlédnout pravdě o sobě samém zpříma do očí, právě jen láska té jediné bytosti nám skutečně pomůže, s ní nejsme nikdy ani proti zášti všech sami a dá se s důstojností žít dál.

plakát

Ghost Dog - Cesta samuraje (1999) 

"....A každý den, bez ustání se považuj za mrtvého. V tom tkví podstata cesty Samuraje" ano, právě takovým velmi výmluvným úryvkem z knihy Hagakure - Cesta Samuraje nás diváky uvádí do děje svého vyprávění nájemný zabiják s přezdívkou Ghost Dog, skvěle herecky podaný mým velkým oblíbencem, s bravůrou mu již vlastní, Forestem Whitakerem, žije si jen tak sám, v utajení, velmi prostě v dřevěném přístavku na střeše jednoho z domů, vzdálený běhu všední každodennosti a událostí tam dole, pod ním, v ulicích velkoměstské periférie, sám, jen se společností hejna holubů, o které se s takovou něžnou péčí stará, ano, právě tak nám Jim Jarmush na úvod představuje velmi zvláštní postavu muže, je sice zabijákem, tedy člověkem z kriminálního okraje společnosti a měli bychom jím tedy spíše právě proto opovrhovat, ale není to vůbec tak snadné, když právě díky nastavení událostí příběhu začnou nepotlačitelně převažovat sympatie a ty mne osobně až do samého, spíše očekávatelného, tragického vyústění nikdy zatím neopustily, ano, tak mistrně je na nás diváky příběh nastaven a nemůžeme jinak, než snad stát právě po boku tohoto neochvějně přímočaře jednajícího muže a společně s ním jít za nemilosrdnou pomstou k lidem, kteří tak zlovolně a krutě zasáhli do jeho malého střešního ráje, do toho hájeného světa, tam blízko oblakům, kde se on v myšlenkách volně vznášel, jakoby společně se svým tak milovaným ptactvem, ano, je to opravdu velmi zvláštní dílo, i když naplněné tak početným, krvavým násilím, přesto s pozoruhodnou, jakoby právě tím ladným, holubím letem povznášející, nadoblačně vzletnou poetikou.

plakát

Frajer Luke (1967) 

Dva roky za úmyslné poškozování veřejného majetku, takový je soudem vyměřený trest za velmi neobvyklou zábavu, za evidentně vyšinutý nápad alkoholem povzbuzeného, večer se nudícího muže, ano, tak začíná další drama, jedno z mnoha těch s námětem zločinu a odpykávání trestu, opět nám divákům nabízející příležitost shlédnout, jak by se mohl náš život případně neradostně odvíjet, pokud bychom snad překročili mi sami jako Luke zákon a ocitli se v zařízení, které by nám svými přísnými pravidly vštěpovalo zásady, jež s naším předchozím životem nemají pranic společného, právě tak je již při úvodním nástupu každému dáno rázně na srozuměnou, že ta svébytná, sebevědomá lidská bytost, za kterou se ještě před momentem třeba někdo z nováčků považoval, tady rozhodně snadnou a dlouhodobou existenci mít nebude, že právě ta je pro takový běžný chod nápravného zařízení spíše jakýmsi brzdným elementem v jeho každodenním již zaběhnutém fungování, s jeho provozním režimem tedy neslučitelná, ano, ale to je přesně to, čeho se Luke ani zde s tvrdošíjnou rozhodností nehodlá vzdát, chce si ji svým svéhlavým vzdorem odvážně uchovat, nechce být jako ostatní spoluvězni, jen tou hladce zaběhnutou součástkou soustrojí, on vnáší svým provokujícím chováním neklid, je zábavný a inspirující hráč, schopný strhnout k roztodivným hrám proti nudě a jednotvárnosti i ostatní, zatím není tím otupělým vykonavatelem příkazů, jak od něj režim takového zařízení vyžaduje, a tak se pro nás dramaticky rozvíjí příběh, který má-li být i dostatečně věrohodný, nemůže mít jiné než tragické vyústění, i když si Luke získal nejen úctu a sympatie, stále zůstává pouhým vězněm, ano, toto patrně bude již navždy ten nejsilněji zpracovaný námět a ještě tak skvěle umocněný nenapodobitelným herectvím a charisma Paula Newmana, myslím, že v jedné z jeho naprosto nejlépe ztvárněných postav, vždyť kdo z mužů by si nepřál být alespoň občas tak neodolatelně okouzlující jako právě on v tomto příběhu.

plakát

Crash (2004) 

"Jde o pocit doteku, ve skutečném městě chodíš, míjíš lidi, lidi do tebe vráží, v L.A. se tě nikdo nedotkne, jsme pořád schovaní za sklem, ten dotek nám tak chybí, že se raději srazíme, abychom vůbec něco cítili" ano, tak těžce jsme již zasažení a poznamenaní dobou, životem v prostředí, které se již dávno vyvíjí svou vlastní, námi naprosto nekontrolovatelnou dynamikou, v něm se opakovaně, stále a stále střetáváme, vzájemně si už tak odcizení, se strachem či alespoň obavami z toho druhého, stále podezíraní a podezírající, zahořklí z křivd, frustrovaní, právě takový, smutně zadumaný a potemnělý je nám divákům v jednotlivých, úsečných sekvencích předkládán obraz velkoměstské společnosti, toho našeho, tak uctívaného, technologicky rozvinutého moderního světa, v němž jsme vtahovaní jako drtícím vírem do dennodenních konfliktů z mnohdy původně jen malicherných důvodů, které se pak ale jen naším přičiněním, vinou naší netolerance a neochoty k dohodě, k přiznání vlastních chyb, mění jako roznětkou ve výbušnině v mohutné, explodující střety s rozsáhlými škodami především na našich vlastních duších, ano, jsme nešetrní, cíleně se zraňujeme, ubližujeme si a přitom se všichni pro své vlastní životy vzájemně tak velmi potřebujeme, protiklady, které nám před oči vystavuje právě toto skvělé filmové dílo, s minimálními výrazovými prostředky velmi úsporné formy zpracování, vynikající a oprávněně velmi vysoko hodnocené, snad mělo vyznít i jako výstražné poselství, nevím, zášť je bohužel vzájemně zaseta a zakořenila do našich srdcí již velmi hluboko a možnost nápravy v blízkosti nevidím.

plakát

Hádej, kdo přijde na večeři (1967) 

Dva naprosto mimořádní herci, Specer Tracy a Katharine Hepburnová společně v rolích rodičů svéhlavé, zatvrzele umanuté Joey, v dnes již klasickém filmovém kusu, podle mne v neochvějně nejlepší komedii s námětem vztahů mezi lidmi rozdílného rasového původu, která s největší pravděpodobností musela vzhledem k době, tedy koncem 60. let minulého století, a v tehdejší situaci přeplněné stupňujícími se problémy s rasovou segregací, svým tak poťouchle provokativním a současně kriticky angažovaným obsahem učinkovat na diváky opravdu jako explozivní nálož, která způsobila během promítání nejen další a další výbuchy smíchu, ale patrně i výrazné zděšení, vždyť kdo z rodičů si tehdy asi v kině neřekl, óóó můj Bože, jak bychom asi takového nápadníka naší dcery do rodiny přijali my sami, ano, vše je skutečně výborně na diváky nachystáno, s velkou pečlivostí a v řadě momentů záměrně pak dovedeno s jakýmsi až posměšným úšklebkem do absurdní krajnosti, která nepřehlédnutelně zasahuje až do mezí žánru žertovné parodie, opravdu skvělé, ale dnes již jen spíše příjemné, lehce zábavné dílo, kdy takovým námětem by asi jen obtížně někdo rozruch tehdejšího rozsahu vyvolal, to já si tedy spíše dokáži téměř živě představit, že by téma snad někdo odvážnější uchopil a třeba se pokusil o jeho zpracování v příběhu tématicky posunutém do již aktuálnější roviny homosexuality, kdyby se v takovém neplánovaném, pro obě strany překvapivém podvečerním setkání u večeře sešli heterosexuální rodiče dvou dívek či dvou chlapců, kteří chtějí stejně zbrkle a tvrdošíjně spojit v partnerství své životy, to by myslím byl současnosti lépe odpovídající námět.

plakát

Samaritánka (2004) 

Na úplném počátku byl jen takový prostinký cestovatelský nápad dvou kamarádek, středoškolaček, ale způsob k jeho co nejrychlejšímu naplnění ten již tak nevinný nebyl, to co si ty dvě odvážné vymyslely, překročilo až meze legálnosti rozhodnutím vydělat si na ty, tak vytoužené letenky do Evropy prostitucí, ano, takovým úvodním, kontroverzním nastavením svého příběhu nás diváky Ki-duk vrhá do mimořádně dramatických, opět jedinečně budovaných událostí, ve kterých díky, již pro něj typické, velmi pečlivě promyšlené dějové linií získáváme další neobyčejnou možnost k náhledu do situací, které v sobě obsahují jako obvykle početné množství provokativních podnětů pro naše přemýšlení, ano, vše je s působivou rafinovaností nachystáno a následně volně ponecháno na nás divácích, jak kriticky k jeho propracovanému obsahu my sami přistoupíme, jak se s vývojem děje a jeho překvapivostí vyrovnáme či ztotožníme, ano, bez pochyb opět obsahuje velký podíl nadsázky a mnohdy je v zobrazeních vzdálený, pro nás uvěřitelným skutečnostem, přesto vše naprosto bez chybně plní svůj zřejmý účel, abychom snad nezůstali tvůrcem nezasažení, aby nás třeba i donutil k opakovaným shlédnutím svého díla, tak jak jsem podlehl tomuto jeho záměru já a teprve až po několikáté se odhodlal k hodnocení tohoto, pro pochopení, tak nesnadného díla, které sám pro sebe považuji naléhavostí sdělení za zatím nejsilnější z mě známé Ki-dukovi tvorby a nelze ho ke shlédnutí ostatním než doporučit.

plakát

Čas (2006) 

Ano, čas, nic neovlivňuje život jako právě čas, tak si plynoucí svým vlastním tempem a s neochabující mocí proměňující vše, co nás naplňuje a obklopuje, nedotčeno jím nezůstane nic, nikdy nic, ani mezilidské vztahy, ani ty nejsou před jeho působením nijak uchráněny a právě ty v našem vnímání čas nejvíce poznamenává, vždyť co nás dříve tak k druhým přitahovalo, nám postupně zevšední a každé, i to nejsilnější vzrušení jednou vyprchá a přemění se mnohdy až v netečnost, ano, tak neúprosně ovlivnil čas i dvouletý vztah mladého páru, původně tak krásné a oba naplňující spolužití začne neměnnou každodenností ochabovat, spíše už oba tak nějak unavuje, než by je dále posilovalo, a tak se žena rozhodne k velmi zásadnímu kroku, náhle, ze dne na den, od muže odejde a podstoupí takové chirurgické úpravy svého obličeje, aby se pro něj stala jinou, podle svých představ opět přitažlivou ženou, ano, takový zvláštní, provokující námět si pro své vztahové drama Ki-duk tentokrát vybral a snaží se na nás diváky, s tou jedinečnou, sobě vlastní, velmi citlivou formou ztvárnění co nejsilněji zapůsobit, ukázat nám, co by případně mohlo takové, nepochybně odvážné rozhodnutí řadou následujících událostí tomuto páru přinést, když se ona pokusí v muži opětovně probudit náklonnost a dále se s ním i sblížit, je přece povahou stále ta stejná, ale svým vzhledem již výrazně jiná žena, jak se pak může stát taková snaha o navázání již přerušeného vztahu pro oba dva velmi zraňující, změnit se třeba až v jakousi bizarní, surově bezohlednou hru s city.

plakát

Let (2012) 

Tak to byl vážení opravdu dramatický let, hodně dramatický, tedy, jestli lze takový vzdušný zápas v krajních mezích přežití ještě takto označit, ano, až tak děsivě se vyvinul rychlým sledem nešťastných událostí let vnitrostátní linkou do Atlanty, ale kapitán letadla Whip Whitaker téměř nevyhnutelnou katastrofou hrozící situaci naprosto bravůrně zvládne a dokáže v souboji se stále méně ovladatelným strojem zvítězit, sice za cenu jeho úplného zničení, ale přivede ho zpět na zem, povede se mu alespoň nouzově přistát a zachránit tak život nejen sobě a posádce, ale především pasažérům, sice ne bez řady i těžkých zranění, ale především s tím tak důležitým zachováním jejich životů, ano, stačilo opravdu již jen velmi málo a zprávy toho dne mohly být naplněny výčtem mrtvých, naopak mají důvod stále znovu a znovu oslavovat to těžko uvěřitelné hrdinství jednoho muže, bohužel ale jen do chvíle, než vyjdou najevo i stinné skutečnosti pojící se s postavou toho, tak velmi obdivovaného zachránce, ukazuje se, že to je spíše velmi problematický člověk, v podstatě hazardér, který si váží právě života patrně ze všeho nejméně a tak nám divákům v následujících událostech zpodobňuje velmi přesvědčivě, věrohodně, výborný Denzel Washington v mnoha rozdílných hereckých polohách postavu muže, který prožívá náhle svůj strmý pád jakoby až anděla spásy, z nebes až do pekla zatracení. Opravdu velmi působivě vystavěný příběh pro hlubší zamyšlení, jak vlastně bychom měli vůbec život takového člověka hodnotit, vždyť ač statečný zachránce lidských životů, tak svou povahou vlastně nejen sobě velmi nebezpečný člověk, opravdu vynikající dílo, které mohu jen dalším doporučit, tedy i přes to velmi rozporuplné hodnocení zdejšími uživateli, ale to už je spíše kolorit, než něco, co mne může překvapit.

plakát

Zbytečná krutost (1984) 

Jsou takové filmy, které prostě do nás diváků dokáží rázně prorazit, ne šetrně, s citlivými ohledy, pozvolna, pomalu, ale ostře, bolestivě, ve vypjatých momentech, až s jakousi rafinovanou surovostí, ano, a za takový považuji právě tento pozoruhodně již mistrovsky vyzrálý, režijní debut bratrů Coenů, sice provedením jen skromné, až krajně minimalistické dílo, přesto tak mimořádně vydatné a hutné, s výborně stupňovanou atmosférou, v níž se nám vnímavějším divákům dostává téhož trýznivého napětí, stejně intenzivního jako hlavním aktérům příběhu, opravdu s nimi trpíme, s každou další minutou děje více a více, přesně tak je vše s až s překvapivou bravůrou na nás všechny nachystáno, nemilosrdně, s až zlomyslnou vypočítavostí, abychom snad ani na moment nepřestali cítit ten tlak hrozivých událostí, ano, bohužel i tak může vypadat rozvrat manželství a z jinak téměř typického vztahového trojúhelníku se stát vražedné soustrojí, to když si nevěrou zhrzený manžel umane, že své zostuzení pomstí tím nejhorším možným způsobem, vraždou obou milenců, ale vše je většinou jinak, než se v takových případech na počátku jeví, nestačí mít jen ty požadované peníze a za ně si najmout na něco tak odporného zkušeného zabijáka, ani on totiž nemusí jednat v tak nečestném záměru čestně, právě na takové jednoduché zápletce bratři Coenové skvěle budují svůj dramatický příběh, brutální, nelítostný a snad i trochu poučný, právě pro ty pomstychtivé, aby viděli, jak celkem snadno se jim takové zvrhlé plány mohou rychle vymknout z pod kontroly a obětí se stanou pak oni sami, ale rozpoutané zlo, které, jak z Pandořiny skříňky uvolnili, se překotně šíří dál, nedá se bezpečně vrátit a uzavřít zpět.